Článek
Výčitky, které se nedají vzít zpět
„Jezdil jsem domů málo, s rodiči jsem nebyl v kontaktu a vím, že moje máma to nesla dost blbě. A to je něco, co si vyčítám i v souvislosti s tím, že umřela,“ řekl v nedávném rozhovoru moderátor a podcaster Čestmír Strakatý. Smrt maminky pro něj byla zlomovým okamžikem. Najednou si uvědomil, že čas s blízkými se nedá odložit ani dohnat. „Po smrti mámy a otcově nemoci se na věci dívám méně sebestředně,“ dodává.
Slova, která vyslovil, nejsou jen jeho. Kdokoli, kdo zažil ztrátu rodiče, v nich slyší ozvěnu vlastní bolesti.
Moje cesta: když jsem mámu znovu našel
Rozumím mu. Mně samotnému zemřela maminka, když mi bylo 25 let. A také já jsem měl období, kdy jsem ji zanedbával. Oženil jsem se už ve 21 letech a každý víkend jsem trávil s manželkou. Maminka s tátou zůstali stranou. Najednou jsem zjistil, že jsem nebyl doma třeba půl roku.
Osud to ale zařídil jinak. Přišel rozvod. A s ním i zvláštní dar. V posledním roce života své maminky jsem měl možnost být s ní častěji – na kávě ve všední den, o víkendech doma. Díky tomu jsem odcházel z jejího pohřbu bez výčitek, že jsem něco nestihl. To vědomí, že jsme ten poslední rok opravdu prožili spolu, pro mě dodnes znamená všechno.
Strakatý: otcovství jako druhá šance
Pro Čestmíra Strakatého přišla změna až po ztrátě maminky. Stal se otcem a s manželkou Hanou vychovávají téměř dvouletou dceru Noru. O péči se střídají a pomáhá i chůva. Strakatý ale chce být víc než jen ten, kdo nosí domů peníze. „Četl jsem, že je důležité být s dítětem od začátku co nejvíc – uspávat, přebalovat, nosit. Tělo si pak samo vytváří hormony, které s přerodem v otce pomáhají,“ vysvětluje.
Nejvíc by si prý přál naučit se trpělivosti. „Dřív jsem byl hodně netrpělivý, dítě je v tomhle velký učitel,“ dodává.
Otcovství mění i pohled na svět
Kromě rodinného života se v něm probudila i větší citlivost k tomu, co se děje kolem. Začal se zajímat o témata, která dřív míjel – například o násilí na ženách. „Teď tu mám malého člověka, který na mě nevinně kouká, a uvědomuju si, co všechno se jí může stát,“ říká. Uvědomuje si také, že jako veřejná osobnost může ovlivnit mladé muže.
Poselství obou příběhů
Strakatý se dnes pere s výčitkami, že u mámy nebyl. Já mám naopak vděčnost, že mi život dal šanci poslední rok využít naplno. Oba příběhy ale spojuje jedno: bolest z odchodu rodiče a poznání, že čas s nimi je to nejcennější, co máme.
Každý, kdo má ještě možnost, by měl zvednout telefon, zajít na návštěvu, sednout si s mámou nebo tátou ke stolu. Protože když ten čas jednou vyprší, už se nevrátí.
Zdroje:
https://www.heroine.cz
