Kam nás stop zavede: Za jeden den až do Budapešti

Když mi na mobilu zazvoní budík ve 4:30, nikam se nám nechce. Dobrodružný výlet s kamarádem nakonec ale vítězí nad touhou se převalovat v posteli a vydáváme se na autobus do Prahy. Kolem 7:30 už stojíme na benzínce u Průhonic s kartónem, kde stojí nápis „Brno“. Asi po půlhodině zastavuje auto s německou registrační značkou. „Hello,“ zdravím pána ve středním věku s domněnkou, že je Němec. Na své palubní obrazovce kontroluje, zda ho navigace opravdu vede přes Brno a poté nastupujeme do auta. Rychle zjišťuji, že má domněnka byla mylná a pán je Ukrajinec a jmenuje se Ivan. Po zbytek cesty si povídáme česky.

Auto, kterým jedeme je opravdu z Německa. Veze ho ukrajinskému klientovi do Polska. Jednoduše řečeno, jedeme v autě, které je na prodej a zanedlouho pozná svého majitele. Asi není ideální v takové situaci nabírat stopaře, ale Ivan si z toho opravdu hlavu nedělá. Jen, když mu volá šéf, tak nás prosí, abychom nemluvili a neměl z našeho převozu problém.

Kromě pár minutek v koloně byla cesta plynulá. Po méně než dvou hodinách přijíždíme do Brna. Ivan nám zastavuje na benzínce, kde máme v plánu stopovat dál. Provoz na ní je ale nulový, a tak si vezmeme aspoň kartón, který nám dává milá prodavačka. „BRATI-SLAVA“ musíme rozpůlit název, aby se nám na kartón vešel a byl k přečtení. Po cestě do moravské metropole nám vyhládlo, a tak jsme si něco na zub koupili v Tescu a zalili to jednou plzní. Čekání u McDonaldu v čase oběda nám připadá jako dobrý nápad. Velkou šanci dáváme slovenským autům, ale řidiči jeden po druhém ukazují, že za hranice nejedou.

Trpělivost dochází. Dáváme si své 15kilové batohy na záda a naše kroky směřují o tři kilometry dál k nákupnímu centru Olympia. „Tam by mohlo jezdit víc lidí,“ přemýšlíme nahlas. Teplo je nechutné. Když u nákupního centra konečně sundáváme svá závaží, cítíme pot stékající po zádech. Stopujeme dál, ale naše „BRATI-SLAVA“ je pořád bez úspěchu. Proto na druhou stranu kartónu připisujeme Břeclav. Po chvíli zastavuje Richard, mladý Slovák, který už pár let žije v moravské metropoli. Chytil se na Břeclav, ale jede až za Bratislavu do lázní. Máme štěstí. Příjemná jízda v pracovním Superbu nám utíká hodně rychle. Není divu, když chvílemi jedeme až 180 km za hodinu.

V Bratislavě si říkáme ádios a už teď konstatujeme, že jsme ujeli kus cesty. Že je to jen iluze si uvědomujeme, když potkáváme dva kolegy stopaře v našem věku. „Where are you from?“ ptá se kluků můj spolucestující. Když nám řeknou, že jsou už čtyři dny na cestě z Estonska do Chorvatska k moři, dochází nám, že toho máme před sebou ještě dost. Vzájemně si popřejeme šťastnou cestu a pokračujeme dál. Autobusem přejíždíme na kraj Bratislavy a pěšky přes sídliště a pole přicházíme na benzínku, která se nám stává dalším útočištěm. Provoz je snad ještě menší než na té brněnské benzínce, kterou jsme předtím zavrhli. Jenže už není cesty zpět. Naštěstí i přes malý provoz nečekáme dlouho a nabírá nás Slovák, který jede za mámou do první maďarské vesnice za hranicemi. „Veľa šťastia,“ loučí se s námi po krátké jízdě pán, který prý za mlada takovým způsobem cestoval taky.

Maďarská kapitola naší cesty začíná. Na ceduli máme napsáno Györ a doufáme, že nás sveze někdo ještě dál. Po 30 minutách zastavuje pán s maďarskou poznávací značkou. Anglicky nemluví nejlépe, ale hlavní je, že se chápeme. Jeho cesta směřuje také z Česka. Vrací se totiž z Rozvadova, kde byl v kasinu na velkém pokerovém turnaji. Postupně nám prozrazuje, že je učitelem tělocviku na základce. Poker je prý jeho největší vášní. Zajímavá kombinace. Cesta je ale suprová. Rozebíráme český i maďarský fotbalový nároďák a shodujeme se, že obojí je nic moc. Nakonec vystupujeme u McDonaldu dvě hodiny od Budapešti.

Sotva si u fastfoodu sedneme, už máme zařízený odvoz. Když zpozorují dva mladí Srbové naší ceduli, hned nám nabízejí, že nás do Budapeště svezou. Cesta je opravdu divoká, takový balkánský styl. Srbské písničky na maximum, vyblikávání aut dálkovými světly, to vše nesmí chybět. Paradox je, že prý také jedou z Prahy, odkud vezou na přepravníku porouchané auto až do Bělehradu. Když chlapům vysvětlujeme, že by se nám hodilo, aby nás svezli na jih Maďarska blíže k Rumunsku, jeden z nich odvětí se smíchem: „Yes and 20 euro.“ Usuzujeme, že si radši projdeme Budapešť, kde jsem ještě nikdy nebyl. Před maďarskou metropolí naše balkánská jízda končí a vlakem přejíždíme do centra. Budapešť nám dost připomíná Prahu. Obě města rozdělují napůl řeky a nad oběma se tyčí hrad.

Už se stmívá, a tak musíme přemýšlet i nad spaním. Na mapách si najdeme park, kde bychom měli v klidu přespat. Sem tam tu leží odpadky a v lesíku vedle je i stan. „Asi nejsme sami, komu se to tu líbí,“ ušklíbne se kamarád. Žádného bezdomovce ale nepotkáváme, a nacházíme místo na spaní pod stromem. Natáhneme plachtu, nafoukneme karimatky, zalezeme do spacáku a dobrou noc!