Článek
Není jednoduché psát o Laďce. Cítím v sobě zvláštní směs – obdivu, strachu a nejistoty. Poslední týdny pátrám po každé zprávě, po každém jejím vzkazu. A pokaždé, když něco najdu, mám pocit, že se nadechuju i za ni.
Glioblastom. Slovo, které dokáže zmrazit i moji vlastní krev. Když jsem četl, že ji primář David Netuka operoval a že pak následovaly chemoterapie a ozařování, vybavilo se mi tisíc otázek. Jak se teď cítí? Bolí ji to? Má sílu vstát a jít dál? A hlavně – má ještě chuť věřit?
Pak jsem narazil na vědeckou zprávu. Čeští lékaři popsali nový mechanismus nádoru. Kolagen I, fibronektin, buňky, které by mohly být klíčem. Normálně bych kolem toho prošel bez povšimnutí, ale tentokrát jsem to hltal. Protože každý detail se najednou netýká jen medicíny, ale přímo jí. A skrze ni i nás.
Ale nejvíc mě zasáhla její vlastní slova. „Každá rána je zkouška, která vás posouvá dál.“ Četl jsem to několikrát, jako mantru. A říkal si – to není jen věta do statusu na síti. To je hlas ženy, která se dívala strachu do očí.
A pak ty střípky z jejího osobního života – rozvod, děti, smůla na chlapy. To všechno dohromady působí jako dlouhá série ran. A přesto se Laďka staví před lidi s parukou, s jizvou a s úsměvem, který možná stojí víc sil, než si dovedeme představit.
Co jsem se dozvěděl a proč nejsem jen smutný
Když to celé shrnu – dozvěděl jsem se, že Laďka není zlomená. Že i po těžké operaci, chemoterapiích a ozařování dokáže poděkovat lidem, kteří jí drží palce. Že česká věda hledá nové cesty, které mohou přinést naději. A že sama Laďka bere i nejtěžší chvíle jako zkoušku, která ji má posunout.
To není konec. To je důkaz, že i když je před ní dlouhá cesta, má za sebou zástup lidí, kteří jí věří. A já jsem mezi nimi.
