Článek
Když se člověk láme, není to jako ve filmu. Nejsou tam zhroucení ani dramatické pády. Jen pomalé povolování zevnitř. Rána jsou těžší, svět ztrácí ostrost a tělo posílá signály, které se dají snadno přehlušit větou „to nic nebude“. Duše ale nespadne naráz. Nechává drobné stopy, které většina lidí přehlédne a teprve zpětně pochopí, že to byly prosby o pomoc. A je zvláštní, jak rychle člověk zapomene, že uvnitř něj je bytost, která taky potřebuje péči, čas a ticho.
Marta Issová mluvila o terapii otevřeně. „Terapie je pro mě celoživotní způsob, jak o sebe pečovat,“ řekla v rozhovoru pro časopis Vlasta. V rozhovoru pro Aktuálně dodala, že duševní hygiena je důležitá pro každého člověka, i pro toho, kdo působí vyrovnaně. To je jistý, ověřený fakt. A úplně stačí. Její slova připomínají, že i člověk, který působí silně, může uvnitř nosit ticho, které si nechává pro sebe.
Existuje devět signálů, které člověk často přehlédne.
Rána jsou těžší než večery. Nejde o ospalost, ale o hlubokou únavu, která člověka zastaví ještě před prvním krokem. Je to tichý odpor k začátku dne, který spousta lidí překryje rutinou.
Radosti blednou. Věci, které dřív těšily, začnou působit cize. Hudba nic neprobudí, svět zploští. Člověk si řekne, že je to únava, ale je to začátek vnitřního dohasínání, které má svůj vlastní rytmus.
Mozek se zpomalí. Jednoduché úkoly se nafouknou, každá myšlenka je těžší. Je to typický projev duševní únavy, který si člověk vyčítá místo toho, aby si ho všiml. Vina je často první reakce tam, kde by měla přijít péče.
Tělo začne mluvit místo hlavy. Bušení srdce, sevřený žaludek, tlak na hrudi. Fyzické příznaky často přijdou dřív než psychické. Tělo nemá, kam to schovat. Tělo nepřetvařuje.
Lidé jsou „moc“. I ti nejbližší. Nejde o odpor, jde o nedostatek vnitřní energie. Sociální únava je jeden z nejběžnějších signálů, ale málokdo si ho dovolí přiznat nahlas. Zní to totiž jako slabost, ale je to jen informace.
Samota mezi lidmi. Sociálně funguješ, ale uvnitř tam nejsi. Jako by mezi tebou a světem bylo tiché sklo. To je jeden z nejhlubších varovných momentů. A taky nejbolestivějších.
Tlak nebo prázdno v hlavě. Bolest nebo nic. Obě krajnosti říkají totéž – psychika jede za hranou a hledá způsob, jak tě zastavit. A je jedno, že to člověk nedokáže pojmenovat.
Nespánek, který neléčí. Usínání je boj, probouzení brzké. Hlava jede i v noci. Ráno není nový začátek, ale pokračování vyčerpání. To je chvíle, kdy člověk ztrácí odstup.
Pocit, že nejsi to ty. Reaguješ jinak, než chceš. Jsi přecitlivělý nebo prázdný. A někdy máš pocit, že se díváš na někoho cizího. Je to signál, že duše tě ztrácí rychleji, než ji stíháš bránit.
Psychiatr Radkin Honzák dlouhodobě upozorňuje, že psychické potíže se nejčastěji hlásí tělem. „Tělo je upřímnější než člověk,“ říká ve svých rozhovorech. V praxi psychiatři popisují, že lidé přicházejí často teprve tehdy, když už nemají sílu nosit masku. Ramena povolí, hlas se ztiší a malý výdech trvá o vteřinu déle. To je okamžik pravdy.
Není výjimkou, že lidé přijdou s bolestmi žaludku, tlakem na hrudi nebo výbuchy, které je samotné děsí. Až rozhovor ukáže, že šlo o duši, která se snažila být slyšet. Honzák vysvětluje, že duše nemá sirénu ani červené světlo. Její varování nejsou hlasitá. A kdo je ignoruje, dopadne tvrdě – ne proto, že selhal, ale protože příliš dlouho vydržel.
Podle dat Národního ústavu duševního zdraví se výskyt úzkostí a depresí v Česku po roce 2020 zvýšil až na dvojnásobek oproti předchozím letům. Není to statistika, která má vyděsit. Je to statistika, která má probudit.
Je tu ještě jedna společná věc, kterou psychiatři popisují: lidé čekají, až „povolí“. Až nebudou mít jinou možnost. Jako by měli pocit, že si pomoc musí zasloužit až ve chvíli, kdy už stojí na hraně. Ale pravda je jiná. Pomoc má největší smysl dřív, ne na konci sil.
Marta Issová připomněla něco, co platí pro všechny. Duševní zdraví není ostuda. Je to práce. Tichá, soukromá a někdy nepříjemná. Devět signálů není seznam problémů. Je to mapa, která může člověka zastavit dřív, než spadne. A právě to je zpráva, kterou stojí za to slyšet. Ticho duše není slabost. Je to apel.
A přiznám se, že každý z těch signálů znám i já. Ne z knih nebo rozhovorů, ale z vlastního života. Člověk si dlouho myslí, že „to zvládne“, než pochopí, že největší síla někdy začíná v tom, že si dovolí zpomalit. Možná proto tenhle text vznikl — protože v něm kousek sebe pozná každý, kdo si to dovolí číst bez obrany.
Díky za každé srdíčko i komentář. Pomáháte tím, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu a našel lidi, kterým může něco říct.
A pokud chcete podpořit čas a energii, kterou jsem věnoval tomuhle článku, můžete mě podpořit třeba jen symbolicky přes tlačítko Podpořte autora.
Děkuju za všechny Vaše reakce,
David
Zdroje:
www.vlasta.cz/rozhovory/martha-issova-herecka-terapie-rozhovor-premiera-film-usvit
dvojka.rozhlas.cz/radkin-honzak-kdyz-stune-telo-stune-neco-i-na-dusi-7577003
www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/radkin-honzak-psychiatr-organismus-usmev_1904231505_och
