Článek
V časech, kdy bohové ještě chodili mezi lidmi a jejich kroky zanechávaly stopy v ranní rose, žil rolník jménem Světoslav.
Pozoroval přirozený koloběh přírody a rozuměl řeči živlů jako nikdo jiný. Padesát let sklízel obilí, pečoval o půdu a radoval se z úrody. Tento rok však Světoslav pozoroval předzvěsti čehosi podivného. Vládce hromů a blesků Ilja metal své šípy sedm loktů pod staré duby. A aby své dílo dokonal, hnal se krajinou na povoze splašeného dobytka, bičujícího plodnou zem prudkými lijáky. Hněv slovanských bohů střídalo nesnesitelné horko pekelných běsů. S převelikou námahou sklidil Světoslav úrodu ze všech polí. Jen to nejstarší políčko pradědů ne a ne dozrát. Světoslav nechtěl uspěchat sklizeň.
„Na co čekáš, Světoslave?“ ptali se sousedé. „Přijde Morana a obilí shnije.“
Světoslav jen kroutil hlavou. „Ještě není jeho čas, ještě ne. Celé léto z mého pole duha popíjela a jako most mrakům vody dopřávala. V noci Měsíc mnohé vody vysál, by rosou jej bohatě zalil.“
Večer, když slunce zapadalo za kopce, začal nad polem vát studený vítr. Světoslav vstal od ohniště a vyšel ven. Vítr mu rozevlál šedivé vlasy a on se usmál.
„Vítej, Stribogu,“ zašeptal do tmy. „Čekal jsem tě, bys vysušil a sklidil mé poslední pole.“
Vítr se zesiloval a v jeho šumění začal Světoslav rozeznávat slova: „Věrný služebníku, tvé obilí dozrálo, zrna z klasů se již vysypala. Není třeba obilného zrna sklízet, neboť zralé v zem vešlo a nové samo vzejde.“
Náhle se vítr utišil a vzduch se naplnil vůní mokré hlíny a vzdálených bouří. Po stezce kráčela žena v dlouhém plášti, v rukou nesla zlaté vřeteno, ze kterého odvíjela nekonečnou nit.
„Mokoš,“ vydechl Světoslav a poklonil se.
„Věrný hospodáři,“ řekla bohyně hlasem klokotajícího potoka, „Pohleď na svou nit. Je dlouhá a pevná, ale blíží se k uzlu. Chceš vědět, proč stříbrnou nití je uzel navázán?“
Světoslav zavrtěl hlavou. „Nechci znát konec své nitě, paní. Chci jen vědět, zda svému poslání jsem dostál.“
Mokoš se usmála. „Poctivě jsi sloužil, hospodáři. Proto ti pošlu toho, kdo sklidí tvé poslední pole.“
Mokoš zmizela v šelestu stromů. Zůstalo ticho. Světoslav usedl ke starému ohništi, rozdělal oheň a mlčel. Nad hlavou se rozprostřela hvězdná obloha a z daleka zahoukal puštík. Čas se zpomalil. Byla to noc mezi světy. Mezi dechem a tichem.
Teprve když první paprsky Slunce proťaly ranní chlad, vydal se Světoslav ke svému poli. Bylo klidné a suché. V dálce se blížil muž, jakého Světoslav nikdy neviděl. Byl vysoký a silný. V očích držel starou moudrost. Nesl žací nůž vyrobený z kosti s podobami jemně vyřezávaných jeleních a beraních hlav. Třpytil se jako stříbro, a každý jeho pohyb byl přesným rituálem.
„Ty jsi Ovseň,“ rozpoznal muže Světoslav.
Společně vešli mezi klasy. Ale Ovseň nežal jen obilí, sbíral každé zrno, každé stéblo, dokonce i semena plevelů. „Vše má svůj smysl,“ vysvětloval. „Plevel učí obilí odolnosti a síle.“
Stribog poslal své větrné rarášky, by pečlivě na mlat odnesli v panáky svázané snopy slámy. A když bylo pole sklizeno, Ovseň ukázal k zemi. Vzal hrst tmavé hlíny a rozhodil ji po poli, šeptajíce stará slova, která Světoslav slyšel od svého děda. Hlína voněla tajemstvím a odpočinkem.
Světoslav vděčný za pomoc podaroval rarášky moukou, čtyřmi kousky chleba a na okno nasypal sůl pro Větrnici. Se Stribogem a Ovseněm popili medoviny, když z údolí se blížil muž s dlouhou bradou, oděný v kožešiny. Vedl s sebou stáda zvířat.
„Velesi,“ poklonil se Světoslav.
„Bratři, odvedli jste dobrou práci. Ale nemohu s vámi hojné úrody slaviti, neboť nadešel čas k uložení osudů rodů.“ Veles ukázal na místo, kde rostl nejstarší dub. „Zde pochovám vzácná zrna, která zem skryje a v prach obrátí.“ Nebylo žádného stromu, který by se těšil u lidu slovanského takové vážnosti, jakým byl dub.
„Co je to?“ zašeptal Světoslav.
„Zrna vzpomínek. Příběhy a vše, co smí zemřít.“ Veles vytáhl z torby malé hliněné nádobky.
Potom z koženého vaku vysypal hromádku oblázků a řekl „Na každém oblázku je vyryta moudrost zrozena ze zkušenosti člověka, která nesmí zemřít. Ty musíme uložit nad zrna vzpomínek tak, aby je Koleda našel v období zrození nového slunce, když s Ovseňem budou lidi obsypávat zrním. Vesna oblázkům vdechne nový život, který přetrvá na věky.“
Světoslav pochopil a požádal Velese o nádobku a oblázek. Do nádobky uložil celý svůj životní příběh a zakopal ji pod kořeny dubu. Na oblázek vyryl svou moudrost, aby jí Vesna předala potomkům.
Když se setmělo, přišla ona. Morana kráčela tiše a kolem ní se snášel první sníh. Nebyla strašidelná, jak si ji lidé představovali. Byla tajuplně smutně krásná, jako matka, která se loučí s dítětem.
„Světoslave,“ řekla jemně, „tvůj čas dozrál. Dávám ti čas strávit poslední dny s vnuky.“
Světoslav se zamyslel. Pak se podíval na Striboga, Ovseňa a Velesa. „A co oni? Kdy přijde jejich čas?“
Morana se zasmála. Její smích zněl jako zvonění ledových krystalů. „Oni jsou věční, Světoslave. Jejich práce nikdy nekončí. Ale tvá role žence, rolníka a hospodáře je u konce. Tvá nit je navázána uzlíkem právě v době Samhainu a tam začíná tvoje nová cesta. Vzpomínáš?“
Světoslav vzpomněl na Mokoš a stříbrnou nit za uzlíkem. Nedalo mu, aby se tedy nezeptal, „Jaká cesta mne čeká po stříbrné niti?“
„Budeš strážcem legend a osudu. Každou zimu budeš procházet vesnicemi a chránit tajemství příběhů ze zrn vzpomínek a oblázků moudrosti. Budeš mostem mezi světem lidí a světem bohů.“
Světoslav přikývl. „To je krásný úděl.“
O Samhainu, než kohout prvně zakokrhal Světoslav odešel s Moranou. Teple oděn do kožešin se vydal k prastarým dubům, aby střežil skrytá tajemství rodů. A když zem pohltila poslední tajemství a lidé přestali ukládat zrna a oblázky ke kořenům dubů, Světoslav přijal jméno Rod a usedl mezi slovanská božstva. Stal se věčným, neboť jeho práce boha osudu nikdy nekončí.
A tak se příběh uzavírá jako kolo osudu. Každoročně se tento tanec opakuje. Světoslav se stal Rodem, který z legend rodů tvoří jejich osud, Ovseň připravuje a sklízí semena, Koleda se rodí jako mladé slunce, aby dospěl v boha slunce Dažboga, Veles střeží skot a poklady magie, Stribog s rarášky šeptá příběhy starých dubů čekající na Vesnu a jarní probuzení a Morana čeká na ty, jejichž čas se naplnil.
A starý žnec, nyní strážce osudu se usmívá, protože ví, že každý konec je jen začátkem nového příběhu. A když Větrnice kvílí kolem domů, připomíná nám, že i my jsme součástí věčného tance ročních období. „A co uložíš ty pod svůj dub?“
