Článek
Teplé noci v měsíci červenci, vraceje se z Osova, kamž jsem byl přiveden pro jakousi pijatiku, ubíral jsem cestou k Hostomicům a v náladě tuze růžové.
Tam alejí lip starodávných, jichžto stíny měsíce tichounce cestu hladily a svá tajemství z časů dávných říkají . V dobré půli té aleje usedl jsem do trávy pod mohutným stromem, kdež stála boží muka.
Vzduch byl pln vůně a klid podivný, tichý, celou mou bytost prostupoval. Pojednou přepadlo mne zvláštní přemýšlení.
Po cestě ženy z polí chodily a u křížku poklekaly, modlíc se za zdraví a za úrodu, a plačíc, neboť z těžké práce síly své ztrácely.
Nářek střídal hlahol; tu po cestě vozy plné jezdily, jindy zase nářek a kroky za černým kočárem.
Tyto obrazy se stále měnily, jako roční období se střídají. Tu tíhu těch časů cítil jsem tak urputně, až počal jsem panikařit;
a pak, jedním veselým jásotem, obrazy přestaly, jako by všechen nářek, hlahol a kroky rázem v tichu zmizely. A tak se klid navrátil a zaplavil mne pocit podivné radosti. Cítil jsem radost ze vzduchu v mých plicích a z tlukotu zdravého srdce .
Tenkrát jsem poprvé cítil, že nejsem sám – v té aleji byl se mnou Bůh, a celé to uvědomění mě naplňovalo potěšením, jež bylo snad sladší než první milostné probuzení.
