Pachatelem cizinec. Zamyšlení u kávy s Felicií Šťastnou a Dobromilem Láskou

Kriminalita spojená s některými skupinami cizinců v České republice už není pouze okrajovým tématem.

Přesto se k němu ale nĕkteří politici a část médií buď staví vyhýbavě, anebo jej zneužívají k lacinému populismu či polarizaci společnosti.

Výsledkem je hluboká frustrace české veřejnosti, která nechce být označována za xenofobní, a jejíž obavy mají často reálný základ.

Tento článek není výkřikem do tmy. Právě naopak, je zábleskem světla, které vychází z ticha mezi výkřiky.

Je voláním po pravdě, která může i trochu bolet, ale která je naprosto nezbytná pro léčbu nemocné rány.

Co je ale vůbec to nejpodstatnější, tento článek je upřímnou výzvou všem našim čtenářům k otevřené, široké, zodpovědné, ale hlavně slušné a kultivované diskuzi.

Mluvit o kriminalitě cizinců v České republice nepochybně znamená pohybovat se na minovém poli veřejných emocí.

Jedni tvrdí, že jde jen o nafouknuté téma, druzí upozorňují na to, že se o problému mlčí, a to především ze strachu z obvinění z xenofobie.

V obecné rovině by se dalo říct, že podíl cizinců na celkové kriminalitě zhruba odpovídá jejich zastoupení v celkové populaci.

V určitých oblastech a typech trestné činnosti ale může být výrazně vyšší.

Například u organizovaného zločinu, drogové kriminality, či počtu násilných činů spáchaných v regionech, které mají větší míru koncentrace zahraničních pracovníků.

Navíc, některé typy kriminality nemusí být zachyceny vůbec, jindy zase oběti trestných činů tyto ani nehlásí.

Obzvlášť v komunitách, kde se jazyková bariéra mísí se strachem z pomsty, či ze ztráty zaměstnání nebo dokonce vyhoštění.

Zvláštní pozornost však vzbuzují hlavně případy násilné kriminality páchané migranty z takových zemí, ve kterých panuje odlišný kulturní, právní a náboženský kontext.

A právě zde vystupuje na povrch klíčový problém - neochota části migrantů přizpůsobit se základním pravidlům hostitelské země.

Citlivý a nezbytný pohled nám zde nabízí celoevropské srovnání.

České republice se zatím daří vyhýbat vlnám násilností, které zasáhly některé další regiony.

Bez otevřeného a realistického pojmenování problémů však může dojít ke stejnému vývoji i u nás.

Zaznívají ale i hlasy varující před paušalizací, podle nichž je velmi nebezpečné spojovat národnost s kriminalitou.

Stejně jako máme české zloděje a vrahy, máme i poctivé a pracující Ukrajince, Slováky, Vietnamce a další cizince, kteří přispívají k naší ekonomice i společnosti.

Pravda je mozaika a její mnohé jednotlivé střípky nám všem jasně ukazují, že problém existuje a nelze jej bagatelizovat.

Kriminalita migrantů na našem území je problém, který vyžaduje citlivé a neideologické uchopení.

Ne kvůli těm, kteří strach šíří, ale kvůli těm, kteří s tímto strachem musí žít.

A je silná a horká, stejně jako naše dnešní téma.

Pokud i vy už máte svůj šálek před sebou a jste připraveni, pusťme se do společného hloubání.

Nejdříve se krátce zastavíme v naší minulosti, poté nahlédneme přes plot k sousedům.

Ten stejný plot, který tam dříve stál, a přes který mnozí z nás též prchali.

To nás zavede na druhou stranu věčného příběhu touhy po svobodě a domově.

Vztah společnosti ke kriminalitě cizinců se v průběhu našich novodobých dějin měnil.

Stejně jako se měnilo samotné pojetí práva, státní suverenity a celkového vnímání „jinakosti“.

První republika, poté socialismus a nakonec i poslistopadová éra - každé z těchto období přináší svůj vlastní otisk.

První republika zdědila právní rámec Rakouska-Uherska, ale postupně ho reformovala.

Cizinci byli vnímáni především skrze naše národnostní prizma, nejčastěji šlo o přistěhovalce z Haliče, Polska, Ruska nebo Německa.

Kriminalita cizinců byla zmiňována spíše v souvislostech s politickou činností, než s běžnou pouliční kriminalitou.

Byl přijat zákon o pobytu cizinců, který umožňoval úřadům zadržet, vyhostit či odepřít vstup osobám nežádoucím z hlediska bezpečnosti státu.

Prezident Masaryk se stavěl za humanistický přístup, zároveň ale podporoval právní stát.

V tehdejším mediálním prostoru se však diskutovala československá státnost více než kriminalita migrantů.

Za socialismu byl pohyb cizinců silně omezen.

Do země mohli vstupovat pouze osoby s jasným účelem – diplomaté, delegace, studenti z rozvojových zemí a různé pracovní síly v rámci RVHP.

Zákon stanovil přísný dohled, a jakýkoli přestupek mohl vést k okamžité deportaci.

Stát tak dával přednost „prevenci přes strach“ než otevřenému řešení problémů.

Kriminalita cizinců nebyla silným tématem - ne snad kvůli absenci problémů samotných, ale kvůli absenci v informačním prostoru.

Veřejnost se o incidentech většinou ani nedozvěděla. Média byla pod cenzurou, statistiky neveřejné.

Sametová revoluce znamenala zlom a naše zemĕ se otevřela světu.

S tím ovšem přišel nárůst migrace.

Zpočátku šlo zejména o pracovní migraci, postupně ale přibyly vlny uprchlíků spojené s válečnými konflikty a také ekonomická migrace.

Kriminalita cizinců se tak stala politickým tématem - zatímco za socialismu byla potlačena kamsi do ticha, po listopadu 1989 ji začali využívat někteří aktéři jako nástroj mobilizace veřejného mínění.

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, se u nás stal klíčovým dokumentem pro regulaci cizinců. Jeho novelizace pak reagují na vývoj bezpečnostní situace.

Dnes máme pevné hodnoty a silný stát. Nesmějte se. Je to tak. Máme data, máme zákony, máme policii, máme soudy.

Máme pluralitu názorů. Máme zkušenosti jiných i svoje vlastní. Máme volby.

Máme toho opravdu hodně. Ale hlavně, dnes máme svobodnou a otevřenou společnost.

A přesto (nebo snad právě proto) stojíme před palčivou otázkou:

„Jak ochránit vlastní občany, aniž bychom zradili naše hodnoty?“

Evropa bývala snem. Pro miliony lidí znamenala svobodu, domov, spravedlnost, bezpečí.

Ale ten sen se ve stínech některých ulic dnes mění v noční můru.

Ne proto, že by migranti byli zlem, ale proto, že někteří z nich přináší násilí, na které neumíme reagovat.

Jiní jsou vrženi do podmínek, které samy vytváří nový hněv.

Každá země má trochu jiný příběh, ale mnohé z nich spojuje jeden tichý vzorec: přijímání bez připravenosti, integrace bez kontroly, tolerance bez hranic.

Dnes se ptá, proč se její ulice mění v bitevní pole mladých mužů, kteří nerespektují právo, ale jen sílu.

Patrná je zvýšená kriminalita mezi některými skupinami migrantů, zejména z oblastí Blízkého východu, Afriky a Balkánu.

Problematické jsou hlavně gangy ve velkých městech a opakovaně se vracející pachatelé.

Reakcí je zavádění deportací recidivistů, rozšíření pravomocí policie, zrychlená azylová řízení, práce s komunitami a v neposlední řadě investice do integrace.

Stát naprosto selhal ve vytvoření funkčního vztahu mezi majoritou a menšinami.

Dlouhodobě problematické a s vyšší mírou kriminality jsou předměstské čtvrti, ve kterých žijí lidé ze severní a subsaharské Afriky.

Odpovědí francouzské vlády je zvýšené financování prevence, posílení policie a probíhající debaty o odebírání občanství a repatriaci.

Přitom ti, kdo varovali, že slepá otevřenost zabíjí, byli ještě včera označováni za rasisty.

Země dnes čelí vysokému nárůstu násilných trestných činů, střelby a explozí mezi gangy s migračním pozadím.

Situaci vláda řeší tvrdým obratem. Deportace, zákaz některých druhů pobytů, přísnější imigrační zákony a zavedení „zón prevence“ s vyšším policejním dohledem.

Itálie je zasažena kriminalitou spojenou s ilegální migrací přes Středozemní moře, především z Libye a Tuniska.

Větší přístavní města se potýkají s problémy jako jsou násilí, drogy, prostituce.

Ozývá se silná rétorika pravicové vlády a dnes dochází k deportacím, dohodám s některými africkými státy, uzavření přístavů, ale také současně i k velmi silné kritice porušování lidských práv.

Belgie čelí problémům s gangy, obchodem s drogami, mladistvími recidivisty a islamistickými vlivy.

Reakcí země je zvýšený dohled, spolupráce mezi federální a lokální policií, a tlak na návratovou politiku.

Situace v Nizozemsku je velmi podobná.

Trestná činnost je tam spojována s gangy, zejména obchod s drogami a násilnosti mezi migranty druhé generace.

Vláda odpovídá zaměřením na měkkou integraci v kombinaci s represí, reformy azylového systému a zvýšené investice do vzdělávání a urbanismu.

Rakousko je příkladem země, která se jako lékárník se dvĕma miskami vah snaží přesně balancovat mezi otevřeností a kontrolou.

Zavedlo hned několik přísných integračních opatření. Například je to povinnost absolvovat jazykové kurzy, ale i orientační semináře, které se zaměřují na téma rakouské kultury a hodnot, a především pravidelná prověřování chování migrantů v bĕžné praxi.

Za porušování pravidel ovšem hrozí od lékárníka Rakušana silné kapky - ztráta získaných výhod, a v krajních případech i deportace.

Rakouský model se snaží být přísný, ale férový. A i když není bez chyby, má jednu velice důležitou přednost: nastavuje jasná pravidla a důsledně je vyžaduje.

Maďarsko naopak zvolilo zcela jinou cestu.

Prosazuje politiku nulové tolerance vůči ilegální migraci a jeho vláda se netají postojem, že integrace lidí z některých oblastí světa je pouhou iluzí.

Výsledkem jsou přísné azylové procedury, často kritizované ze strany EU i mezinárodních organizací.

Ať už s tímto postojem souhlasíme nebo ne, nelze mu upřít jednu věc.

Maďarsko má narozdíl od většiny západoevropských států minimální problémy se zločinností spojenou s migrací.

Zatímco téměř celá západní Evropa se v důsledku své kolonialistické minulosti potýká s rozsáhlejšími migračními vlnami již desítky let, Česká republika byla až donedávna spíše tranzitní zemí.

V posledních letech se ale mění i její role a počty cizinců, kteří zde chtějí zůstat natrvalo, rostou.

Stojíme tak před výzvami, na které jsme nebyli připraveni.

Česká veřejnost sice stále častěji diskutuje důsledky migrace na našem území, je ale patrné, že jen málo pozornosti se věnuje otázce, proč k migraci vůbec dochází.

Těžko lze najít udržitelnou odpověď na problémy spojované s přílivem migrantů, pokud zároveň zavíráme oči před původem těchto lidí.

A především před tím, co je nutí své domovy opouštět.

Situace v některých zemích nám ukazuje, že kořeny migrace často sahají hluboko do geopolitických konfliktů, občanských válek, dlouhodobé chudoby a korupce.

Tak na to se ptal somálský básník Warsame Shire Awale krátce před svou smrtí. Zavraždili ho, protože ve svých verších vyzýval k ukončení násilí.

Jeho hlas byl umlčen, ale jeho slova s námi zůstávají – úplně stejně jako zůstává trýznivá realita těch zemí, ve kterých ani celé generace nepoznaly, co je to mír.

Někdy je to hlad, který je až v morku kostí a požírá i duši.

Jindy je to bomba, která zničí školu, kostel nebo nemocnici. Bomba, co vám vzala rodinu.

Někdy to není slyšet, jen to tiše bolí.

Migraci směrem do Evropy pohánějí souběžné faktory strukturálního a akutního charakteru.

Mezi její nejhlavnější příčiny patří dlouhodobé ozbrojené konflikty.

Dále je to chronická politická nestabilita a represivní režimy, ekonomické zhroucení států bez funkčních institucí a základních bezpečnostních záruk.

Významnou roli také hrají globální socioekonomické nerovnosti.

V evropském prostoru migranti hledají nejen fyzickou bezpečnost a přístup k základním službám, ale i právní ochranu a reálnou možnost sociální mobility.

Tedy právě to, co jejich země původu často nejsou schopny nabídnout ani v minimální míře.

Ztratíme-li důvěru občanů, nezískáme už nic. A ztratíme-li soucit a spravedlnost, přijdeme o duši.

Toto není zápas mezi národy a migranty. Toto je zápas mezi bezmocí a odpovědností.

A čas rozhodování se neúprosně krátí.

Tik. Tak. Tik. Tak. Tik. Tak.

Jelikož se blížíme ke konci našeho dnešního zamyšlení u kávy, dejte pozor na lógr, pokud máte turka.

Zatímco politické frakce mění své tváře a hesla doslova jako ponožky, základní potřeby člověka zůstávají věčné: bezpečí, domov, důstojnost.

A právě zde selhává ten, kdo místo řešení nabízí mlčení, i ten, kdo místo spravedlnosti nabízí jen výmluvy či šíření strachu.

Pravda není ani levá, ani pravá.

Pravda je, když se matka nemusí bát pustit své dítě ven.

Pravda je, když poctivý člověk nemusí mít strach z těch, kdo zákony porušují, a už vůbec ne z těch, kdo je píší.

A právě tuto pravdu musíme vždy chránit.

Protože svět, který neumí ochránit pravdu, neochrání nakonec nikoho.

Je nezbytně nutné otevřít stavidla široké a intenzivní veřejné debaty, abychom se my všichni, a to včetně našich politiků, přestali bát mluvit naplno a s respektem k faktům.

Musíme se totiž rozhodnout, jakou cestou chceme jít.

Budeme následovat model rakouské férové přísnosti, či spíše maďarskou obranu národní identity za každou cenu?

Anebo si najdeme jinou, svoji vlastní cestu?

Ať už to bude jakkoliv, první krok je jasný - přestat před pravdou utíkat.

Pomyslné klubko pravdy se právě teď a právě tady zakoulelo přímo k vám, milí čtenáři.

Má podle vás ČR problém s kriminalitou cizinců?

Věříte, že stát zvládá řešit kriminalitu cizinců účinně a spravedlivě?

Mají být zveřejňovány informace o národnostech pachatelů?

Cítíte se kvůli migraci v ČR méně bezpečně než dříve?

Co pro vás znamená bezpečí?

Komu dnes věříte, že vás ochrání?

Má být naše zemĕ více otevřená, nebo přísnější vůči migraci z problémových zemí?

Je náš současný azylový a integrační systém připraven rozlišovat mezi jednotlivými typy migrantů?

Je vůbec možné zvládnout migraci tak, aby nezničila důvěru ve stát a přitom zachovala lidskost?

Může malá země, jako je ta naše, efektivně pomáhat, aniž by sama ztratila sociální soudržnost?

Co můžeme každý z nás udělat proto, abychom se nenechali ovládnout buď cynismem, nebo slepým idealismem?

Věříte, že naše společnost zvládne tuto výzvu důstojně?

Tik tak. Tik tak. Tik tak.

Nyní jste na řadě vy, naši milí drazí spoluobčané. Jaký je ten váš postoj ke kriminalitě cizinců?

My dva - Felicie i moje maličkost, doufáme, že jste si dnešní kávu vychutnali, a z celých našich srdcí se těšíme na vaše názory v diskuzi pod článkem i na účast v anketě.

Děkujeme vám za krásnou a milou společnost.

Text: Felicie Šťastná & Dobromil Láska

Zdroje: cukrkávawikipédiečajrumbumbác