Článek
Obraz, co nedýcháš
Viděl jsem ji jen na okamžik.
Večer. Televize hrála v pozadí. Byl jsem duchem jinde. Ale pak proběhla obrazovkou – Iveta. V očích měla ticho. A mě to složilo.
Zastavil jsem, otevřel YouTube.
Pustil jsem si Tichou píseň. A bylo jasno.
Ten den se fakt přede mnou otevřel. Ale jinak, než jsem čekal.
Možná to znáš. Jsou dny, kdy se tě nic netýká. A pak stačí jeden obraz, jeden tón. A všechno se v tobě otevře jako jizva, kterou sis už přelepil. Ale nezacelil. A ta písnička ti to ukáže beze slov. Jen tím, jak je tichá.
„Mezi nebem a zemí – tam štěstí není…“
Začátek, co nejde zazpívat bez husí kůže. Protože to není jen verš. To je pravda.
Každej z nás má svůj strom. Někdo ho sází s nadějí. Někdo ze zvyku. Někdo už vůbec.
Ale Iveta to tehdy zpívala tak, že ti to došlo naplno.
Tohle není píseň o štěstí. To je modlitba, aby vůbec přišlo ráno.
Zpěvačka, kterou spousta lidí slyšela, ale málokdo poslouchal. Všichni znali skandály, bulvár, smutek. Ale tenhle text… ten je čistý. Jako když se někdo podívá pravdě do očí a neuhne. A i když ví, že ho to bolí, stejně to zpívá.
Tichá píseň zní, když stromy větve své vzpínají…
Tohle není poezie.
To je ženská, která věděla, že svět může bolet. A přesto se ho rozhodla žít. V tichu. Bez přetvářky. Jen s touhou „posedlá svůj den žít“.
Dneska tomu lidi možná nerozumí. Ale ten text není retro.
Je to návod, jak přežít bez cynismu. Bez ztráty něhy.
Bez ztráty sebe.
A víš co? V té větě „Jenže kořeny mých zítřků nic nevyvrátí“ je všechno. Ne siláctví. Ne póza. Ale tichý vzdor. Ženský, co chtěla žít. Když tohle slyšíš, pochopíš, že některé písně nejsou napsané. Ony vznikají z bolesti. A přežívají, protože tu bolest slyšíš i po letech.
Dneska zas byl krásný den. A já do něj vcházím.
S vědomím, že žádné kořeny mých zítřků nic nevyvrátí.
Iveta zpívala pro lidi, co se bojí, že zítřek nepřijde. Ale stejně vstávali.
A já jí za to děkuju.
Dnes. Tady. Bez patosu. Jen s vděčností.
Za hlas, který uměl říct všechno… tiše.
Možná jsme si na ni za života neudělali dost času. Možná jsme ji slyšeli, ale neposlouchali. Ale dnes – právě dnes – zní. Ne jako vzpomínka. Ale jako připomínka. Abychom nezapomněli sázet své stromy. A aby naše větve měly kam směřovat. Vzhůru. Bez hluku. V tiché písni, která nekončí.
Jestli máš dvě a půl minuty ticha, pusť si Tichou píseň.
Jen ji poslouchej. Nic jiného nedělej. Uvidíš, co to s tebou udělá.
Zdroj:
www.youtube.com / kanál Jiří Pánek
Hudbu složil: Michal Penk, text: Eduard Pergner
