Článek
Na Korfu jsem jako milovnice knih Geralda Durrella prostě jet musela. O tomhle snu jsem mluvila celé roky, až jsem letos v září zničehonic koupila letenky a bez větších příprav jsme nalehko odletěli.
Celou cestu jsem nedočkavě vyhlížela z okénka a sotva jsem ostrov spatřila z výšky, pocítila jsem cosi téměř osudového. Pod námi se zvedaly skalnaté hory, mezi nimi se táhly olivové háje a celý ostrov byl tak nádherně zelený, až mi poskočilo srdce.
A to nemluvím o moři. O tyrkysově zeleném, průzračném a čistém i z výšky několika kilometrů.
Ano. Sem jsem přijet musela.
Vždycky mě to na Korfu neuvěřitelně táhlo, pomyslela jsem si a zářivě se usmála na svého muže, kterého to na Korfu samozřejmě netáhlo vůbec, ale blahosklonně se uvolil nechat se táhnout se mnou.
Na letišti jsme vyzvedli maličké auto a vyrazili k našemu ubytování v horské vesničce Spartýlas. Podle fotografií nás čekal úchvatný výhled na moře a vířivá vana přímo na terase.
Nemohli jsme se dočkat.
Nad ostrovem se rychle snesla tma a my z hlavní přímořské silnice odbočili vlevo do hor.
Trochu jsem zalapala po dechu.
Před námi se vzhůru šplhala úzká silnice plná serpentýn, které se v prudkém svahu lámaly jedna za druhou. Měla jsem pocit, že jsme se právě ocitli v bondovce, a tak jsem se pobaveně zasmála a prudce řízla první zatáčku.
Můj muž zatnul prsty do palubní desky a zbělel.
„Jsem zvědavý, jak tudy budeme každý den jezdit dolů k moři,“ poznamenal suše, protože je neuvěřitelně praktický a všechny možné katastrofy mu docházejí asi tak o sto let dřív než mně.
Pokrčila jsem rameny.
Vyjeli jsme téměř na vrchol hory. Tu a tam se začaly objevovat první domy, až se kolem nás postupně rozvinula vesnička přilepená ke svahu. Staré oprýskané fasády, polorozpadlé zídky a chudoba tak zjevná, že jsem poprvé lehce zapochybovala o své dovolené snů.
K našemu domu nás doprovázelo asi patnáct koček. Běžely za autem a jedna přes druhou hlasitě mňoukaly.
„To nic. To patří k místnímu koloritu,“ uklidnila jsem svého muže a při vystupování nohou opatrně odstrčila pět koček, které se nám právě pokoušely vniknout do vozu.
„Snad nás cestou nesežerou,“ řekl můj drahý a protočil oči.
K našemu domku vedl svahem úzký chodníček mezi domy natěsnanými jeden na druhý. I s kočičím průvodem v patách jsme dorazili ke dveřím a rychle je za sebou přibouchli.
Uvnitř všechno vypadalo podstatně menší než na fotografiích, ale rozhodli jsme se nebýt hnidopiši. Ostatně kvůli obýváku jsme sem nepřijeli.
Vyběhli jsme po schodech do patra a otevřeli dveře na velkou terasu.
Vana tam byla!
Pravda, na fotografiích působila poněkud víc jako luxusní jacuzzi a ve skutečnosti to byla obyčejná úzká vana s tryskami, ale byla tam. Můj muž si ji nedůvěřivě prohlédl.
„Počkej ráno, až se vzbudíš,“ mrkla jsem na něj a cvrnkla ho do nosu. „Až z vany uvidíš ten výhled na moře, poděláš se.“
„Moc bych ti chtěl věřit,“ podotkl, přešel k zábradlí a vyklonil se do tmy. „Zatím všude kolem vidím polozbořené domy. Vypadá to tady přesně jako na fotkách z Mostaru.“
Ráno mě na nose polechtaly sluneční paprsky a z terasy se ozval zvuk napouštěné vany.
Však se ti tu bude líbit, zašklebila jsem se spokojeně v duchu a vyšla ven.
Výhled byl nádherný. Slunce se třpytilo na mořské hladině a zářivá modř zaplňovala celý obzor. Za námi se do výšky zvedaly ostré hory a na okamžik jsem měla pocit, že přesně kvůli tomuhle jsem na Korfu celý život chtěla přijet.
Můj muž seděl s knihou ve vaně a hlavu měl omotanou tričkem jako arabský paša.
Nadšeně se ovšem netvářil. „Neteče moc teplá voda,“ sykl.
„Kdo potřebuje teplou vodu? Za chvíli bude hic jak v peci. Aspoň se zchladíš. A koukni na tu krásu kolem,“ pronesla jsem moudře a nechala oči sklouznout pod dům, kde se mezi hustou zelení povalovaly rozvaliny starých stavení.
Velkoryse jsem je ignorovala.
Moje polovička se na mě chvíli vážně dívala a pak vytáhla špunt.
Z chodníku přímo pod naší terasou se ozvalo mohutné šplouchnutí.
Oba jsme ztuhli.
Naklonila jsem se přes zábradlí.
Voda z vany neodtékala žádným sofistikovaným odpadním systémem. Trubka vedla po zdi domu rovnou na chodník.
„Gamóto, ti cháli íne aftó edó?“ ozval se zdola rozhořčený ženský hlas.
Nenápadně jsem vykoukla. Po chodníku kráčela stará paní v dlouhé sukni až na zem, s košíkem v ruce, a s výrazem hlubokého znechucení opatrně překračovala proud valící se vody.
Pak zvedla hlavu a zahrozila mi pěstí.
„Tak to bychom měli,“ řekl můj muž a vyčítavě se na mě podíval. „Právě nás proklela až do pátého pokolení.“
„Určitě ne,“ zasmála jsem se. „Já jsem totiž odjakživa dítě štěstěny!“
Že bych snad zase takové dítě štěstěny být nemusela, mě napadlo hned následující den.
Vyrazili jsme k White House v Kalami, někdejšímu domu Lawrence Durrella, spisovatele a staršího bratra mého milovaného Geralda. Bílý dům stojí přímo u nádherné zátoky a v jeho přízemí je restaurace s terasou nad mořem.
Nejdřív jsme se parádně vykoupali, jenže pak se obloha zatáhla a začalo pršet. Rychle jsme na sebe natáhli oblečení, posbírali věci a vyběhli z pláže.
„Pojď, zajdeme si na jídlo do té restaurace,“ zavolala jsem a v gumových pantoflích vkročila na mokré schodiště vedoucí dolů ke stolům s bílými ubrusy.
V příští vteřině mi nohy vystřelily před sebe, pantofle odletěly neznámo kam a já se po zadku rozjela dolů.
Rychlostí blesku jsem sjela asi patnáct schodů a zastavila se až dole u stojanu s jídelním lístkem.
Na terase se rozhostilo ticho.
Hosté nad talíři znehybněli a šokovaně na mě zírali.
„Jsi celá?“ hnal se ke mně můj muž.
Zkontrolovala jsem ruce, nohy, a nakonec i plážovou tašku, kterou jsem celou dobu kupodivu nepustila z ruky.
Nic zlomeného.
Jen naražený zadek a kostrč.
Rychle jsem posbírala zbytky důstojnosti, vyškrábala se na nohy, sebrala pantofle a co nejrychleji zamířila pryč.
„Půjdeme na to jídlo, nebo ne?“ zavolal za mnou můj muž.
„Ne!“ odsekla jsem. „Přešla mě chuť.“
Když šok z pádu trochu opadl, nakonec jsem se zasmála.
Však jsem dítě štěstěny. Nebýt toho, měla bych už nejspíš polámané ruce nebo nohy. Lidi jsou zkrátka málo optimističtí. Já tenhle problém naštěstí nemám.
Další dny poklidně ubíhaly jeden za druhým. Procestovali jsme různá zákoutí ostrova, krásné pláže i hory, ochutnali grilovanou chobotnici, krevety, dušené hovězí, tzatziki i likér z kumkvatů.
Měli jsme se přímo božsky.
A pak přišly poslední tři dny pobytu, kdy jsme se měli přesunout na druhou stranu ostrova do ubytování přímo na pláži.
Konečně se trochu poválíme, říkala jsem si. Žádné každodenní courání, žádné dlouhé hodiny za volantem.
Dopoledne jsme opustili Spartýlas, zamávali kočkám a vyrazili přes hory na západní pobřeží po klikatících se silničkách širokých sotva pro osla se dvěma koši. Byla jsem už dávno smířená s tím, že na Korfu je pojem „silnice“ poněkud velkorysý.
Do předání klíčů od dalšího ubytování nám zbývaly ještě tři hodiny.
„Co kdybychom se zajeli vykoupat na Myrtiotissu? Je tam i pěkný klášter,“ navrhl můj muž.
Byla to jedna z těch pláží, které vypadají, jako by je někdo schoval před zbytkem světa. Ležela hluboko pod strmými zelenými útesy, v tyrkysovém moři se povalovaly obrovské skalní bloky a kousek od ní stál starobylý klášter. Byla známá také jako neoficiální nudistická pláž, což jsme v tu chvíli považovali spíš za zajímavost než za důležitou informaci.
Auto jsme nechali nahoře na útesu a vydali se strmou cestou dolů.
Pláž byla plná nudistů. Prošli jsme ještě dál, přelezli mezi obrovskými balvany, rozložili deku, svlékli se do naha a naskákali do úžasně teplého moře.
Bylo tam překrásně. Za zády se nad námi tyčily skály porostlé stromy a keři, kolem nás se z vody vynořovaly kameny všech možných velikostí a moře mělo barvu, kterou člověk na fotografiích obvykle považuje za přehnanou.
Můj muž se dojatě rozhlédl.
„Měli bychom to vyfotit. Takovou krásu už jsem dlouho neviděl.“
Otočil se a rychlými tempy doplaval k balvanům, na kterých jsme měli věci.
Vylezl z vody. A zůstal stát.
Zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Já tě nechci děsit,“ zavolal na mě, „ale já tu asi nemám batoh.“
Začala jsem plavat k němu.
„Prosím tě… nedal sis ho někam jinam?“
„Ne.“
Znovu se rozhlédl.
„A jak se tak dívám, ty tu taky nemáš tašku.“
Vysápala jsem se na kameny a začala mezi nimi pobíhat.
Taška nikde. Ani moje šaty.
Najednou mi došlo, co se stalo.
„Někdo nám ukradl věci!“
V tašce jsem měla všechno. Doklady. Peněženku. Mobil. Sluchátka. Knížku. Oblečení. Klíče od auta. Prostě všechno.
Na dece zůstaly jen kraťasy a tričko mého muže.
Ten nezaváhal ani vteřinu. Bleskurychle se oblékl a hodil po mně deku.
„Utíkej k autu, jestli ho neukradli. Nemůžou být daleko. Jdu je hledat.“
A začal mezi kameny šplhat nahoru směrem k cestě.
Zabalila jsem se do deky a bezradně se rozhlédla.
Moře dál pokojně šplouchalo o skály, slunce mě pálilo do zad a celý ten nádherný ráj vypadal naprosto stejně jako před pěti minutami.
Jen my už byli v úplně jiném světě.
Rozběhla jsem se za ním.
Deka mi při běhu překážela, takže jsem ji po několika metrech strhla ze sebe, zmuchlala pod paží a nahá se rozběhla divokou přírodou do kopce.
A to je u mě opravdu co říct. Přinutit mě k běhu totiž dokáže jen přímé ohrožení života.
Doběhla jsem nahoru na cestu a bylo mi úplně jedno, kdo mě vidí. Přitiskla jsem si deku k hrudi a rozhlížela se kolem.
Nad pláží stálo malé auto, a právě do něj nastupoval starší muž.
„Okradli nás! Potřebuju pomoc!“ zaječela jsem.
Muž se vyděšeně otočil.
„Jak vám můžu pomoct?“
„Odvezte mě nahoru na útesy k autu. Jestli nám ho taky neukradli. Je vedle restaurace, musím zavolat policii.“
Muž mi vzal deku z rukou, přehodil mi ji přes holá ramena a posadil mě dozadu.
Malé autíčko vyrazilo vzhůru po strmé silnici, po které jsme předtím opatrně slézali pěšky a po níž bych se autem v životě neodvážila jet. Muž byl ale zjevně místní profík a sklon silnice ho nechával naprosto chladným.
Zastavil u našeho auta.
„Já bych tu s vámi zůstal, ale bohužel musím na letiště. Za pár hodin odlétám,“ řekl a povzbudivě mě poplácal po ruce.
Auto tam stálo. Aspoň něco.
Zamířila jsem do restaurace, kde mi půjčili mobil, abych mohla zavolat policii a půjčovnu aut kvůli náhradním klíčům.
Z výšky jsem mezitím viděla svého muže, jak pobíhá mezi lidmi a balvany a zoufale hledá naše věci.
Nenašli jsme nic.
Horečnatě jsem přemýšlela. Tak jo. Svůj díl štěstí jsem zřejmě vyčerpala už na těch schodech. Teď už to jen musíme přežít.
Další dny jsme strávili na policii. Díky lokalizaci telefonu jsme nakonec našli jeden mobil v romské osadě u vesnice Kokini, pohozený v hustém ostružiní.
A v trávě ležel i můj zlatý prstýnek. Koupila jsem si ho kdysi za svůj první honorář za knížku a měla ho schovaný v peněžence.
Takže nám přece jen něco zbylo.
Dokonce se nám podařilo i nastoupit do letadla jen s kopiemi dokladů, v což jsme ani nedoufali. A po hodině jsme z něj zase vystoupili, aniž bychom vzlétli.
Letadlo mělo technickou závadu a na další jsme čekali dvanáct hodin.
Po návratu domů mě za pár dní začala bolet noha a lékaři mi našli trombózu v žíle. Zřejmě jako následek pádu.
Přesto jsem na Korfu nezanevřela. Vím, že za to všechno nemůže.
A pořád si myslím, že jsem dítě štěstěny.
Po návratu jsem totiž zjistila ještě jednu věc.
Cestovní úrazové pojištění, o kterém jsem byla přesvědčená, že ho mám, jsem ve skutečnosti vůbec uzavřené neměla.
Zato jsem už sedm let platila pojištění osobních věcí pro případ krádeže. O kterém jsem zase vůbec nevěděla.
Takže jsem si zjevně ruce ani nohy zlomit neměla. Moje štěstí na to nejspíš dohlédlo.
Já měla být prostě jen dokonale okradená.
A jestli se na Korfu ještě někdy vrátím? Já myslím, že ano. Srdce mě tam pořád táhne.
Můj muž jen nevěřícně vrtí hlavou. „To ti to všechno nestačilo?“
Já nevím, miláčku. Já jen pořád věřím, že jsem dítě štěstěny.
