Ludvík Svoboda ve světle (ne)známých skutečností - z mladistvého buřiče ověnčeným velitelem legií

Osobnost bývalého prezidenta-vojáka Ludvíka Svobody podléhala v různých časových údobích a nadále podléhá různým měřítkům hodnocení. Odlišná je samozřejmě také míra adorace či naopak zpochybňování charakteru jeho osoby.

Za svého života téměř „zbožštělý“, po revoluci naopak v určitých kruzích kritizován za svůj kladný postoj ke straně, její ideologickému směřování a údajné slabošství při (ne)odsouzení sovětské okupace v srpnu 1968. Mnohým pamětníkům, kteří si živě vzpomínají na svá školní léta, rovněž vytane na mysli přísný pohled muže na obraze, dohlížejícího na žáky po dobu více než 7 let.

Z pozice válečného hrdiny zoceleného bitvami na východní frontě, osvoboditele okupované vlasti v kooperaci s vojsky Rudé armády byl mnohými označován a osočován jako přívrženec komunistické ideologie, jenž svými vojenskými vavříny defacto zaštítil a do jisté legitimizoval převzetí moci komunisty v naší zemi po roce 1948. Zdali je tento pohled oprávněný, to se pokusím nastínit v v následujícím článku. Ve světle fakt a dostupných archivních materiálů je ale čas podívat se na osobnost bývalého prezidenta Československé socialistické republiky, pokud možno, bez emocí a s odstupem.

Životní pouť budoucího vojáka a politika počala chladného listopadového dne roku 1895 v Hroznatíně na Vysočině do rodiny sedláka Jana Svobody (*1862 - +1896), jenž tragicky zahynul roku následujcího na následky kopnutí koněm a jeho ženy Františky Svobodové, roz. Chalupové (*1868-+1957). Tato rodinná tragédie bohužel nebyla jediná a poslední v životě sedláckého synka. Vztah k tvrdé práci si mladý Svoboda vypěstoval již od útlého dětství, kdy byl neradostnými rodinnými okolnostmi přinucen spolu se svou starší sestrou Marií a starším bratrem Josefem k těžké fyzické práci při výpomoci na rodinném gruntu.

Navzdory nepřívětivému osudu se malý Ludvík jevil jako velmi učenlivý inteligentní žák. Po absolvování obecné školy v Rudíkově a měšťanské školy ve Velkém Meziříčí, se i díky svému talentu a náklonnosti k půdě mohl začít věnovat v období mezi léty 1909-1912 studiu agronomie na Moravské zemské rolnické škole. Město Velké Meziříčí bylo tehdy pomyslným centrem kulturním a vzdělávacím. Po úmrtí druhého manžela Svobodovy matky a svého náhradního otce Františka Nejedlého roku 1913 se coby 18letý mladík musel chopit péče o hospodářství Ludvík a starší bratr Josef. Ještě téhož roku ale nabyl na tehdejší poměry česky hovořící populace v blízkosti jihlavského německého jazykového ostrova slušné znalosti němčiny. A to díky doporučení ředitele školy ve Velkém Meziřící při praxi v rakouském městě Altenmarkt an der Triesing nedaleko Vídně, kde se měl přiučit hospodaření a pěstování vinné révy na statku jistého Josefa Seidela.

Poněkud neplánovaně a také shodou nešťastných náhod se mladý zemědělec dostal do hledáčku rakousko-uherské policie, již v samotném prvopočátku historické tragédie Velké války. Přesně v den zavraždění následníka trůnu arcivévody Ferdinanda d'Este, tj. 28. 6. 1914 totiž jako předseda velkomeziříčského okresního osvětového spolku přednesl na poměry tíživé politické situace poměrně optimistický proslov. Svobodův projev se obešel bez toho, aniž by alespoň náznakem zmínil tragédii, jež se toho dne odehrála v Sarajevu a změnila chod dějin jak zemí Koruny české, tak také celé monarchie. Svůj optimistický projev okořenil na závěr ještě peprnou poznámkou mířenou nejspíše proti vládnoucí dynastii a dá se polemizovat, zdali, ta mu v nejblizší době měla přinést značné nesnáze. V davu přítomných posluchačů se s největší pravděpodobností nacházel předobraz informátora a udavače Pepka Vyskoče a ten se jal informovat rakouskou policii o veřejné výtržnosti ve Velkém Meziříčí. V atmosféře vzmáhajícího se německého nacionalismu a protislovanských nálad obecně, se jen se značným úslím podařilo starším zástupcům osvětového spolku zahladit aféru svého člena, a proto útrapy policejního a následně soudního postihu tedy byly zažehnány.

Následkům svého buřičského projevu se však přece jen mladý aktivista nevyhnul. Po vyhlášení všeobecné mobilizace se v březnu roku 1915 dostavil k odvodní komisi, ale kvůli utrpěnému zranění na rodinném statku se povolání do armády dočasně odložilo a budoucí rekrut se léčil se zraněním v jihlavské nemocnici. V mezičase se však donesla na vojenskou správu zvěst o Svobodově selhání loňského roku při projevu v Meziříčí. A s plánovanou vojenskou službou u pevnostního dělostřelectva v Korutanech byl pro politicky nespolehlivého rekruta konec. Tedy již na samém počátku války se nejen Ludvík Svoboda, ale i ostatní vlastenecky smýšlející jedinci dostávali do zrádného soukolí válečné mašinérie v atmosféře vyhroceného mocenského zápasu mezi Slovany a Germány, jak jej chápali mnozí němečtí poslanci na zasedáních Říšské rady.

Po návratu z nemocnice se měl hroznatínský rodák hlásit v kasárnách arcivévody Rudolfa v Jihlavě, kde v té době byl formován tzv. maršbatalion místního pěšího pluku č. 81 určeného pro nahrazení ztrát na východoevropském bojišti v oblasti Haliče. Vznik velitelství uvedeného pluku se sídlem v Jihlavě se datuje k lednu roku 1883. Mužstvo tohoto pluku se rekrutovalo ze 69% zdoplňovacích okresů kde tvořili drtivou většinu Češi, dále zde bylo 30 % Němců a 1 % ostatních národností. V červnu 1915 byl z Jihlavy vypraven prapor o třech českých a jedné německé rotě, přičemž ze strany lhostejných českých vojáků byly provokativně zpívány protistátní písně. Tento nacionálně laděný incident v ovzduší česko-německých sporů měl za následek rozdělení českých rot a jejich přiřazení po četách k útvarům čistě německým, které se plné nadšení hrnuly na frontu, aby zde dosáhly v krátkém čase rozhodného vítězství proti slovanským nepřátelům. Budoucí generál byl odeslán na východní bojiště, zatímco jeho starší bratr Josef byl s pochodovým praporem poslán bojovat za Rakousko-Uhersko do Bosny, kde také zemřel.

Následkem této skutečnosti mohl využít vojín z Hroznatína své solidní lingvistické znalosti německého jazyka, kdy jako jeden z mála vojáků českého původu nejenže rozuměl pokynům svých německých nadřízených, ale dokázal jim také odpovídat, což mu zajistilo ve velmi krátké době povýšení z hodnosti vojína na desátníka. Dalšího kariérního postupu v rámci rakousko-uherské armády se již nedočkal, neboť pouhé 2 měsíce po svém příjezdu na haličskou frontu byl v plukovních seznamech od 7. září 1915 veden jako nezvěstný, což ve skutečnosti znamenalo, že upadl do ruského zajetí.

Po svém zajetí byl rakousko-uherský desátník Svoboda, nyní již zajatec, internován od konce září 1915 v tranzitním zajateckém táboře Darnica nacházející se dnes na území hlavního města Ukrajiny, Kyjeva.

Zpočátku nebyly životní podmínky zajatců v táboře příliš příznivé a vlivem chorob docházelo k četným úmrtím zajatců, ale pro Ludvíka Svobodu se naskytla šance díky konexím pracovat po nějaké době jako písař náborové kanceláře pro slovanské zajatce, čímž došlo k rapidnímu zlepšení jeho životních podmínek. Posléze dokonce směl opustit zajatecký tábor a stal se členem kyjevského hasičského sboru spolu s dalšími českými zajatci. Zde se také naučil ruskému jazyku. Kyjev měl ještě sehrát v dalších životních osudech Ludvíka Svobody významnou roli.

Již na jaře 1916 si podal vystudovaný agronom přihlášku do České družiny, toho času již přejmenovanou na Čs. střeleckou brigádu. O nábor dobrovolníků do nově vznikající armády se v Rusku starala krajanská organizace zvaná Svaz československých spolků na Rusi , která si na svém sjezdu v dubnu 1916 v Kyjevě tuto činnost stanovila jako prioritu. Po počátečních problémech se po apelu u osob zodpovědných za náborové činnosti přece jen v červenci 1916 dočkal a stal se příslušníkem Čs. náhradní roty s přiděleným číslem 14 367. 

Jako příslušník roty byl přesunut v polovině září roku 1916 do obce Borispol, kde nováčci podstoupili zrychlený výcvik, při němž se měli doučit rozdíly v ruské vojenském řádu, taktice v rámci malých jednotek. Po opětovném přesunu z Borispolu do obce Tryskyně byl Svoboda po nějaké době odeslán do poddůstojnické školy v Remčicích, kterou po dvouměsíčním studiu zakončil úspěšnou zkouškou v lednu 1917 s mimořádnými výsledky. Po jejím absolvování v březnu 1917 byl i díky znalosti ruštiny a předchozí desátnické hodnosti z rakousko-uherské armády povýšen z vojína přímo na desátníka. Další povýšení na sebe nenechala čekat. Již o cca 3 měsíce později byl povýšen díky příkladné službě na konci května téhož roku na četaře. Díky projevené osobní statečnosti a velitelským schopnostem u družstva své 7. roty v bitvě u  Zborova v rámci XLIX (49). armádního sboru generálporučíka Vladimíra Selivačova obdržel Svoboda později Svatojiřský kříž 4. stupně. Jak je již známo, byl to ojedinělý úspěch v rámci již postupně kolabující carské armády.

Zajímavou epizodou související s životem v armádě v Rusku, operující pod patronátem tamější carské armády byl přestup na pravoslavnou víru Svobody v lednu roku 1917. Konverzi z víry katolické na pravoslavnou podstoupil mimo jiné také budoucí armádní generál Karel Klapálek. Přestup na pravoslavnou víru měl být, jak se později ukázalo, hlavně gestem vůči ruským velitelům čs. jednotek, kterými byli podplukovník Nikolaj Petrovič Mamontov budoucí velitel 3.čs střeleckého pluku nebo veliteli čs. střelecké brigády Vjačeslav Platonovič Trojanov. Toto gesto Mamontov oznámil caru Mikuláši II. který jej přijal s potěšením a postupnému navyšování počtu vojáků a růstu československých jednotek již nebylo činěno překážek.

Důležitým městem, skrze nějž se měly československé legie dostat z dosahu vojsk Ústředních mocností se stal bachmačský železniční uzel, o který se vedly týdenní krvavé boje a mající za následek více mrtvých a raněných než při samotné bitvě u Zborova.

Po úspěšném zapojení do slavné bitvy u Zborova nacházejí velitelské schopnosti páně Svobody ještě větších ohlasů po neslavném uzavření separátního brestlitevského míru mezi sovětskou stranou a Ústředními mocnostmi. A to v době, kdy jsou československé jednotky nuceny se postupně stahovat z dobytých území dále na severovýchod. Svoboda zde prokáže své velitelské schopnosti a hlavně iniciativu během velení četě 7. roty 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova při poněkud kvapném transportu 7. roty skrze bachmačský uzel, kdy četa vedená praporčíkem Svobodou nebyla informována o odjezdu a jen díky duchapřítomnosti praporčíka se stihla brzy stáhnout z ohroženého prostoru ke zbytku roty .

Další legionářské anabáze včetně potýkání se sověty jsou již známým faktem. Dobytí Čeljabinsku znamého pro neblaze proslulý incident s německými zajatci proběhlo 27. 5. 1918 za účasti čety v rámci 7. roty II. praporu pluku pod vedením Ludvíka Svobody a neméně slavná byla také účast na dobytí Jekatěrinburgu v onen deb 25. 7. 1918. Pouhý týden zde před obsazením města byla bolševiky povražděna carská rodina. O necelý měsíc později, konkrétně 21.8. 1918 byl četař Svoboda povýšen po přímluvě nadřízeného poručíka Bočka do hodnosti praporčíka. 28.9. 1918. Po těžkém zranění poručíka Bočka dokonce na chvíli přebral energický Ludvík Svoboda velení nad 7. rotou pluku. K datu 1. 2. 1919 byl praporčík Svoboda povýšen do hodnosti poručíka, čímž opět přeskočil nejblížší hodnost podporučíka, ale díky předchozím bojovým zkušenostem k tomtu mohlo být přikročeno. O 2 měsíce později byl jmenován velitelem 5. roty.

Po vyhlášení samostatného státu dne 28. 10. 1918 se kromě radosti ze vzniku vlastního státu československými legiemi ozývala též únava z nekonečných bojů v konfliktu, který již vojáci nebrali za svůj. Mezi vojáky přesvědčených o splnění svého úkolu v podobě založení vlastního státu se také šířily myšlenky na revoltu podpořené nepříliš šťastným rozhodnutím ministra války M.R. Štefánika. Dané rozhodnutí se týkalo reorganizace vojska v Rusku a odstranění prvků dobrovolnosti při náboru.

Co však způsobilo nejvíce zlé krve, tak to byl nařízený zákaz volených zastupitelstev jednotek a také zákaz volba delegátů plánovaného sjezdu československého vojska. Výše uvedený neprozíravý krok vedl ke vzpouře části vojáků II. roty, kteří vyjádřili podporu členům zrušených zastupitelstev. Nekázeň podřízených vedla čtyři velitele rot, mezi nimi také Ludvíka Svobodu, k protestnímu složení svých funkcí. Tato nedisciplinovanost byla částečně přičítána i bolševické agitaci ve vojsku. Po zpětném převzetí velení 5. roty byl poručík Svoboda pověřen opětovným nastolením kázně v mužstvu a nabídl svým podřízeným, aby přísahali a zaručili se, že budou poslouchat rozkazy nadřízených. V naprosto drtivé většině tohoto doporučení vojáci roty dbali a revoltování ustalo. Tímto krokem byla zajištěna potřebná úroveň kázně a oddanosti. Následující dva měsíce se pro poručíka Svobodu nesly ve velmi radostném duchu, neboť byl 23. 7. 1919 dekorován Řádem sokola s meči a o necelý měsíc později, tj. 16. 8. 1919 byl povýšen na kapitána. Shrneme-li dostupná fakta, tak z hlediska kariérního postupu byl rok 1919 pro Ludvíka Svobodu velmi příznivý. Z hodnosti praporčíka vystoupal za pouhých 6 měsíců až do hodnosti kapitána.

Další osudy Ludvíka Svobody jsou spojeny s předlouhým návratem do vlasti, který pro něj započal dnem 13. dubna 1920 ve Vladivostoku. Transportováni byli českoslovenští legionáři 20.československým lodním transportem americkou lodí Mont Vernon i se zastávkou v americkém Norfolku po dobu 6 týdnů kvůli poruše lodního šroubu. Další plavba do Terstu lodí America probíhala již bez obtíží. Na československé půdě v novém státě pak stanuli příslušníci druhé části 3. pluku 13. srpna 1920 po 4 měsících anabáze z válkou rozvráceného Ruska.

Použité zdroje:

Fidler, Jiří: Ludvík Svoboda, Universum, Praha, 2023, s. 448.

Klapálek, K.: Ozvěny bojů. Praha, Naše vojsko, 1966, s. 228.

Svoboda, Ludvík: Cestami života II, Prospektum, Praha, 1992, s. 379.

Svoboda, L.: Z Buzuluku do Prahy, Obzor, Bratislava, 1980, s. 391.

https://ludviksvoboda.cz/z1/

https://www.vhu.cz/vznik-3-cs-streleckeho-pluku-jana-zizky-z-trocnova/