Článek
Ach, ti pejskaři!
Tak mně to nedá, abych Vám nepověděl něco o těch pejskařích. Nic proti nim, jsou to občané stejně jako my, ale přece! Bydlím totiž na okraji města v malebné čtvrti ,nedaleko Těrlické přehrady. A jak to tak bývá, chodí zde poměrně hodně lidí na procházky. Dominují mezi nimi ti, co sem chodí se svými nejlepšími přáteli / u mnohých možná jedinými/ , a to jsou- kdo jiní než psi . Tito lidé ta ubohá zvířata drží celý den zavřená doma a pak, po návratu z práce, je jdou , jak se praví, vyvenčit. Je to jistě chvályhodný čin , ale.. Ten chudák, náš nejlepší přítel, to v sobě celý den drží, aby pak během venčení se tohoto útěžku zbavil. Je to samozřejmě fysiologie, nic proti tomu. Ale horší je to, že k tomuto fysiologickému úkonu pak dochází právě v těch končinách, kde shodou okolností bydlím. A těmito fysiologickými ho…, nu řekněme tomu raději exkrementy, se pak honosí chodník a ulice před našimi venkovskými domky. Samozřejmě nejde jen o ten vzhled, kdy ulice je lemována tu menšími, tu většími exkrementy, ale jde i o vážné nebezpečí pro ostatní procházkáře a také domácí. Tito občané jsou totiž okrádáni o požitek, že by se rozhlíželi po pěkném přírodním okolí a kochali se pohledem do zeleně, ale jsou místo toho nuceni klopit zrak na cestu, aby se vyhnuli těmto „exkrementům.“ Nejde totiž jen o to, že si znečistíte svoji parádní vycházkovou obuv, to je to nejmenší, ale navíc riskujete ,že po tomto krásně nazvaném exkrementu totiž uklouznete , upadnete a třeba si také zlomíte nohu. A teď jsme u toho. Proč tito přátelé zvířat, vodící je honosně na procházky, neplní svou občanskou povinnost a neshrábnou tyto exkrementy svých miláčků do předepsaného igelitového pytlíku a neodhodí jej pak do odpadkového koše. Nebyli bychom pak svědky tolika pomníčků fysiologické činnosti Vašich miláčků na našich ulicích. Na jedné spojce mezi našimi dvěma ulicemi jsem jich napočítal na 100 metrech asi 9. Obvykle mi pak nějaký psí dobroděj ještě uštědří pořádnou nálož těsně před brankou do domu. Předpis, nepředpis, exkrementů je zde stále přehršel a řek bych, že jich přibývá. Tak jsem si řekl, že budu muset umístit za plotem kameru a ty hříšníky zaznamenávat, a pak je postupovat k šetření na magistrát našeho města. Ať dostanou ti satanáši pokuty. Igelitový pytlík si každý může opatřit a exkrement svého miláčka si třeba i schovat. Od krutějšího postihu ve smyslu, že bych si pořídil vzduchovku a ty provinilce /nemyslím tím psy/, střílel do zadku jako trest za znečišťování ulice, jsem zatím upustil. Když jsem však nad těmi exkrementy začal ekologicky uvažovat, došel jsem k velkému problému. Ono je to pěkné, sebrat to hovínko /neboli exkrement / do igelitového pytlíku, ale co pak s ním? Nu a nyní vzniká Nerudovský problém. Kam s ním? Když totiž to hovínko, /někdy velké lejno/, zabalíte do igelitového pytlíku, nemůžete je pak vyhodit do plastového odpadu! Plasty s exkrementy by se asi těžko recyklovaly, viďte. A tak ho hodíte do odpadkového koše. Ale tam nemá co dělat! Tak co teď? Balit je do jiného materiálu, který se samovolně rozpadá? To by asi nešlo. A tak mne napadlo, že by bylo asi nejlépe se s tím problémem obrátit přímo na Brusel. Tam to totiž všecko rychle a chytře vyřeší. Jako ta víčka od plastových lahví ,nebo to zakřivení rohlíků či banánů. Tam jsou totiž experti a tak bychom se na ten Brusel asi měli obrátit, aby se ta psí hovínka definitivně vyřešila. Ale teď si uvědomuji, že tam v Bruselu vlastně máme paní Nerudovou, takže ten Nerudovský problém by měla vyřešit ona! No nemám pravdu?
