Článek
Hned na úvod bych ráda řekla že nejsem ani drogách ani na alkoholu. Jsem možná psychicky labilní, ale bohužel životní zkušenosti kterými jsem prošla a procházím vlastně zapříčinily to, jaká jsem. Co jsem za člověka a co bych ráda byla.
Mimochodem k těm závislostem. Jsem závislá na čokoládě. Ano bohužel to není legrace, ale začínám si myslet, že je to fakt. A nějak se z něj zatím neumím vymanit.
Můj život se zvládl otočit o 180 stupňů ( možná o 360, ale víte jak je to s tím rýpáním do něčeho)
Každopádně vím že spoustu mých problémů jsem si zapříčinila sama a spoustu jich začalo už v dětství. Byla bych ráda aby moje děti byli těmto problémům ušetřeny,ale asi si najdou zase nějaké své vlastní jiné a že jich bude po tom čím si se mnou procházejí a prošli.
Nicméně je mi skoro 37 let a je mi absolutně jasné že každý máme tu svou cestu a svoje starosti které nás potkali a potkají. Moje dětství nebylo idylické, vím že z mnoha pohledů to tak vypadalo,ale jak jsem léty zjistila ne vše co se na první pohled jeví jako krásné a pohodové tak skutečně ve finále je.
Vyrůstala jsem ve městě a vlastně život na vesnici mi přibližovaly pouze návštěvy u babiččiny nejlepší kamarádky, jinak byl totiž můj život totálně městský. Jako malá jsem byla hodně společenská. Měla jsem ráda lidi, zvířata a všechno kolem sebe. Ráda jsem na chaloupce chodila k řece, hledala hady, ještěrky, pavouky, myši, koukala na pasoucí se krávy, prostě všechno co nám tamní okolí umožňovalo. Když se nad tím zamyslím chtěla jsem být přesně ta princezna pro kterou přijede princ na bílém koni a vysvobodí jí z věže. Vlastně mi došlo že jsem si na to i ve školce chtěla hrát. Bohužel už tehdy nějak nebyl zájem od toho prince kterého bych ráda a tak jsem to i s kluky na dost dlouho vzdala.
Co se týká rodiny nebyla to žádná hitparáda. Naši pracovali hodně, abychom se měli dobře. Maminka si na mě vybíjela frustrace stylu já jsem ta panenka kterou má každý rád a ona je jen moje matka. Bohužel tento fakt jsem pociťovala po celý můj život, což se snažím aby moje dcera určitě neznala. Taťka mě miloval a já jeho. Když jsme byli spolu bylo to jako kdybychom měli svůj svět. Pak začal brácha dobývat svět a já už nebyla na výsluní. Brácha byl dobrej ve sportech a relativně i ve škole. Já byla ta která se věčně nechávala unést emocemi a pak to tak dopadalo a dodnes dopadá.
Pokud to někdo bude číst a budu ráda. Pokud ne,beru to jen jako výplach mojí momentální sentimentální nálady.
Chápu že tento článek není uplně dobrý. Ale já jsem nikdy nebyla pro nikoho dost dobrá. A myslím že to je kámen úrazu mého života. Snažím se mým dětem vštěpovat že jsou skvělí ať už dělají cokoli pokud se budou snažit. Ale mě nikdo nic takového neříkal. Vždy jsem byla jen takový omyl, který se stal. A tak ke mě bylo i přistupováno. Bohužel.
