Článek
Pamatuju si, jak jsem ten příběh slyšel poprvé. Myslel jsem, že je to novinářská kachna.
Louisiana, rok 1997. Jistý pan Fair Wayne Bryant leze na střechu garáže. Ne pro zlato, ne pro drogy, ale pro staré zahradní nůžky. Majitel si ho všiml, zavolal policii. Žádné honičky, žádná zbraň, žádná krev. Jen pár minut a Bryant seděl v poutech na zadním sedadle policejního auta.
A tady přichází ten moment, kdy bys čekal, že dostane nějaký rok nebo dva. Jenže ne v Louisianě. Tam mají zákon, který se jmenuje „habitual offender“. Pokud máš za sebou čtyři předchozí tresty, dostaneš za pátý — bez ohledu na jeho vážnost — nejtvrdší možný trest. Doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.
Bryant měl tu smůlu, že jeho minulost nebyla čistá. A tak mu soudce dal doživotí, a nůžky se staly symbolem absurdity.
V roce 2020 se jeho případ dostal až k Nejvyššímu soudu Louisiany.
Předsedkyně Bernette Johnson poslouchala, listovala spisem a nakonec řekla něco, co se do soudních síní moc nehodí: „Tohle je hrubě nepřiměřené.“
Připomněla, že tenhle druh zákonů má kořeny v takzvaných „Pig Laws“ — v devatenáctém století používaných na to, aby za drobné krádeže dostali chudí a černoši neuvěřitelně tvrdé tresty. Zákony se od té doby změnily, ale princip zůstal stejný: tvrdost pro slabé, měkkost pro silné.
Dvaadvacet let seděl za to, co by v hobbymarketu stálo možná pětadvacet dolarů. Za tu dobu vyšel stát na víc než 518 tisíc dolarů. Kdyby tam zůstal do konce života, vyšplhala by se částka přes milion. Kolik škol, nemocnic nebo oprav silnic by se za to dalo udělat? A kolik to stálo toho chlapa, co už nikdy nedožene ztracený čas?
V říjnu 2020 ho pustili na podmínku. Žádná omluva, žádné přiznání chyby.
Jen papír, že může ven, pokud bude držet hubu, krok a hlásit se úředníkovi. A teď si představ, že vyjdeš ven po dvou dekádách, kdy ti kalendář na zdi připomínal, kolik životů se venku mezitím změnilo. Lidi, co tě znali, zestárli nebo umřeli. Svět, který už není tvůj.
Já nejsem soudce ani právník, ale když slyším tohle, zaťukám si na hlavu. A jenom si říkám — co je to za soudce, který nedokáže myslet. Který nevidí, že trest má chránit společnost, ne ničit lidi za hloupost. A že právo bez rozumu je jenom další forma bezpráví.
Aby bylo jasno – ani já si nemyslím, že má společnost tolerovat dlouhodobé krádeže jednoho a toho samého člověka. To ne. Ale soudci by měli přemýšlet a hledat řešení, které má smysl. Třeba mu nechat dva měsíce stříhat živé ploty zadarmo někde u města. To by udělalo víc užitku než 23 let zamřížovaného života a půl milionu dolarů vyhozených z kapes daňových poplatníků.
A co si o tom myslíte vy? Znáte nějaký podobný případ?
Zdroje:
https://93qcountry.com
https://eji.org
https://cbsnews.com
https://thelensnola.org
https://laaclu.org
