Článek
Táhne se to už několik dní. Několik nocí na půl probdělých. Je to nekonečný. Nekonečný nudle. Furt tam jsou a neustupují. Venku prší, z nosu prší… Za chvíli bude pršet i z očí z té nasranosti nad nekonečnou rýmou.
Bezmoc, kterážto nudle provází, je neskutečně podceňovaná. „Je to jen rýmička. Ty naděláš. Proboha, vždyť neumíráš.“… Hrozný.
Jasný, že neumírám, mám všechny končetiny a nikdo mi neukradnul psa, ale nechte mi právo být alespoň přinasrán. Alespoň trošku! Rýma je mnohem otravnější než nějaké klepy, na které je naprosto legální spílat - to je totiž pokec s kamarádkou, ventilujeme emoce. Ale zoufalé posmrky jsou simulace, zveličování a zadělání na pořádnou manželskou hádku. No tak lidi, pojďme se demokraticky shodnout, že je rýma vopruz a můžeme to vyslovit nahlas. Přestaňme se bát dávat najevo své niterní pocity bez pochopenípustých reakcí. Pokročme v té (r)evoluci. Pojďme zjistit, co s tím zoufalstvím!
Máme kapesníky, máme čajíčky, máme šátek na krk z bioekounivesmírobavlny, máme nesmyslně předraženou hlívu ústřičnou (jelikož na internetu jí opěvuje většina influencerek dělajíc do fitkohami věcí), máme v záložce ‚uloženo‘ tři videa s lifehacky našich babiček, ale furt jsme zasoplený. Furt nás to štve. Takže co teď - ÁÁÁÁÁ jedna volná dirka!!! Cítím vzduch! Tělem se rozlévá štěstí pronikající až do konečků prstů! Křečové žíly přestávají být v křeči! Lymfa proudí jako divoká řeka v pralese! Jdeme vysmrkat i ten druhý tunel!
A je to v pytli. Opět jsou obě cesty obousměrně neprůjezdné. Jsme tam, kde jsme byli. Seru na to, to chce pohádku. Pohádky jsou generátory naděje a naději potřebujeme!
Otevírám notebook, vyhledávám ‚nekoneč‘ a už je tam. Falco přilétá. Tentokrát toho koně psychicky unesu, Tentokrát mě nedostaneš Artexi! Koukám, nával dětství mi proudí do žil, útrapy existence mizí, vrásky se vyhlazují, přestávám myslet na rýmu… A je to tady. Ty debilní bažiny! Kůň jde pod hladinu, z očí už konečně prší, vrásky jsou opět na svém místě, potřeba mateřské lásky stoupá a rýma opět udeřuje v plné síle a došly kapesníky. AAAAAA bažiny! Vemte si raději mne!
Při hledání záložní zásoby šnuptychlů shazuji na lince opomenutý flakón z posledního nákupu. Na podlahu právě vytéká sedmnáct set korun českých a já vim hovno jestli je to vůně lesa nebo romantického večera v italské zátoce…
Ty nudle se ale člověku prodraží, to vám řeknu. Podaří se mi zachránit v přepočtu asi čtyřicet sedm korun, abych věděl za pár dní, jak vonělo těch šestnáct stovek. Po mnoha mučivých minutách vyrovnávání se s vlastní existencí na tomto světě usedám na gauč a přemýšlím, co mohu momentálně udělat dobrého pro své drahé a choré já…
PŘIPRAVTE SI PALCÁTY! TY PROKLETÉ HUSITSKÉ VOZY MUSÍME PRORAZIT DO ZÁPADU SLUNCE! V kapse svého válečného šatu mám brambory. Když vytahuji mobil, abych je přes Vinted prodal, ukradne mi je modrý drak přímo z ruky! Hulvát! Přiletí si ze zelného nebeského moře a jen tak si čorne, co mu tři nosy ucítí! Co asi mám teď dělat s tím nekončícím zástupem pomerančového lidu, když byl čas pokřiven a já zase zaspal do tý debilní školy! Zase k ředitelce do prkýnka dubového! Uděláme revoluci! Když dáme všechny lavice do toho komína, určitě se zavře ta červí díra, kam mizí všechny fialové lentilky včetně obsluhy z varského Albertu. Konečně se zastaví genocida lidí s fialovými mašlemi ve vlasech a ponurými výrazy. Oni za svůj smutek nemohou přeci. Škoda jen, že mi teče do lodi. To toho Artexe nestihnu zachránit včas…
AAAAAAAAA! Co to zase bylo za blbost? Jasně, sny vypovídají o vaší duši, můžete zjistit, co vás čeká… No úžasný! Ještě bych si měl přečíst horoskop na seznamu, abych tomu svému životu konečně porozuměl.
Opět nemohu dýchat, kapesníky mám až na stolku a nechce se mi vůbec, ale vůbec, vylézt z té deky. Mám hlad, nemám nic k jídlu, i ty kapesníky už jsou poslední ze dna batohu, bolí mě záda z toho gauče a venku furt chčije. Nechce se mi spát, nic moc tady udělat nemůžu a rýma stále neustupuje. Já už se na ten klid na lůžku můžu taky a pěkně z výšky!
Najdu tlustou šálu, stříkám do nosu tři dávky mořské soli, beru toaleťák do kapsy a jdu ven. Rozhlížím se, co je nejblíž, jelikož je fakt hnusně, a kdo by to byl řek. Jdu tam. Ze zvyku se opřu o pípu, poroučím jedno a rozhlížím se po lokálu. Sakra, měl jsem si spíš dát ten lahodný čaj za třináct korun, ne? No nic, přece to nebudu míchat a zrzka s čepicí je už na dosah ruky. Usedám ke stolu, spolupijci poukazují na můj rudý frňák a usuzují, že lípa je na rýmu stejně nejlepší lék. Miluji naší hospůdku U Lípy.
