Článek
Srdíčko má v tomto oboru zvláštní postavení. Je zároveň předpokladem dobrého výkonu, vysvětlením mizerného ohodnocení i odměnou za ochotu pracovat nad rámec povinností. Kdo ho má dost, chápe, že sociální práce je poslání; kdo chce za svou práci odpovídající peníze, měl by se zamyslet nad svými prioritami. A kdo odmítne další přesčas, zřejmě nepochopil, že klienti potřebují pomoc i po skončení jeho pracovní doby.
Největší výhodou celé technologie je, že si její provoz do značné míry zajišťují sami zaměstnanci. Srdíčko se totiž neuděluje pouze shora. Pěstuje se v profesní kultuře, předává mezi kolegy a postupně se stává měřítkem toho, kdo svou práci dělá opravdu dobře. Zaměstnavatel pak nemusí pokaždé vysvětlovat, proč má jeden člověk odvést práci za dva. Stačí, že všichni vědí, co by udělal člověk se srdcem na správném místě.
To „něco navíc“, co správný sociální pracovník přece rád udělá, má navíc pozoruhodnou tendenci se bujně rozrůstat a zároveň postupně splývat s běžnou pracovní náplní. Nejprve člověk zůstane déle výjimečně, protože nastala mimořádná situace. Pak se mimořádné situace začnou opakovat. Nakonec organizace bez pravidelného překračování pracovní doby nedokáže fungovat. V tu chvíli už ovšem nejde o přesčas ale o týmového ducha.
Srdíčkářství dokáže z pracovních podmínek udělat otázku osobní morálky. Když někdo odmítne další směnu, přesčas nebo úkol, který se do jeho pracovní doby nevejde, může se velmi rychle dozvědět, že ostatním na klientech záleží víc. Požadavek na vyšší mzdu pak zní skoro obscénně. Jako by někdo chtěl zpeněžit lidskost. Copak se pomáhá kvůli penězům?
Nevím, jak ostatní, ale já jsem ještě nezažila pronajímatele, který by při podpisu smlouvy přijal ujištění, že nájemnice pracuje srdcem. Možná jsem měla smůlu na málo empatické majitele nemovitostí. Asi jim chybělo srdíčko.
Nejúčinnější na celém mechanismu je, že zaměstnavatel nemusí morální výčitku ani vyslovit. Může ji pronést kolega, který sám pracuje za mizerných podmínek a dávno přijal představu, že dobrý pracovník se pozná podle ochoty obětovat se. Tím ovšem vzniká lákavá možnost označit srdíčkáře za viníky celé situace - jsou to přece oni, kdo normalizují přesčasy, snižují hodnotu vlastní práce a vytvářejí tlak na ostatní.
Jenže proč to dělají?
Někdo si může dovolit považovat mzdu za druhořadou záležitost, protože má dobře vydělávajícího partnera, vlastní bydlení nebo finanční rezervu z předchozí kariéry. Jeho ekonomické zázemí mu umožňuje přijímat podmínky, které jsou pro kolegu závislého výhradně na vlastní výplatě existenčně neúnosné. Oba vykonávají stejnou práci, ale její odměňování pro ně má úplně jiný význam. A pokud se z postoje prvního stane profesní norma, druhý má problém.
Někdo podobné zázemí nemá, pracuje za podmínek, které ho poškozují, ale potřebuje v nich najít smysl, aby vůbec dokázal pokračovat. Představa poslání může být způsob, jak si vysvětlit vlastní oběti a udržet si pocit, že mají nějaký důvod. Když člověk roky dělá práci, která ho vyčerpává a sotva uživí, nemusí být snadné připustit si, že jeho obětavost do určité míry pomáhala udržovat podmínky, kvůli kterým se vyčerpával. Je mnohem snesitelnější věřit, že právě schopnost vydržet z něj dělá dobrého člověka.
Další lidé mohou tuhle představu přijímat proto, že se s ní setkávají už při vstupu do profese. Pomáhající práce se prezentuje jako poslání, obětavost jako ctnost a finanční nároky jako něco, co by mělo stát až na druhém místě - a to bůh ví jestli. Člověk se postupně naučí, jak se v daném prostředí mluví o dobrém pracovníkovi, co se oceňuje a co vyvolává nesouhlas. Když je určitý způsob uvažování všudypřítomný, nemusí si ani všimnout, že nějaký převzal.
Důvodů může být samozřejmě mnohem víc a u jednoho člověka se mohou různě kombinovat, měnit a vzájemně posilovat. Srdíčkářství nevzniká ve vzduchoprázdnu; formují ho pracovní podmínky, ekonomické možnosti jednotlivců, profesní kultura, potřeba nějak si ospravedlnit vlastní situaci i obecný celospolečenský narativ. Člověk může být jeho nositelem a zároveň na ně sám doplácet.
A právě tady je potřeba rozlišovat, komu srdíčkářství slouží, od toho, proč ho jednotliví lidé přijímají a reprodukují. Pro stávající systém je jednoznačně výhodné bez ohledu na to, jestli se konkrétní pracovník obětuje z přesvědčení, existenční nutnosti, ekonomického privilegia, strachu, zvyku nebo potřeby zachovat si nějaký smysluplný obraz vlastního života. Srdíčkář tak může být současně nositelem určité profesní ideologie, nástrojem jejího prosazování i člověkem, kterého tato ideologie poškozuje. Připsat mu za fungování celého mechanismu osobní vinu by znamenalo zopakovat přesně ten postup, na kterém systém stojí: převést strukturální problém na individuální selhání.
Právě proto ten mechanismus funguje tak dobře. Instituce nemusí neustále přesvědčovat zaměstnance, aby pracovali nad své možnosti, protože velká část z nich už to považuje za samozřejmé, část se tomu přizpůsobí a část začne stejný požadavek uplatňovat vůči kolegům. Osobní přesvědčení zaměstnanců se promění v neformální nástroj řízení práce, odpovědnost za provozní nedostatky se postupně přesune na lidi, kteří mají nejmenší možnost je odstranit.
Zvlášť půvabné je, že profese, která se živí mimo jiné tím, že káže klientům o nastavování hranic, dokáže z vlastních hranic zaměstnanců udělat důkaz nedostatečné motivace. Klient se má naučit říkat ne (samozřejmě jak komu), zaměstnanec, který to zvládne, zřejmě nepochopil poslání organizace.
A když se někdo proti srdíčkářství vymezí, může velmi snadno skončit u nadávání na kolegy, kteří se nechávají využívat, což je pro systém mimořádně výhodné. Místo otázky, proč provoz závisí na neplacené práci a osobních obětech, se zaměstnanci hádají, kdo má správný vztah ke klientům a kdo je dostatečně obětavý. Ti, kdo pracovní podmínky skutečně určují, mohou zůstat stranou a pěstovat si své hygge.
Zaměstnavatel mezitím získává práci, kterou by jinak musel zaplatit nebo personálně zajistit. Srdíčkáři, včetně těch, kteří sami sotva vycházejí s penězi, pomáhají tento stav udržovat, aniž by ho nutně chtěli nebo si vůbec uvědomovali, jakou v něm hrají roli. A systém má k dispozici další mechanismus, díky němuž lze dlouhodobý nedostatek zdrojů flikovat osobním nasazením zaměstnanců.
Srdíčko je zkrátka mimořádně efektivní výrobní prostředek. Je levné, snadno se reprodukuje a jeho používání lze vydávat za osobní ctnost. A nejlepší na něm je, že se o jeho distribuci do značné míry postarají sami zaměstnanci.
A pokud někomu srdíčko nestačí na nájem, měl by se možná zamyslet, jestli do té práce dává opravdu všechno.
