Článek
Byla to jedna z těch cest, které projedeš stokrát, aniž bys nad nimi přemýšlel. Dvě vesnice, pár zatáček, pole, malý kopeček, stará autobusová zastávka. Dvanáctiletá Terezka ji znala zpaměti. Každý den jela na kole nakrmit toulavé kočky, které se k ní naučily přibíhat jako k andělovi. Byla šetrná, svědomitá, klidná. Rodiče jí věřili. I ten den – 26. listopadu 2003 – to mělo být stejné. Ale nebylo. Domů už se nevrátila. Nikdy. A přesně od toho dne začalo prázdno, které se nezacelilo ani po dvaceti letech.
Pátrání bylo obrovské. Přes dvě stovky lidí. Policisté, dobrovolníci, kynologové, místní. Hledali hodiny, dny. Oblast procházeli metr po metru, prohledali lesy, remízky, koryta potoků. Použili psy, vrtulníky, nasadili termovize. A přesto – žádná stopa. Ani kousek látky, ani otisk v blátě. Ani kolo. Všechno bylo pryč. A s každým dalším dnem přicházely další verze. Úraz. Nehoda. Únos. Zakrytá vražda. Ale nic se nepotvrdilo. Jen spekulace a ticho.
Pak přišel zlom. Policie si vytipovala muže z okolí. Znali ho, léčil se na psychiatrii. V minulosti měl konflikty, divné řeči. Jeho chování bylo nepředvídatelné. Měl možnost. Měl prostředky. Ale neměli důkaz. Ani na něj. Ani na nikoho jiného. A pak – jako by to všechno nestačilo – se tenhle muž po půl roce od zmizení Terezky zabil. Sebevražda. Bez dopisu. Bez vzkazu. Bez vysvětlení. A s jeho smrtí se uzavřela poslední živá možnost, jak se dozvědět pravdu. Jenže tělo dívky se nikdy nenašlo. A bez těla nejsou odpovědi. Ani klid.
Její máma tehdy do televize řekla větu, kterou si pamatují všichni: „Nepřišla by pozdě, pokud by mohla.“ A tahle věta je silnější než všechny domněnky. Protože v sobě nese důvěru. Tu, kterou měli rodiče v Terezku. A tu, kterou ztratili ve všech ostatních. Co když ji někdo odvedl? Co když někdo něco skrývá? Slovensko bylo tehdy ještě jiným světem. Kamery nikde. Mobilní signál slabý. A příběh malé dívky se ztratil dřív, než mohl vůbec začít.
Dnes by jí bylo přes třicet. Možná by měla děti. Možná by se smála nad tím, jak byla zamlklá a tichá. Ale nic z toho se nestalo. A ani po dvaceti letech se o ní nemluví dost. A to je možná největší tragédie. Když se na někoho zapomene. Když jeho jméno zůstane jen v pár policejních složkách a v prázdném pokoji, který už dávno někdo přemaloval. Jenže bolest tam zůstává. A otázky taky. Protože bez těla není soud. A bez odpovědi není hrob. Jen nekonečné „co když“.
Zdroje:
blesk.cz
tvnoviny.sk
pluska.sk
