Článek
Ten moment tiché nepohody
Když jsem četl úvahy o tom, že sociální sítě připomínají cigarety, první reakce byla téměř obranná. To je přece přehnané. Jenže pak přišla ta nepříjemná myšlenka. „Co když na tom něco je?“
Cigarety nebyly jen tabák. Byly to produkty, u kterých se roky ladila chemie i účinek na lidský mozek.
Dnes už víme, že výrobci upravovali složení tak, aby nikotin působil rychleji a závislost vznikala snáz. A právě v tu chvíli mi to srovnání se sociálními sítěmi přestalo znít přehnaně.
A dnes? Nekonečné scrollování. Obsah bez konce. Video, které samo spustí další. Najednou se člověk přistihne, že mobil neotevírá z konkrétní potřeby, ale téměř automaticky.
Ze zvyku. Z nudy. Z jakéhosi vnitřního nutkání. A přesně v tu chvíli začne být ono srovnání nepříjemně logické.
Past, kterou necítíme, protože je dokonale navržená
Největší síla dnešních platforem neleží v obsahu. Leží v mechanismech. V detailech, které si běžný uživatel sotva uvědomí. Scrollování nemá dno. Mozek nedostane signál stop. Notifikace přicházejí v nepravidelných intervalech. „Ještě jeden příspěvek.“ „Ještě na chvíli.“
Člověk má pocit svobody, ale systém mezitím přesně ví, co dělá. Udržuje pozornost. Vrací uživatele zpět. Vytváří rutinu. Není to spiknutí. Je to design. Ekonomika pozornosti.
Čím déle zůstanu, tím lépe pro platformu. A technologie se mezitím učí z každého kliknutí, z každého zaváhání, z každé sekundy mého času.
Rodiče v nerovném boji — realita, o které se mluví málo
Často slýchám jednoduché soudy. Mohou za to rodiče. Jenže tenhle argument má zásadní trhlinu. Rodič nestojí proti obyčejné zábavě. Stojí proti systémům, jejichž jediným cílem je pohltit pozornost. Proti algoritmům optimalizovaným na lidské slabiny. Tohle není rovný souboj.
Dětský mozek reaguje na novost, stimulaci a odměny intenzivněji než mozek dospělého. A právě proto je digitální prostředí tak extrémně silné. Rodič může nastavovat pravidla, vysvětlovat, omezovat. Ale na druhé straně stojí technologie, která se neustále zdokonaluje. Která nikdy neunaví. Která nikdy nepoleví.
Nejnebezpečnější změna, které si všímáme až zpětně
Největší problém možná neleží v samotných sítích. Leží v tom, jak rychle jsme si zvykli na jejich přítomnost. Neustálý tok podnětů se stal normou. Klid je náhle prázdný. Ticho nepohodlné.
„Proč mám potřebu pořád kontrolovat telefon?“ To není okrajový jev. To je každodenní zkušenost obrovského množství lidí.
Sociální sítě nejsou jen nástroj. Jsou prostředí, které formuje chování. Nenápadně. Pomalu. Ale velmi účinně.
A možná právě proto to srovnání s cigaretami působí tak nepříjemně. Ne proto, že by bylo přehnané. Ale proto, že v něm až nebezpečně mnoho věcí sedí.
* * *
Díky za každé srdíčko i komentář.
A sdílením pomáháte tomu, aby tenhle text nezmizel v šumu internetu, ale našel další lidi, kterým může něco říct.
A pokud mě chcete podpořit i jinak než slovem, můžete to udělat třeba posláním symbolických 10 Kč pomocí tlačítka „Podpořte autora“.
Za to vám ze srdce děkuji,
David
