Článek
Pozdě k večeru, když při dětské hře, zapomnětliv na čas, opozdil jsem se,
cestou kolem staré farnosti jež v rozvalinách ležela proti svatostánku na samém konci vesnice. Tu pojednou zaslechl jsem,
že z prázdna kostela zní sborový zpěv a varhany,
tak jako o mši nedělní.
Chtěje zvěděti, co by to mohlo býti,
došel jsem do průčelí kostela,
kde na dveřích zamčených
zámek byl pavučinou překrytý.
A přece hlas zněl, a přece varhany dýchaly,
jako by čas sám klečel v lavici,
a mrtví s živými tam jednu píseň zpívali. A tak jsem tam vyděšen setrval, nevím jak dlouho,
dokud poslední tón nezahynul ve zdech kostelních,
a já, vytržen z oné tajemné moci,
došel jsem zpět domů,
s duší, již jinou než předtím,
a s otázkou, zda to byl přelud, či zázrak.
