Článek
Vždycky jsem snila o pejskovi. O parťákovi do nepohody, který by se mnou běhal za letních večerů a podnikal výpravy do zimních hor. Před pořízením štěňátka jsem si proto načetla spoustu informací – o vhodných plemenech, chovných stanicích, veterinárních nákladech a povinnostech, o způsobech tréninku i psí psychologii. Shlédla jsem snad milion videí o přežití se štěňátkem, o psích sportech, nežádoucích chováních i o úpravě srsti. Všechno mi v hlavě začalo krásně zapadat a troufám si říct, že jsem jako budoucí majitel nebyla úplně neznalá. Jenže – jak už to tak bývá – stal se život.
Vybrala jsem si plemeno, které odpovídalo mým nárokům i stylu života. Štěňátko jsem pořídila z prověřené chovné stanice (protože PP není jen o výstavách nebo budoucím chovu). Přihlásila jsem nás na cvičák. Hned od prvních dnů jsem nastavila domácí pravidla, začala navykat na provoz a manipulaci. Všechno jsem vlastně udělala „správně“.
Přesto jsem hned druhý den letěla se štěnětem na veterinu (giardie). Na třech cvičácích nás odmítli kvůli plné kapacitě. U toho aktuálního jsme na první lekci čekali dva měsíce. Srst jsem česala pravidelně, ale špatnou technikou a nevhodným kartáčem.
Chyby se staly a dějí – navzdory docházce na cvičák, dalšímu vzdělávání i práci s regulací vlastního stresu. A stejně mě pořád pronásleduje pocit, že pro pejska nedělám dost. V sobě samé navíc bojuju s vysokými nároky – na něj i na sebe. Teprve se učím přijmout, že 3 minuty tréninku jsou pro mozek mého štěnda limit, jinak se úplně uvaří. A občas mě přepadne strach, že z toho roztomilého štěňátka roste jiný pes, než jakého jsem si vysnila.
Poznáváte se v tom?
Věřím, že podobně to má většina z nás. Snažíme se dát pejskovi to nejlepší – a stejně se ocitáme v situacích, kterým nerozumíme a které neumíme řešit. Proč tahá na vodítku? Proč doma ničí věci? Proč to štěně pořád tak zběsile lítá? To nekonečné „proč“.
Ukázalo se, že výchova psa je mnohem komplexnější, než se zdálo. Je to dlouhý proces, který vlastně nikdy neskončí. Stejně jako my, i pejsci se učí celý život. A proto je důležité, abychom se my – nováčci – občas zhluboka nadechli a řekli si: „Zvládneme to. Teď se to nedaří, ale to nevadí. Vrátíme se o krok zpět. Snažíme se. Nikdo nás nesoudí.“
Cesta je důležitější než cíl. U výchovy psa to platí dvojnásob. Musíme si užívat to, co se nám daří, a vytrvale a s pochopením pracovat tam, kde máme rezervy. První pejsek pravděpodobně nikdy nebude do puntíku odpovídat naší představě. A to vůbec nevadí. Nebude „dokonalý“, ale bude náš. Se vším všudy. Bude odrazem naší snahy, trpělivosti a lásky. Možná nebude nadšeně chytat frisbee – ale přivede nás mezi stopaře, kdo ví? Důležité je věřit jemu, sobě a „procesu“. Protože snaha není nikdy špatně. Není špatný ani pes, ani majitel. Každý pes je individualita. A na nás je přijmout ji a přizpůsobit se jí. Protože realita je často úplně jiná, než jsme si přáli.
Anketa
V dalších článcích vás zvu, abyste se se mnou podívali, jak moc jiná. Budu moc ráda, pokud se v komentářích podělíte o vlastní zkušenosti – třeba si navzájem i poradíme.
