Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že dovolená s tchyní skončí takovou tragikomedií. Všechno začalo jako idylický výlet lodí po pobřeží. Slunce příjemně hřálo, moře bylo pokojné a já se snažila přeslechnout tchynina nekonečná moudra o tom, jak „bych už konečně měla konečně začít hubnout“.
Pak se ale přihnala bouře. Loďka se převrhla a nás obě smetla rozbouřená voda. Když jsem se probrala, ležela jsem na bílé písečné pláži s modřinami a s… tchyní. „Děláš vůbec dost pro to, abys přežila?“ zeptala se mě hned po procitnutí. Byla jsem přesvědčená, že tohle je konec.
První dny byly strašné. Hlad, žízeň, tchynina poznámka, že „kdysi v mládí četla příručku o přežití“ (kterou si, samozřejmě, nepamatovala). Po třech dnech bez jídla a nadměrného vystavení tchynině hlasu jsem pochopila, že existuje jen jedna možnost.
Ano. Zatnula jsem zuby a přes výčitky jsem to udělala. Bylo to buď ona, nebo já. Pak se stalo to nejhorší. Jakmile jsem se najedla a posbírala síly, rozhodla jsem se trochu prozkoumat ostrov. Po pěti minutách chůze mezi palmami jsem narazila na zpevněnou cestu. Za dalších deset minut jsem došla k nápisu „Welcome to Sunny Resort“ a slyšela smích turistů popíjejících koktejly. Ano, byla jsem celou dobu jen několik set metrů od hotelu, ve kterém jsme bydleli!
Hrůza mě přemohla. Začala jsem si představovat soud, rozhovory s policií, a taky, jak to vysvětlím manželovi… Ale pak mi to došlo. Jsem zachráněná. A tchnyni stejně nikdo moc nemusel…
