Článek
V Poslanecké sněmovně leží návrh, který má nahradit zákon o státní službě. Na papíře zní civilně: „zeštíhlit“, „zefektivnit“, „odbourat byrokracii“. V praxi jde o něco mnohem zásadnějšího: z úředníků udělat lidi, kteří budou poslušní rychleji, než si stihnou otevřít zákon.
A ano — přesně takhle se nenápadně začíná přepisovat režim.
Jak vyrobit slepou poslušnost
Chcete-li úředníka přimět, aby „neviděl“ problém, nepotřebujete mu zakázat zákon. Stačí mu vzít jistotu.
Návrh totiž míří na samotné jádro státní služby: stabilitu a předvídatelnost. A dělá to způsobem, který posouvá státní službu blíž běžnému pracovnímu poměru — jenže bez těch pojistek, kvůli nimž služební zákon vůbec vznikl.
Mechanika je jednoduchá:
- oslabíte ochranné brzdy, které doposud tlumily dopady reorganizací,
- dáte velký význam pracovnímu hodnocení jako formálnímu klíči k ukončení poměru,
- a zavedete režim, kde se dá člověk přesouvat a „ohýbat“ mnohem snadněji než dnes.
Výsledek? Úředník není profesionál chráněný systémem, ale přenosná součástka.
A teď si všimněme drobného vedlejšího efektu. Navenek drobného. V životě lidí zásadního: bonita.
Hypotéka? Dlouhodobý nájem? Najednou nejste „bezpečný klient“.
Stát byl dosud – jakkoli to zní paradoxně – pro banky a pronajímatele často signálem: „tohle je relativně stabilní příjem“. Pokud ale vytvoříte prostředí, kde je služební poměr snáz ukončitelný a hůř předvídatelný, začne se měnit i vnímání rizika.
Netvrdím, že banky budou masově škrtat státní zaměstnance z tabulek. Tvrdím, že se zhorší vyjednávací pozice a části lidí to může zkomplikovat život — a přesně to stačí. Protože člověk, který splácí byt a bojí se o příjem, je výrazně „tvárnější“.
A to je ten trik: poslušnost nemusíte vynucovat obuškem. Stačí udělat z neposlušnosti luxus.
Úřednictvo je brzda. A právě to je jeho práce.
V každém demokratickém právním státě existuje soustava brzd a protivah. Nejen soudy a parlament. I úřednictvo.
Dobře fungující úřad není stroj na razítka. Je to systém, který:
- vyžaduje odůvodnění,
- klade otázky,
- nutí řízení držet se pravidel,
- a hlavně: odmítá dělat věci, které zákon nedovoluje, i když by se to zrovna „hodilo“.
Kdo to někdy zažil, ví, jak iritující je, když úředník řekne: „Ne, tohle opravdu nejde.“
Jenže přesně to je pojistka, díky které stát neřídíme stylem „co krok to nápad“.
Vzpomínáte na dobu covidovou? Chaos, přestřelky, nekonzistence, „to se nějak udělá“. A teď si vedle toho představte země, kde je silná odborná instituce — něco jako Kochův institut — a kde kontinuita a profesionalita nejsou závislé na momentální politické náladě.
Tohle je rozdíl mezi institucí a dvorem.
Developerův park, dotace pro kamarády, zakázky „pro naše“
Teď trochu konkrétně. Ne, nebudeme si hrát na to, že se to neděje. Otázka není „zda“. Otázka je: kdo tomu reálně zabrání?
- Kdo zabrání, aby politicky spřízněný developer postavil investiční komplex na místě městského parku?
- Kdo zabrání, aby se v chráněné krajinné oblasti „překvapivě“ našla cesta, jak to povolit?
- Kdo zabrání, aby dotace tekly firmám ve zjevném střetu zájmů?
- Kdo zabrání podvodům ve veřejných zakázkách — tedy samozřejmě těm, které páchá někdo „náš“?
Správná odpověď je nepříjemná: zabrání tomu lidé, kteří jsou ochotní říct „ne“ i za cenu konfliktu.
A právě jim tenhle návrh vzkazuje: „Klidně. Ale počítejte s tím, že to budete dělat s menšími pojistkami než dosud.“
Protože pokud stačí reorganizace, dvě „nevyhovující“ hodnocení a tlak na přesuny, aby člověk zmizel, pak se zákon mění z brzdy na dekoraci.
Feudalismus pro pokročilé: pružný stát, ale jen pro vyvolené
Tady je ústřední myšlenka, kterou si prosím zapišme na ledničku:
Pružná a štíhlá státní správa vám vyhovuje jen tehdy, pokud prosazuje něco, co chcete vy.
Ale představte si situaci, kdy stát začne razantně prosazovat něco, co je vám zásadně proti srsti. Nebo něco, co ohrozí vás nebo vaši rodinu. A teď si představte, že proti tomu nestojí instituce s profesionální kontinuitou, ale aparát, který je personálně poddajný, protože se bojí o práci, bydlení a splátky.
Najednou zjistíte, že „efektivita“ je jen jiné slovo pro rychlou poslušnost.
A pokud se státní správa stane prodlouženou rukou konkrétních politiků a jejich kmenů, přestáváme mít stát jako službu veřejnosti. Začínáme mít stát jako majetek vítězů.
Vážně to chcete? Neříkalo se tomu dřív feudalismus?
Jak se vůbec budeme lišit od diktatury? Institucemi.
Rozdíl mezi demokracií a diktaturou často nevypadá tak, že vám někdo hned zakáže volby. Rozdíl vypadá tak, že:
- instituce přestanou chránit pravidla,
- a začnou chránit lidi, kteří jsou zrovna u moci.
Když zlomíte odolnost institucí, otevřete dveře „vládě klanů“. Zákon se stane nástrojem selektivního uplatňování. A úřad se stane místem, kde je kariéra otázkou loajality, ne odbornosti.
Tomu se neříká reforma. Tomu se říká přestavba režimu.
A ano — někde v Moskvě si možná někdo právě kupuje kýbl popcornu. Ne proto, že by psal naše paragrafy. Ale protože miluje, když si demokracie zkracují dech vlastníma rukama.
