Článek
Existují věci, které si jako stát nemůžeme dovolit nakupovat od nepřátel. Vzduch, vodu a jídlo. Elektřina by měla být na tomto seznamu také – jenže po desetiletích evropské energetické politiky jsme se ocitli v situaci, kdy si to mnozí stále ještě plně neuvědomují.
Energetická bezpečnost není jen téma pro konference expertů. Je to záležitost každého z nás – každé domácnosti, každé nemocnice, každé továrny. A právě proto stojí za to se na ni podívat bez ideologických brýlí.
Závislost jako zbraň
Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 byla pro Evropu studenou sprchou. Najednou se ukázalo něco, před čím analytici varovali roky: závislost na dovozu energií z nestabilních nebo nepřátelských zemí není ekonomická výhoda – je to strategická zranitelnost.
Německo, které po Fukušimě odstavilo jaderné elektrárny a vsadilo vše na plyn z Ruska, zaplatilo za tuto politiku astronomické sumy. Průmysl se začal přesouvat jinam. Domácnosti začaly platit účty, které si ještě rok předtím nedokázaly představit. A to vše kvůli jednomu jednoduchému faktu: když závisíte na jediném dodavateli, máte nůž na krku.
Česká republika na tom není o tolik lépe. Dovážíme ropu, plyn, stále větší podíl elektřiny. Každá kilowatthodina, kterou si vyrobíme sami, je kilowatthodina, za kterou neplatíme geopolitickou daň.
Atom: špinavé slovo, čistá energie
Jaderná energetika je v Česku trochu jako zdravý rozum – každý o ní ví, málokdo o ní mluví nahlas. A přitom právě ona tvoří páteř naší energetické nezávislosti.
Dukovany a Temelín dohromady pokrývají přibližně třetinu české spotřeby elektřiny. Nepřetržitě. Bez ohledu na to, jestli svítí slunce nebo fouká vítr. Bez ohledu na cenu plynu na burze. Bez ohledu na náladu Kremlu.
Jaderná elektrárna je z pohledu energetické bezpečnosti téměř ideální zdroj:
- Vysoká energetická hustota – z malého množství paliva obrovské množství energie
- Domácí provoz – uran lze diverzifikovat od mnoha dodavatelů, na rozdíl od plynu
- Stabilní základní výkon – funguje 24 hodin denně, 365 dní v roce
- Nízké emise CO₂ – srovnatelné s větrnými elektrárnami po celý životní cyklus
- Dlouhá životnost – správně provozovaná elektrárna může fungovat 60 i více let
Prodloužení životnosti Dukovan a výstavba nových bloků v Temelíně není jen energetická politika. Je to pojistka pro příští generace.
Dotační hra: kdo platí, kdo vydělává – a kdo to zavinil
A teď k té nepříjemnější části.
V posledních letech se Evropa – a Česko s ní – pustila do masivní podpory obnovitelných zdrojů energie. Fotovoltaické panely na střechách, větrné parky na kopcích, zelené certifikáty, garantované výkupní ceny. Zní to dobře. Jenže realita je složitější.
Problém číslo jedna: nestálost. Slunce nesvítí v noci ani v zimě, vítr nefouká na objednávku. Fotovoltaika a větrné elektrárny jsou ze své podstaty přerušované zdroje. To znamená, že každý megawatt instalovaného výkonu z obnovitelných zdrojů musí být zálohován megawattem z jiného, stabilního zdroje – typicky plynem nebo uhlím. Paradoxně tak masivní rozvoj obnovitelných zdrojů bez adekvátního řešení skladování energie může vést k vyšší závislosti na fosilních palivech, nikoli nižší.
Problém číslo dvě: cena a politická odpovědnost za ni. Dotace na fotovoltaiku a větrníky platíme všichni prostřednictvím poplatků v účtech za elektřinu. A Česko má v tomto směru obzvlášť bolestivou zkušenost.
V roce 2005 schválily vlády ČSSD (Špidla, Gross, Paroubek) zákon č. 180/2005 Sb., který zavedl systém garantovaných výkupních cen pro obnovitelné zdroje. Součástí zákona byl i nechvalně proslulý limit: výkupní ceny nesměly klesnout o více než 5 % ročně. V době přijetí to vypadalo jako rozumná pojistka pro investory. Nikdo ale nepočítal s tím, co přijde.
Po roce 2008 začaly celosvětově dramaticky padat ceny fotovoltaických panelů – během dvou let klesly na zlomek původní hodnoty. Jenže zákonný 5% strop bránil Energetickému regulačnímu úřadu odpovídajícím způsobem snížit výkupní ceny. Výsledek? Návratnost solárních projektů vyletěla do absurdních výšin a Česko se stalo rájem takzvaných „solárních baronů“.
Hlavní boom nastal v letech 2009–2010, tedy za vlády Mirka Topolánka (ODS–KDU-ČSL–SZ) a následné úřednické vlády Jana Fischera. Obě vlády měly možnost legislativu včas upravit. Neudělaly to. Tisíce hektarů zemědělské půdy se pokryly panely, investoři inkasovali garantované tarify a stát se zavázal k platbám na dvacet let dopředu.
Teprve vláda Petra Nečase od roku 2010 začala situaci hasit – zavedením takzvané solární daně a změnou podmínek pro nové instalace. Jenže to už bylo pozdě. Hlavní škoda byla napáchána. Celkové náklady na tyto dotace se odhadují na stovky miliard korun – a platí je dodnes každý český spotřebitel v každé faktuře za elektřinu.
Je to učebnicový příklad toho, co se stane, když se energetická politika řídí ideologií a politickým populismem místo střízlivým inženýrským výpočtem. A je to varování: stejné chyby se mohou opakovat, pokud budeme znovu masivně dotovat nestabilní zdroje bez realistického plánu, jak zajistit stabilitu sítě.
Problém číslo tři: závislost na dovozu. Fotovoltaické panely se vyrábějí převážně v Číně. Větrné turbíny závisejí na vzácných zeminách, jejichž těžba a zpracování je rovněž z velké části pod čínskou kontrolou. Přechod od závislosti na ruském plynu k závislosti na čínských komponentech není energetická nezávislost. Je to jen výměna jednoho rizika za jiné.
Nejde o ideologii, jde o fyziku
Zastánci obnovitelných zdrojů mají pravdu v jednom: budoucnost energetiky bude různorodá. Fotovoltaika na střechách domů, malé větrné instalace, tepelná čerpadla – to vše má své místo. Nikdo rozumný neříká, že by se tyto technologie neměly rozvíjet.
Otázka ale zní: má smysl je masivně dotovat na úkor jiných zdrojů, které jsou spolehlivější, bezpečnější a z hlediska energetické soběstačnosti hodnotnější?
Fyzika je neúprosná. Elektrárenská soustava potřebuje stabilní základní výkon. Ten dnes v Česku zajišťují jaderné elektrárny a uhlí. Uhlí chceme – a správně – omezit. Co ho nahradí?
Pokud to nebude jádro, bude to plyn. A plyn dovážíme.
Co by měl stát dělat
Energetická politika není sprint, je to maraton na generace dopředu. Několik konkrétních kroků, které by Česko mělo prioritizovat:
- Urychlit výstavbu nových jaderných bloků – Temelín 3 a 4 jsou klíčové. Každý rok zpoždění je rok, kdy budeme záviset na dovozu.
- Prodloužit životnost Dukovan – moderní bezpečnostní standardy to umožňují, ekonomika to vyžaduje.
- Přehodnotit dotační schémata – podpora obnovitelných zdrojů by měla být podmíněna řešením skladování energie, nikoli jen instalovaným výkonem.
- Investovat do výzkumu – malé modulární reaktory (SMR) jsou technologií, která může změnit pravidla hry. Česko má průmyslový potenciál být u toho od začátku.
- Diverzifikovat dodávky paliva – uran od více dodavatelů, vlastní kapacity pro zpracování.
Závěr: soběstačnost není izolacionismus
Energetická soběstačnost neznamená, že se uzavřeme světu. Znamená to, že si zachováme schopnost rozhodovat sami o sobě – bez nátlaku, bez vydírání, bez závislosti na dobré vůli zemí, jejichž zájmy nejsou totožné s našimi.
Jaderná energetika není dokonalá. Žádný zdroj energie není. Ale je to nejspolehlivější, nejhustší a z hlediska bezpečnosti dodávek nejhodnotnější zdroj, který máme k dispozici. Vzdát se ho – nebo ho nechat chátrat kvůli politické módě – by byla chyba, za kterou bychom platili ještě dlouho.
A tentokrát ne jen v penězích.
