Přes tři sedla a pod Mt. Everest bez cestovky aneb jak prožít svůj Himalájský sen

Existuje obrovské množství cestovních kanceláří a agentur, které nabízejí trekking v Nepálu. Jen v ČR jsou jich určitě na 2 desítky a v samotném Nepálu pak určitě stovky. Výhodou cesty přes cestovku či agenturu je, že máte vše zajištěno a o nic dalšího se nemusíte starat. Pokud však chcete poznat místní zvyklosti a lidi více do hloubky, jste dobrodruhem a máte základní znalosti o pobytu v horách, cesta na vlastní pěst je k „nezaplacení“ a to se nebavíme jen o výši nákladů.

V Nepálu je skutečně nespočet trekkingových možností. Asi nejznámější jsou treky kolem Annapuren nebo do základního tábora pod Mt.Everest tzv. EBC Trek. Na těchto trasách se pohybuje v sezoně poměrně velké množství turistů a je zde i poměrně dobrá infrastruktura, tedy ubytování v tzv. lodžích, kde je možné za slušný peníz přespat a najíst se (cca 30-40 USD/ den). Nepotřebujete tedy s sebou velké množství věcí a vybavení příp. potravin a můžete trekovat tzv. „nalehko“. Téměř všechny lodže lze najít na mapovém portále www.mapy.cz a většinou mají i své FB stránky, přes které lze s nimi komunikovat v angličtině. Cestovat v jarním termínu duben-květen je výhodnější zejména z hlediska nižších cen a menšího počtu turistů.

My jsme si za cíl vybrali poněkud fyzicky a technicky náročnější trek přes 3 sedla v oblasti Everestu. Celková délka treku byla cca 225 km s převýšením cca 13.000 m. Vše se dá při dobré kondici v pohodě stihnout za 3 týdny. Výhodou této trasy oproti EBC treku je, že zde vzhledem k její náročnosti potkáte daleko menší počet turistů. Trek prochází třemi údolími a třemi sedly nad 5.000 m a po cestě lze vystoupit až na 6 trekkingových vrcholů nad 5.000 m (bez povolení).

Naše skupina čítala 4 členy. David-manažer-vedoucí, Honza-inspektor kvality-mechanik, Petr-soukromý zemědělec-meteorolog, Vladimír-kardiochirurg-lékař výpravy. Všichni jsme již pánové se šedivými vlasy 55+ a někteří i trochu starší. Na základě našich zkušeností si myslím, že toto je asi optimální počet pro podobné akce. Skupina se vejde do 1 taxi, do 2 pokojů či jedné helikoptéry. Oproti dvojicím cestovatelů je zde výhoda, že v případě jakýchkoliv problémů může jeden člověk zůstat se zraněným či nemocným a další dva dojít pro pomoc. Nicméně v této oblasti je hustota osídlení poměrně značná a nikdy nejste více než několik hodin chůze k nejbližšímu obydlí. Navíc v regionu velice dobře funguje soukromá letecká záchranná služba, takže v případě úrazu či tzv. akutní horské nemoci (AHN) a za předpokladu dobrého pojištění (AV nebo ČHS-Uniqa) máte záchrannou akci v rámci pojištění.

Naše cesta za dobrodružstvím začala v sobotu na Ruzyňském letišti, odkud jsme odletěli s Fly-Dubai přes Dubaj do Kathmandu. Po zaplacení 50,- USD na letišti jsme získali turistická víza do Nepálu. Žádost lze předvyplnit i na stránkách nepálské vlády, nicméně proceduru na letišti to příliš neurychlí. Pak je dobré si taky hned na letišti koupit nepálské SIM karty do telefonů, volání a zejména data jsou v rámci mezinárodního roamingu neskutečně drahá. Důležité je také si vybrat z bankomatu hned na letišti dostatečné množství hotovosti v místní měně (NPR), prakticky všude sice berou i USD, nicméně přepočet je pro turistu vždy méně výhodný. Kromě bankomatů na letišti se nám prakticky v celém Kathmandú nepodařilo vybrat kartami MC nebo VISA žádné peníze. Směnárny naleznete na každém rohu. K výměně doporučuji mít EUR nebo USD, CZK jsme směňovat nezkoušeli. Co se týká ubytování, většina turistů v Kathmandu bydlí v centru v tzv. Thamelu, což je z letiště asi 30 min. jízdy taxíkem. My jsme bydleli přes ulici hned vedle letiště v hotelu Regal Airport, který byl dostatečně luxusní i levný zároveň. Výhodou je, že večer do centra v pohodě dojedete taxíkem a ráno vstanete a pěšky dojdete na letiště, což již bohužel neplatí vzhledem k rekonstrukci letiště v Kathmandu pro lety do Lukly, které létají ze 130 km vzdáleného letiště v Ramechhapu.

Na pondělí (3. den) jsme měli v ranních hodinách rezervován vnitrostátní let do Lukly. Po příchodu na letiště nás překvapilo obrovské množství lidí v odletové hale. Po přátelské diskusi s cizinci z celého světa jsme se dozvěděli, že už 3 dny s ohledem na počasí do Lukly nic neletělo. Pokud se nelétá, máte možnost čekat nebo si zaplatit Jeep do Salleri (24+ hodin cesty) a movitější vrtulník do Lukly (cca 2.500,- USD/vrtulník pro 4-5 osob). My jsme se obrnili trpělivostí a každou hodinu jsme se chodili slušně zeptat slečny na přepážce, kdy že nám to už poletí. A ejhle cca v 15 hod. nás odbavili, že poletíme ještě tentýž den. Po asi 30 min. letu jdeme na přistání. Když dosedneme na dráhu, poněkud se nám to nezdá. Přistáli jsme v pohodě, ale jinde, v Salleri. Odtud je to do Lukly ještě 2 dny pochodu. Piloti nás ujišťují, že nemáme panikařit. „Běžte se vyspat do hotelu a ráno v 5:30 tady, poletíme dál…“ Odpoledne stíháme ještě aklimatizační výstup na kopec nad vesnicí. Místní obyvatelé tam pálí velký oheň, k našemu velkému překvapení se jedná o pohřební rituál s pálením nebožtíka. Večer se na hotelu spřátelíme s Jirkou a Mirkou ze Zlína, kteří s námi několik dalších dní budou sdílet společnou cestu. Druhý den ráno skutečně odlétáme, letadlo ve spirále vystoupá nad cca 3500 m vysoký horský hřeben po cca 6 minutách letu dosedá na ikonickou ranvej v Lukle.

V úterý (4. den) v cca 7 hodin ráno vyrážíme vstříc našemu horskému dobrodružství. Nejprve hned za vesnicí v Lukle platíme poplatek místní vládě v Khumbu ve výši 2.000,- NPR/os. za vstup do oblasti. Čeká nás asi 12 km údolím řeky Dudh Khosi. Cesta se klikatí podél řeky stále nahoru a dolů. Po asi ½ hodině cesty si v místní kavárničce vedle cesty dáváme údajně nejlepší himalájskou kávu a naši první snídani – omeletu s toustem. Přestože vesnice Monjo se nachází prakticky ve stejné nadmořské výšce jako Lukla, za den jsme nastoupali více než 1.000 výškových metrů. Před vesnicí čekáme na naše nové známé ze Zlína Jirku a Mirku a společně pak nocujeme u velice příjemné paní domácí v lodži Monju Gest House. Jako již tradičně ještě před večeří vyrážíme nasbírat další aklimatizační metry na skálu nad vesnicí, kde stojí místní budhistická „gompa“.

Ve středu (5. den) se probouzíme do slunečného dne a pokračujeme dále do Namche Bazzaru, hlavního turistického i správního centra oblasti Khumbu. Hned za vesnicí Monjo se nachází vstupní brána do Sagarmatha National Parku, kde se platí další vstup ve výši 3.000,- NRP/os. Po asi hodině cesty údolím řeky nás čeká poměrně prudký výstup lesem. Začínáme pociťovat první problémy s nedostatkem kyslíku. Naše cca 9-10 kg batohy se zdají býti výrazně těžší. Kolem poledne procházíme vstupní branou do městečka. Opět čekáme na Jirku a Mirku, abychom společně našli vhodné ubytování, které nakonec nacházíme v úplném centru nad pěší zónou v příjemném hotýlku s vlastní pekárnou Thawa Lodge & Bakery Cafe. Zde zůstáváme zejména kvůli aklimatizaci další 2 noci. Odpoledne vyrážíme na aklimatizační vycházku na kopec nad vesnicí do výšky cca 3.800 m. Na kopci v mlze narážíme na super moderní stavbu, ještě v té době neotevřené místní muzeum a galerii Sagarmatha Next. Velmi příjemná nepálská dívka/paní Angela Lama nás zve na prohlídku galerie moderního umění a ukazuje nám i enviromentální expozici o odpadech v oblasti Everestu. Pomocí virtuální reality stoupáme až na vrchol Everestu a prohlížíme si, kolik odpadu po sobě zanechávají komerční expedice. Cílem tohoto mezinárodního projektu je zajistit udržitelnost turistiky v regionu. Dívka nás seznamuje i se svým manželem, spoluzakladatelem projektu, Švédem, horolezcem, skialpinistou a dobrodruhem, Tommy Gustafssonem, který nám radí, co na treku dělat, abychom se vyhnuli zdravotním komplikacím. V kostce asi toto: Nikdy nepijte studenou nefiltrovanou resp. nepřevařenou vodu, raději čaj, zakrývejte si ústa šátkem (vzduch je suchý, studený, je v něm hodně jemného prachu), alkohol jen minimálně nebo vůbec, zpomaluje proces aklimatizace na vyšší nadmořskou výšku.

Zde bych se rád trochu více zmínil o „černé můře“ všech horolezců a turistů tzv. akutní horské nemoci (AHN). Jedná se o zdravotní komplikace spojené s pobytem ve vyšších nadmořských výškách cca nad 4.000 m. Problémy mohou u jedinců s pomalejší tvorbou červených krvinek nastat už i dříve. Princip je jednoduchý, tělo trpí dlouhodobě nedostatkem kyslíku. To se projevuje zejména zvýšenou dušností, únavou, bolestmi hlavy a později, v případě dlouhodobého pobytu ve vysoké nadmořské výšce i např. edémem plic nebo mozku. Poslední jmenované komplikace jsou již na životě ohrožující. Nejúčinnější „lékem“ je rychlý setup pod 3.000 m. K dočasnému tlumení prvních příznaků lze použít lék na ředění krve v ČR prodávaný pod názvem „Diamox/Diluran“. Je pouze na předpis, proto se předem poraďte se svým lékařem. Asi nejvíce o této problematice přehledně zpracované i pro laiky naleznete na webu travelbible.cz/horska-nemoc.

Ve čtvrtek (6. den) po vydatné snídani vyrážíme nalehko jen s malými batůžky na aklimatizační výlet do šerpských vesnic Khumjung a Khunde a na vrchol hory Gong-Ri do výšky cca 4.050 m. Cestou se stavujeme v luxusním *****Hotelu Everest View, který leží ve výšce 3.880 m a noc zde stojí cca 300,- USD. Z jeho terasy je údajně nekrásnější pohled na masiv Everestu a Lhoce, bohužel přes husté mraky nevidíme vůbec nic. Ve vesnici Khumjung je starobylý klášter, ve kterém uchovávají údajně „jediný pravý“ skalp legendárního Yettiho. Ve vesnici Khunde míjíme Hillaryho Hospital, místní nemocnici, která je zde již od roku 1966. Míjíme i místní klášter a stoupáme do kopce nad vesnici na vyhlídkový vrchol Gong-Ri. Na vrcholu hory se nachází Hillary Memorial Chortens, památníky Hillarymu a jeho ženě Luise a dceři Belindě, které tragicky zahynuly při přistání letadla v Lukle v roce 1975. Přes Hillaryho vyhlídku a nepoužívané letiště v Syangboche sestupujeme zpět dolů do Namche Bazaaru.

V pátek (7. den) nás čeká další etapa do vesnice Deboche. Hned ráno se od nás oddělují Jirka a Mirka ze Zlína, jdou totiž na jiný trek do Gokya, kde se máme asi za týden všichni potkat, lidé však míní a Pán bůh mění, o tom bude řeč později. Naším dnešním cílem je mojí švýcarskou kamarádkou Janou doporučená lodž - Rivendell Lodge, kterou vede sympatická paní Ang Jangmu Sherpa. Jana zde před 3 roky strávila 3 noci, když se zde s přáteli léčili z horské nemoci a nachlazení. Po cestě se zastavujeme v Tangboche Monastery, největším a nejznámějším budhistickém klášteře v Nepálu. Jelikož ubytování máme cca 15 min. chůze z kopce pod klášterem, ještě před večeří se vracíme zpět a stoupáme opět do výšky cca 4.000 m nad klášter k místním gompám. U některých z nás se začínají projevovat střevní problémy, holt někteří nedodrželi pravidla doporučená Tommym Gustafssonem.

V sobotu (8. den) ráno po vydatné snídani vyrážíme směrem do vesnice Dingboche, která leží už ve výšce úctyhodných 4.400 m. Hranice 4.000 m je skutečně cítit, a po cestě všichni lapáme po dechu a naše batohy začínají být značně těžké. Do vesnice dorazíme opět těsně po poledni a po krátkém odpočinku vyrážíme na odpolední aklimatizační tůru do výšky cca 4.600 m. Večer pak v lodži s krásným výhledem a příznačným názvem Grand Himalaya View Logde hrajeme karty s Himalájskými motivy zakoupené ten den po cestě.

V neděli (9. den) jsme měli původně naplánovanou další celodenní aklimatizační tůru z Dingboche na blízký „kopec“ Nangkartshang (5.073 m). Vzhledem ke dni ztráty oproti původnímu plánu a blížícímu se „oknu“ hezkého počasí na nic nečekáme a vyrážíme přímo do další vesnice Chukhung do výšky 4.800 m. Je to poslední obydlené místo v údolí pod známým trekkingovým vrcholem Imja Tse (Island Peak, 6.189 m), na který už je třeba mít povolení k výstupu. Odpoledne opět vyrážíme na krátkou aklimatizační tůru směrem k blízkému jezeru Imja Tso a BC pod stejnojmennou horou. Přestože spíme „jen“ o 400 výškových metrů výše, oproti předešlé noci, všichni máme v noci trochu problémy s bolestí hlavy a dýcháním, někdo více, někdo méně. První z nás si již od našeho lékaře nechávají naordinovat dříve zmiňovaný lék „Diluran“.

V pondělí (10. den) se budíme do překrásného rána s azurovou oblohou. Čeká nás první velký „vrchol“ našeho treku Chukhung Ri (5.543 m). Tůra se dá i trochu prodloužit na další vrchol v témže hřebeni Chukhung Tse, který už má úctyhodných 5.857 m. Vzhledem k našim problémům s výškou však výstup do 5.800 m nerealizujeme a jsme rádi zpět v lodži, kde zkoušíme odpoledne trochu relaxovat. Nakonec se rozhodneme sehnat nosiče, který nám trochu uleví s naším nákladem. Je to trochu problém, ale nakonec se nám přes majitelku lodže podaří si najmout za 3.000,- NRP nosiče Zamaga, který nám přenese část našeho nákladu přes nejvyšší sedlo našeho treku 5.535 m vysoké Kongma La Pass.

V úterý (11. den) vstáváme časně, jelikož náš čeká dlouhý den. V 7:00 se před lodží potkáváme s naším nosičem Zamagem. Zpočátku je velmi málomluvný, ale po několika sušenkách se začíná usmívat a je s ním i docela legrace. Po cestě míjíme zamrzlé jezero a před polednem přicházíme na sedlo. Jsou zde krásné výhledy na masiv Nupce a Lhoce a další osmitisícovku Makalu. Počasí je krásné, nicméně náš čeká ještě poměrně dlouhý setup dolů a přechod morény ledovce Khumbu. Do lodže ve vesnici Lobuche (4.940 m) přicházíme poměrně pozdě a unaveni, dáváme si pivo a vydatnou večeři, nicméně první vysoké sedlo je za námi. Večer se v Himalayan Eco Logde potkáváme s českým horolezcem a investorem Tomášem Otrubou, který se chystá na Everest.

Ve středu (12. den) ráno vyrážíme nalehko na jednodenní výlet směr Everest Base Camp (EBC). Jelikož jsme si na to vyčlenili pouze jeden den, musíme se rozhodnout zda-li půjdeme do základního tábora - přeplněného stanového městečka pod Everestem nebo na vyhlídkový vrchol Kalapathar (5.648 m). V poslední vesnici Gorakshep (5.164 m) se rozdělujeme. Já s Honzou a Petrem vyrážíme směr Kalapathar, Vindy pak do EBC. Zhruba kolem 13 hod. dosahujeme nejvyššího bodu našeho treku vrchol Kalapathar, odkud jsou překrásné výhledy na Mt.Everest. Vrcholek má čepičku z mraků, tak jak to známe z fotografií. Odpoledne se trochu kazí počasí a začíná i drobně sněžit, sestupujeme zpět do Lobuche (4.940 m).

Ve čtvrtek (13. den) dopoledne si dáváme oddychový ½ den, plánujeme vyrazit do cca 6,5 km vzdálené Dzonghly (4.920 m) ve 13:00 hodin. Cesta je na pohodu, jdeme téměř po rovině a je krásné počasí. Po příchodu do Dzonghly fotíme ještě Ama Dablam v zapadajícím slunci a kocháme se pohledem na skalní masiv Taboche (6.495 m) a Cholatse (6.335 m). Večer pak slavíme s místními a ostatními turisty příchod Nepálského nového roku.

V pátek (13. den) vstáváme opět brzy a vyrážíme v 7:00 hod. Čeká nás sedlo Cho La Pass (5.420 m) s malým ledovcem z východní strany. Na začátku ledovce nasazuji nesmeky, ikdyž asi zcela zbytečně, téměř nikdo je zde nemá, jen několik málo cizinců. Do sedla dorazíme opět těsně před polednem a po krátké přestávce se vydáváme na dlouhý sestup do vesnice Dragnag (4.700 m). Zde se máme potkat s Jirkou a Mirkou ze Zlína, kteří by nám měli jít naproti a následující den pak dále do sedla Cho La Pass. Bohužel tam nejsou. Večer jim píšeme na WhatsUp a dozvídáme se, že Mirka měla problémy s výškovou nemocí (AHN) a museli ji transportovat vrtulníkem do Kathmandu. Jirka letěl s ní jako doprovod, měli „dobrou“ pojistku od AV, takže záchranná akce byla v rámci pojištění.

Na sobotu (14. den) máme naplánovaný opět poměrně krátký přesun do Gokya (4.750 m). Musíme překonat největší ledovec v této oblasti – Ngozumpa Glacier. Mysleli jsme si, že to bude jednoduché, ale ani po dvou hodinách nejsme na druhé straně. Při výstupu na téměř 100 m morénu na straně Gokya utíkáme před letícími kameny na nestabilním svahu. Zhruba po 3 hodinách jsme konečně v Himalayan Eco Lodge, kde je manažerem Gokyo Tenzing Sherpa, kamarád českého horolezce a skialpinisty Petra Nováka. Při výstupu na závěrečnou morénu Petrovi seklo v zádech a sotva se s batohem doplazil do lodže. Odpoledne s námi sice ještě absolvuje výstup na Gokyo-Ri (5.357 m), vyhlídkový kopec na jezerem, pak už ale jen „stoná“. Já se také necítím moc dobře, mám kašel a myslím, že se o mě pokouší něco jako zápal plic či průdušek.

V neděli (15. den) zůstáváme s Petrem v lodži a kluci Honza s Vladimírem spolu vyráží nalehko na trekingový vrchol Ngozumpa-Tse (5.553 m). Z Gokya je vzdálen cca 10 km a tyčí se přímo nad 5-tým jezerem (Ngozumpa Tsho 5-th Lake). Kluci přicházejí až po setmění a při večeří řešíme co s Petrem. Je schopen s námi přejít další pětitisícové sedlo? Říká, že ano, ale jen nalehko bez batohu. Řešíme tedy co s batohem. Jdu se poradit s Gokyo Tenzingem Sherpou, zda-li by nám nesehnal nosiče, který nám batoh odnese do Lukly. Po krátké diskusi nám sděluje, že pokud se ubytujeme v Lukle u jeho bratra Finju D. Sherpy, který vlastní Sangrilla Lodge a pracuje pro vrtulníkovou společnost, sveze nám batoh do Lukly zadarmo vrtulníkem. Taková nabídka se nedá odmítnout.

V pondělí (16. den) vyrážíme v 7:00 hod. do posledního sedla Renjo La Pass (5.417 m). Počasí je opět krásné a výhledy úžasné. V dálce je viděl masiv Everestu a Lhoce, Makalu a o něco blíže sněhobílá jižní stěna Cho Oyu. Opět před polednem jsme v sedle, ale už se trochu začíná kazit počasí. Proto si musíme pospíšit, jelikož náš čeká poměrně dlouhý sestup do vesnice Lungden (4.350 m). Není zde žádný signál a v lodži je i dost zima, proto jdeme brzy spát.

V úterý (17. den) vstáváme do pěkného rána a pokračujeme v sestupu do civilizace. Cestou potkáváme jen minimum lidí. Všude jsou samé gompy, údolí v minulosti sloužilo jako hlavní poutní cesta do Tibetu. Dnes již tudy skoro nikdo nechodí, jen místní a pár turistů. Kolem poledne přicházíme do šerpské vesnice Thame (3.800 m). Vesnice je proslulá zejména tím, že zde bydlí většina „šerpů“, kteří vodí turisty na Everest. Ve vesnici bydlí i věhlasný horský vůdce Kami Rita Sherpa, který byl na Everestu již 26 krát. Byl nám doporučen Hotel YAK Thame uprostřed vesnice. Ubytováváme se zde a vypadá to, že budeme jediní hosté. Odpoledne s Honzou vyrážíme hledat GSM signál a do místního kláštera nad vesnicí. Jsme mnichy pozvání k bohoslužbě, které se účastníme jako jediní cizinci. K večeru do lodže přichází slavit skupinka místních učitelů. Dáváme se s nimi do řeči a diskutujeme o všem možném. Později přichází i majitel lodže Pemba Nuru Sherpa. Nabízí mi k prodeji pozemek na stavbu chaty. Slibuji, že vše proberu s manželkou a dám co nejdříve vědět. Po vydatné večeři je nám zdarma nabídnuto rýžové víno a domácí pálenka Rakši. Jen tak mezi řečí se hostitel zmiňuje, že byl osobně také 10 krát na Everestu. Mezi místními, se prý nemá čím chlubit, jeho soused Kami Rita Sherpa tam přeci byl už 26 krát.

Středa (18. den) Náš pobyt se krátí. Na dnešní den máme naplánován přesun do cca 15 km vzdálené vesnice Monjo. V Namche Bazaar si dáváme kávu v Thawa Lodge & Bakery Cafe, nakupujeme upomínkové předměty a pokračujeme do Monju Gest House. Je to příjemné se vracet na známá místa.

Čtvrtek (19. den) Ráno vstáváme a po vydatné snídani pokračujeme do Lukly. Od majitelky lodže dostávám pytlík domácí máty pro manželku. Cestou se stavujeme v „naší“ kavárničce s údajně nejlepší himalájskou kávou. Tam jsme svou cestu zahájili a teď ji zde i pomyslně končíme. Už nás čeká jen závěrečné a nekonečné stoupání do Lukly. Do Lukly přicházíme až odpoledne. V Sangrilla Lodge pátráme po Petrově batohu. Když se ubytujeme, ochotně nám ho přinesou až na pokoj z blízkého heliportu. Večer se pak účastníme velké párty nějaké Irsko-Britsko-Americké trekařské skupiny.

Pátek (20. den) Ráno vstáváme brzy a přesouváme se na letiště vzdálené jen nějakých 100 m. Kolem 10 hod. by nám to mělo letět. Na letišti je čilý ruch a hodně lidí. Kolem 11 hod. hodiny nás konečně odbaví a čekáme v odletové hale, hodinu, dvě, tři… Pomalu se letiště zahaluje do mraků. Asi ve 14:30 nám přijdou oznámit, že dnes už nic nepoletí… Přesouváme se tedy zpět do Sangrilla Lodge, která bude dnes velmi tichá… Jelikož v ní dnes nejsou téměř žádní turisti, končíme ve vytopené místnosti za kuchyní, diskutujeme s majitelem Finju D. Sherpou a jeho příbuznými a dáváme si „kapurkovou“ v podobě panáka Shivas Regal.

Sobota (21. den) Ráno vstáváme opět brzy, abychom byli na letišti co nejdříve. Dnes již musíme opravdu odletět, jinak bychom nestihli přípoj do Dubaje. Aplikujeme náš osvědčený „asertivní“ postup s umístěním batohů hned k přepážce a pravidelným dotazem (každou půl hodinu), zda-li a kdy už nám to poletí. Cca kolem 10 hod. se skutečně dostáváme na řadu a odlétáme do Kathamandu. Necháváme si zdarma věci v hotelu Regal Airport naproti letišti, bereme si taxi o odjíždíme na pár hodin do centra – Thamelu. Tam se krátce potkáváme s dalším známým Jany ze Švýcarska Thakurem Tiwarrim, nakupujeme suvenýry a zkoušíme místní pochutiny.

Neděle (22. den) Brzy nad ránem přilétáme do Dubaje, dospáváme na lavičce v letištní hale a kolem 6 hod. vyrážíme do města, zkouknout nejvyšší budovu světa 720 m vysoký Burj Khalifa a vykoupat se v Perském zálivu. Vše se nám podaří úspěšně absolvovat v rekordním čase cca 6 hodin a pak už jen nasedáme do letadla směr Praha-Ruzyně.

Na závěr ještě několik „cenných“ informací:

Cena za ubytování ve 2-lůžkovém pokoji: 1000,- NRP/pokoj (…pokud si dáte bohatou večeři a pár piv, dá se diskutovat o slevě až 100%)

Cena za porci jídla: 400-1000,- NRP (…je to jedno, jestli je to snídaně, oběd nebo večeře)

Cena za plechovku piva: 600–1000,- NRP (…dle nadmořské výšky, čím výše, tím dražší…)

Cena za nabití telefonu nebo Powerbanky: 1000,- NRP

Cena za WIFI: 500-1000,- NRP/ den