Článek
Události posledních dní nám dávají podnět k zamyšlení, zda je nadále správné Ukrajinu podporovat – a pokud ano, jakým způsobem.
Zásah USA ve Venezuele ukázal, že Spojené státy jsou schopné velmi efektivně zasahovat po celém světě. I když šlo o operaci v jejich „přirozeném okruhu vlivu“, celá akce – s výjimkou zpravodajských informací – byla provedena z moře a ze vzduchu. Američané na to jednoduše mají. Možná se skutečně vracejí do role světového policajta. Jenže tento policajt se změnil. Stále více mu začíná být jedno, co se děje v Evropě, a minimálně od nás očekává, že budeme schopni si alespoň „zamknout zadní branku“ sami.
Ukrajina odolává – nutno říci, že velmi statečně – už téměř čtyři roky ruské agresi. Bez zpravodajských informací, výcviku a především zbraní, zejména z USA, by tento konflikt vypadal úplně jinak – pro Ukrajinu jednoznačně hůř. Ukrajina nikdy neměla a ani nemá kapacity – ani zbrojní, ani lidské – na tak dlouhou válku, která obě strany stojí nesmyslné ztráty na lidských životech. A je přitom jedno, zda jde o mladého Rusa, který si tuto válku nevymyslel, ale musí v ní bojovat, nebo o mladého Ukrajince, který brání svou zemi. Na žádné straně by se umírat nemělo.
Tento konflikt naplno odhalil bezzubost Evropy jako celku. Směs států s rozdílnými potřebami, politikami a cíli jednoduše zamrzla. Polsko má Ukrajinu i Rusko za svými hranicemi, a je proto nezbytné, aby jednalo pragmaticky a jednoznačně. Naproti tomu pro Španěly – a jejich veřejnost – je válka na Ukrajině něčím vzdáleným a do značné míry nezajímavým. A je to logické, netýká se jich přímo.
Výsledkem je devatenáct sankčních balíků proti Rusku, které možná sem tam znemožní některému ruskému oligarchovi pobyt na jachtě, ale v zásadě nemají zásadní dopad. Navíc vývoz západního zboží do Gruzie či Kazachstánu roste v řádech desítek procent – a všichni víme, kam toto zboží následně putuje. Do Ruska.
Neustálá zasedání různých porad, koalic a summitů bez skutečných výsledků jsou jen ukázkou toho, jakou politiku má dnešní Evropa k dispozici. Bezzubá řešení postavená na silných slovech, jasných signálech a prohlášeních bez reálné realizace. Jednoduše řečeno – pouhé pózerství.
A co tedy s tím?
Za čtyři roky války se v Evropě vytvořily dvě hlavní názorové skupiny:
Skupina A: Je třeba jednat s Putinem a vyjednat konec války.
Skupina B: Je třeba Ukrajinu vyzbrojit, aby se mohla bránit.
Špatná zpráva je, že ani jedna z těchto cest nepředstavuje dlouhodobé řešení.
Jednat s Putinem
Tuto cestu už na začátku války bez úspěchu zkoušel Emmanuel Macron. A i Donald Trump postupně zjistil, že Vladimir Putin o skutečné vyjednávání nestojí. Ruská rétorika je zcela odlišná od toho, co by Evropa chtěla slyšet. Rusko chce Ukrajinu – a nic jiného ho v zásadě nezajímá. To je zřejmé z jednání, která proběhla a skončila neúspěchem. Ruská strana kladla nesplnitelné požadavky a využívala jednání jako součást nečisté hry. Vyjednávání bez skutečné, tvrdé páky nemají smysl. Rusko rozumí pouze reálné hrozbě.
Vyzbrojovat Ukrajinu
Tato cesta je aktuální, ale dlouhodobě neudržitelná. Opotřebovávací válka, která požírá lidské životy, energii, peníze i techniku, se vede už několik let – a tuto partii Ukrajina v dlouhodobém horizontu prohraje. Prohraje ji především proto, že jí dojdou lidské zdroje. Po čtyřech letech války s obrovskými ztrátami je čím dál těžší udržet motivaci u vojáků a noví jednoduše nejsou – a nebudou. Už dnes Ukrajina přichází o části svého území, protože jí chybí lidé, a technika nedokáže pokrýt vše. Samotné vyzbrojování Ukrajiny konflikt prodlužuje, ale neřeší ho.
Nabízená řešení nefungují. Jaká je tedy „end game“?
Naši politici dnes nabízejí dvě cesty, které však z dlouhodobé perspektivy nejsou ani funkční, ani udržitelné. Sankce jsou z velké části neúčinné, odstranění Vladimira Putina je iluze – a i kdyby k němu došlo, jeho nástupce pravděpodobně nebude žádným mírotvůrcem. Vyzbrojování Ukrajiny sice konflikt prodlužuje, ale samo o sobě ho neukončí.
Zcela chybí odpověď na základní otázku: jak chceme, aby to celé dopadlo? Co má být výsledkem „na konci dne“? Právě od toho máme politiky – aby tuto odpověď nabídli. Ne slovy, ne prohlášeními, ale činy. S reálným, fyzickým dopadem. Takových politiků však v současné Evropě příliš není. Bojíme se ztráty pohodlí, blahobytu a iluze bezpečí, na kterou jsme si zvykli.
Evropa tak stojí před tvrdou a nepříjemnou volbou: buď se do konfliktu zapojí skutečně a vážně, nebo se smíří s tím, že Rusko bude dříve či později stát na hranicích s Polskem a Slovenskem. Mezi těmito dvěma možnostmi už prakticky nic není.
Celou situaci navíc komplikuje fakt, že válka se stala obrovským byznysem – a to i pro řadu evropských firem. Její skutečné ukončení tak nevyhovuje jen Rusku, ale bohužel ani všem aktérům na naší straně. A dokud si to Evropa nepřizná otevřeně, bude se dál pohybovat v kruhu nefunkčních řešení, silných slov a slabých výsledků.
