Článek
Místo děje: panelák postavený v 80. letech minulého století. Čas děje: rok 1991 (tedy doba bezmobilová).
Už se vám někdy stalo, že jste uvízli ve výtahu? Mně už několikrát. Jednou i s naším dítětem v hlubokém kočárku. Vytáhnout hluboký kočárek z výtahu, který se zastavil mezi patry, to dá fušku, ale povedlo se. Naštěstí byl v domě druhý výtah, který nás dovezl bezpečně do 12. patra, kde jsme bydleli.
Jindy jsme uvízli ve výtahu tři (opět v mezipatře). Já a moje dvě děti. Z toho jistě vyvodíte, že se to stalo po několika letech. Starší dítě tříleté a miminko (v hlubokém kočárku). Výtah se zastavil a starší dítě, když pochopilo situaci, se dalo do breku. Ve výtahu je tlačítko „zvonek“. Zazvonil pouze 2× a potom už na mé mačkání nereagoval. Bylo dopoledne, to v paneláku moc lidí nebývá. Zkouším mačkat ostatní knoflíky nahoru, dolů, opět nahoru a opět dolů. Výtah stojí. Ještě se mi nechce bušit do dveří a volat o pomoc, protože mé brečící dítě by brečelo ještě víc a druhé spící dítě by se probudilo a začalo brečet. Zkouším výtah znovu přesvědčit mačkáním knoflíků, aby nás dovezl do 12. patra a on se rozjíždí a opravdu nás tam doveze.
Potřetí jsem uvízla ve výtahu sama. Bylo 13 hodin, když jsem do něj nastoupila ve 12. patře. Na 14. hodinu jsem byla objednaná na ultrazvuk na gynekologii. Vypila jsem tedy doma před cestou 1,5 litru vody (to se dřív před ultrazvukem muselo, aby bylo něco na monitoru vidět) a vydala se na cestu. Během hodiny voda sestoupí do močového měchýře a ultrazvuk může začít. Výtah se mnou popojel pár metrů dolů a zastavil. To se stává. Zmáčknu znovu „přízemí“ a opět jedu. Po pár metrech znovu zastavuje. Bohužel vždy v mezipatře, takže nejdou otevřít dveře. Zmáčknu knoflík a opět jedu. Už jsem trochu nervózní, protože výtah vydává divné zvuky a nezvykle sebou cloumá. Úzkostlivě sleduji, která patra míjíme a říkám si, že už nejsem tak vysoko, tak i kdyby se to se mnou utrhlo, tak to snad přežiju. Málem už se raduji, že všechno dobře dopadlo, když výtah opět stojí. Jsem mezi 3. a 2. patrem. Koukám, kam je to blíž a mačkám dvojku ve snaze přemluvit výtah, aby mě vysadil tam, že zbytek sejdu po schodech. Chvíli se nechá přemlouvat, ale nakonec přeci jen popojede do 2. patra. Hurá, mám vyhráno!
Omyl. Dveře ve 2. patře nejdou otevřít. Přemlouvám výtah, aby mě dovezl ještě o jedno patro níž nebo výš, ale marně. Je konec. Mačkám „zvonek“ a doufám, že ho někdo v domě uslyší. Nic. Buším do dveří a volám: „Haló, jsem ve výtahu!“ Nic. A tak zvoním, buším, volám asi 15 minut, když se konečně ozve hlas z chodby: „My Vás slyšíme, co máme dělat?“ „Jít pro správcovou.“ „Cože?“ „Jít pro správcovou!“ „A kde bydlí?“ „Asi v 6. nebo 7. patře.“ „A jak se jmenuje?“ „Nováková.“ „Jak?“ „Nováková!“ „Tak my jí to jdeme říct.“ „Děkuju!“ Nezbývá mi než doufat, že správcová bude doma a vysvobodí mě. Už jsem ve výtahu ½ hodiny a cítím, že voda postoupila do močového měchýře. Naštěstí ještě ne všechna. „Správcová už jde!“ ozve se odněkud z chodby. „Děkuju!“ „Haló, v kterém patře jste uvízla a kdo jste?“ slyším hlas správcové. „Ve druhém a jsem Zpozdilová.“ „Jdu k Vám.“ Za chvíli už je správcová ve 2. patře. „Já myslela podle hlasu, že jste Berková.“ „Mně tady nejdou otevřít dveře, ale výtah stojí dobře,“ říkám. „Jó, tady to otevřít nejde, vono je to vevnitř ulomený. Musím jít pro manžela, aby vyjel nahoru do strojovny a ručně vás spustil dolů. To se musí pomalu otáčet takovým kolem, a to já neutáhnu. Tak já jdu pro něj, vydržte.“ „Pospěšte si prosím vás.“ Už jsem ve výtahu asi 40 minut, vím, že vyšetření nestihnu a jen se modlím, aby mě vysvobodili dřív, než se počůrám. Správcová jede druhým výtahem domů, potom s manželem nahoru. Slyším je, jak se ve výtahu domlouvají. Manžel zůstává nahoře a správcová jede ke mně. Dává mi instrukce, že za chvíli se výtah začne pohybovat buď nahoru nebo dolů. Ona to z chodby nemůže vidět, tak já ji to řeknu a ona to zavolá na manžela nahoru (z 2. do 12. patra). Ne mobilem, ty jsme tenkrát neměli. Prostě pěkně nahlas a snad to uslyší, aby věděl, na kterou stranu má točit tím kolem. Ze mě leje pot, stojím se zkříženýma nohama a mým jediným přáním je záchod. Konečně se výtah pohnul směrem dolů. Radostně to hlásím správcový a ta to volá nahoru. Výtah stojí. „Jedu nahoru,“ říká správcová, „asi mě neslyší.“ Uplyne několik nekonečných minut a výtah se pomalu sune dolů. Konečně jsem dole! Je to hodina, co jsem do výtahu o ploše 1×1 metr nastoupila. Teď se musím co nejrychleji dostat nahoru do 12. patra a honem na záchod. Správcová na mě ale dole čeká a chce si povídat. Skoro ji nevnímám, jede se mnou nahoru, já ji děkuju, prosím, aby za mě poděkovala i manželovi, ale že musím telefonovat, protože jsem měla být ve 14 hodin u doktora a musím se omluvit. Hlavní důvod je ale ten, že už to prostě nemůžu vydržet a asi se počůrám. Ale to jí neříkám, to by to zítra věděl celý barák. Vlítnu do bytu a na záchod a pak už jen sedím a zhluboka dýchám. Ještě zatelefonovat na ultrazvuk a omluvit se. Sděluji důvod, proč jsem nepřišla a paní doktorka mi říká: „Jen abyste z toho neměla klaustrofobii.“ „To si nemůžu dovolit, my totiž bydlíme ve 12. patře,“ říkám a jdu si uvařit kafe.
PS: na další ultrazvuk jsem vyrazila dřív, abych hodinu před vyšetřením byla už v čekárně a vypila si v klidu 1,5 litru vody. Hodina navíc v čekárně je nesrovnatelně příjemnější než ve výtahu 😊
