Článek
Friend zone V
Fakt si kámoš…
Když se Ti zadívá do očí a ten úsměv …
Vychytá možnost chvíle být poblíž …
A máš hotovo. Celej den se točí kolem jednoho pohledu, kterej ji nestál nic. Sedne si blíž, než je nutný. Opře se ramenem. Zasměje se tvýmu blbýmu vtipu. A ty si to všechno skládáš do hromádky jako důkazy. Jako by se chystal soud a ty jsi měl vyhrát.
Žádnej soud nebude. Nikdo tu nic nevyšetřuje. Jen ty.
Ona netuší, kolik toho vidíš. Nemá páru, že víš, jak pije kafe, kdy se jí třesou ruce, který slovo použije, když lže, a který, když je na dně. Že podle tří vět ve zprávě poznáš, že se zase něco sesypalo. Že rozeznáš smích, kterej je pravej, od smíchu, kterej jen zaplácne ticho. Studuješ ji jako mapu území, kam nemáš vstup. Ona tě bere jako lavičku u cesty. Je fajn, že tam je. Nikdo se na ni nedívá.
A pak to padne. Dík, seš kámoš.
Tři slova jako razítko na propustce. Odvedl jsi práci, můžeš jít. Nemyslí to zle. Právě proto to řeže. Kdyby to myslela zle, měl bys na koho bejt naštvanej. Takhle se usměješ, řekneš není zač a jdeš domů s tím razítkem na čele.
Friend zone nikdo nepostavil za tebe. Stavíš si ji sám, cihlu po cihle. Každej spolknutej pohled. Každá věta, kterou sis nechal na jindy. Každej večer, kdy posloucháš o nějakým idiotovi, co ji zase sejmul, a kejveš, jako by tě to nepálilo. Ty tomu říkáš trpělivost. Je to strach v hezčím kabátě.
Ona si nevybrala, že tě bude trápit. Vybrala si, že u tebe je bezpečno. A bezpečí je smrt touhy. Do bezpečí se chodí vydechnout, ne hořet. Ty jsi její gauč. Pohodlnej, spolehlivej, vždycky na stejným místě. Na gauč se nikdo nezamiluje.
Ten úsměv není lež. Ten pohled není lež. Jen neznamenají to, co do nich cpeš. Ona platí kamarádskou měnou a ty si to doma přepočítáváš na lásku. Kurz nikdy nesedí. Pořád jsi v mínusu a pořád se divíš.
Nejhorší není, že tě nechce. Nejhorší je, že tě vidí jen do půlky. Vidí ochotu. Vidí, že vždycky zvedneš telefon. Nevidí, kolik tě to stojí. Nevidí, že ten klid, co u tebe nachází, je zaplacenej z tvý kapsy. A ty jí účet nikdy neukážeš, protože by sis musel přiznat, kolik už jsi utratil.
Mlčíš, protože se bojíš, že přijdeš i o to málo. O pohled. O rameno. O chvíle poblíž. Jenže tohle málo není kus vztahu. Je to celej tvůj vztah a ona v něm není. Je v něm jen tvoje představa o ní. A představa se tě nikdy nezeptá, jak se máš.
Nikdo ti nedluží lásku za to, že jsi byl hodnej. Hodnej není zásluha. Hodnej je jen jinej název pro toho, kdo nikdy neřekl, co chce.
Zítra se Ti zase zadívá do očí. Zase ten úsměv. Zase vychytá chvíli být poblíž. A Ty zase budeš kámoš.
Fakt si kámoš…
© DarkMirax