Do třinácti let se počůrával. Teď se ptá, co znamená být mužem

Dokumentární film Pochcánek si z loňského MFDF Ji.hlava odnesl cenu za nejlepší kameru a z FAMUfestu cenu za režii dokumentárního filmu i za nejlepší film. Huškova osobitá filmová zpověď kombinuje deníkový formát, internetová videa i hrané rekonstrukce. Zároveň působí jako určitá forma filmové terapie. Režisér v ní čelí osobnímu strachu, zdolává fyzicky i psychicky náročné výzvy a projevuje vysokou míru sebereflexe.

Existuje něco jako ideální muž? A co to určuje?

Myslím, že si to určuje každý sám. Vycházím asi z deseti besed, které jsme po projekcích měli. Pro někoho je to odpovědnost, pro někoho je to sebevědomí nebo sebevědomí nabyté skrze zkušenosti – to říkám často já. Jsou zkušenosti, které život nabídne sám. Stávání se mužem, a obecně stávání se citlivějším člověkem ale vyžaduje, že si pro nějaké zkušenosti musíme dojít. Nemyslím si, že existuje soubor vlastností, které by měl muž mít, ale myslím, že některé věci se protínají, a to mezi lidmi obecně. To jsou právě odpovědnost, sebejistota, a dokonce i sebejistota v nesebejistotě.

Tahle věta ostatně zazní z úst Igora Chauna i ve filmu. V rozhovoru během jihlavského festivalu jste říkal, že už mužem jste. Změnilo se to od té doby? Vyvíjí se to?

Já si vždycky vzpomenu na Karla Vachka. Když ještě žil, byl jsem u něj v dílně, rozčiloval se a v podstatě mi neustále vymlouval, abych ten film točil. Já jsem byl tehdy ve vztekajícím se období a měl jsem pocit, že je celý svět proti mně. Pořád jsem měl potřebu se bránit. A Karel Vachek říkal, že by se taky mohlo říct, že mužem se stáváte až těsně před smrtí. Vždycky si na to vzpomenu, protože mi dojde, že jde o nekonečný proces. A jsem za to rád, vlastně mě to baví. Nemyslel jsem si, že udělám film a vyřeším tuhle otázku definitivně. Ale šlo pro mě o nějaké vstupní dveře. Měl jsem pocit, který jsem chtěl změnit. Chtěl jsem vědět, co mám udělat, abych se cítil jinak. Je to nekonečný proces, ale potřeboval jsem tenhle krok v podobě filmování udělat.

Co myslíte, že by vám Karel Vachek na film řekl, kdyby ho viděl?

Já myslím, že on by tam něco našel. Něco, co já si ani neuvědomuju. A mělo by to pro něj jiný význam než pro mě. Asi by se mu to líbilo, akorát jinak. Obecně je vnímání dvacetiletého a osmdesátiletého jinde.

Film vznikal více než pět let. Přemýšlel jste během té doby, že byste tematický záběr rozšířil? Třeba na celkovou pozici muže ve společnosti?

Přemýšlel jsem o možném rozšíření a myslím, že se mi to i daří. Když se bavím s ostatními, spousta z nich si najednou klade otázku, kdy se oni stali muži, či zda vůbec muži jsou. To je pro mě super. Nebo si někdo řekne, že v životě nebyl pod spacákem v lese a měl by to zkusit. Dělá mi to radost. Ale co se týče debaty o pozici muže ve společnosti, úplně jsem tudy jít nechtěl, ačkoli mě to napadlo. Nechtěl jsem být režisér intelektuálního typu. Asi bych mohl, kdyby mi bylo víc let. Ještě se na hodnocení společnosti necítím.

Je samotná nutnost stát se mužem určitým břemenem? A jakou roli v tom hraje generační posloupnost? Ve filmu máte scény se svým otcem i dědou.

Ten přerod je bolestivý proces. A není to jen o mužích. Dospívání ženy je bolestivý proces, dospívání člověka je bolestivý proces. Já mám rád přirovnání Mnislava Zeleného. Ten říkal, že žena se stává ženou, když začne menstruovat, a muž musí tenhle její krevní dluh splatit. A proto je to u nás mužů hodně o bolesti a jejím překonávání. Je to proces smrti chlapeckého ega a zrození mužského ega. Z mé osobní zkušenosti to nejde tak lehce jako udělat řidičský průkaz či maturitu.

Ve filmu máte sekvence složené z internetových videí, která jsou plná motivačních frází a tipů, jak být správným mužem. U nás je předním představitelem tohoto ražení Marek Kaleta, jenž klade na první místo pracovní úspěch a vydělávání peněz. Cítil jste se i kvůli tomuto přehlcenému mediálnímu prostoru pod tlakem?

Jo, a tlačí mě to dodnes. Ale není to spojené se samotným mužstvím, spíš s vyděláváním peněz. To, co reprezentuje Kaleta, reprezentuje spousta dalších. Říkají neustále to samé dokola. Když budeš makat, vyděláš hodně peněz, a když budeš hodně makat, tak vyděláš opravdu hodně peněz, a pak můžeš mít hodně věcí. Kvůli tomu se cítím hodně pod tlakem, ale myslím, že jde spíš o to, najít si něco, co vás baví, a peníze přijdou potom.

Pokud jde však o moje internetové vzory, všechny pocházejí z Navy SEALs, což se váže k mému dětství. Vždy mě to bavilo a fascinovalo. Ta jednotka je elitní a má extrémně náročné vstupní podmínky. Když jsem si vyhledal bývalé lidi z Navy SEALs, jako například Davida Gogginse, otevřel se mi svět ultra-runningu.

V současnosti se hodně skloňuje pojem krize maskulinity. V čem ta krize spočívá? Co si pod ní představit?

Já jsem netočil kvůli tomu, že bych na sobě krizi maskulinity pociťoval. Ale nevěděl jsem, čeho se chytnout. Kde má být ten první krok. Generace našich otců se hodně soustředila na peníze, i kvůli tuzemským devadesátkám. Doma a u výchovy moc nebyli, protože vydělávali. Moje generace se tak nemohla s maskulinitou potkat. Neměli jsme vzory.

Nedávno jsem slyšel Jaroslava Duška, který ve Čtyřech dohodách říká, že končí dlouhá éra toho, že muži vedou celou zeměkouli a vést teď mohou i ženy. Muž se tak musí stát citlivějším, a je z toho zmatený. Může si pak myslet, že ztrácí svou mužnost. Já si to osobně nemyslím, nepociťuji to. Možná se krize mužství týká starších, než jsem já.

Ve filmu se snažíte znovunavázat vztah s otcem. Jeho reakce je pasivní a uzavírá se před komunikací. Vychází z toho, že ani jeho otec s ním nekomunikoval. Jde s tím něco dělat?

No, jde. Musím být jako otec lepší. Až budu mít děti, musím být vůči nim citlivější. Zároveň mám ale výbornou zkušenost. Tátovi jsem odpustil, a ten proces stále pokračuje, výrazně mi to pomohlo. Byl jsem na něj naštvaný. Kdybych netočil tenhle film, probudil bych se ve čtyřiceti a zjistil, že se chovám stejně jako on. Cesta ven z toho je. Vždy se musí objevit někdo, kdo to přetne.

Spousta lidí ve vašem filmu zmiňuje, že cesta v muže vede skrz bolest. Bylo pro vás natáčení samotné bolestivým procesem, ať už šlo o přípravnou fázi, produkci či postprodukci? Trpěl jste?

Bolestivé to bylo, i proto to tak dlouho trvalo. Má vize byla, že dokončím film během dvou let. Teď mi to přijde vtipné. Bylo mnoho momentů, kdy jsem pochyboval, zda film vůbec pustit ven. Štábu jsem po premiéře přiznal, že bylo období, kdy jsem přemýšlel, že film poté, co s ním absolvujeme studium, smažu.

Hodně jsem o sobě pochyboval: Mám vůbec právo něco takového točit? Není to moc egocentrické? Co když sklidím akorát posměch? Ale pak jsem si řekl, kdo jiný by to měl natočit než já. Dávalo mi to smysl. Střihač Jakub Jelínek se kolikrát stával mým terapeutem. Procházeli jsme moje facebookové statusy, jejichž psaní mi pomáhalo. Se spoustou starších statusů jsem se pak s odstupem času neztotožňoval. Když mi je četl nahlas, styděl jsem se. Vše bylo náročné jak fyzicky, tak psychicky, jsem ale rád, že jsem si tím prošel. Kdybych natáčel film o někom jiném a byl jen za kamerou, o dost bych se ochudil.

Film je pro vás určitou terapií. Dokázal byste točit jinak?

Asi bych to zvládnul, ačkoli jsem si to zatím popravdě moc nevyzkoušel. Napadá mě jeden případ, kdy jsem točil videoklip pro kapelu Opak Dissu. Brzy mě odlišná tvorba určitě čeká. O sobě už asi točit nechci, dokud se mi nestane něco zásadního. Nechci z toho ale dělat pokračování do nekonečna. I když už v těch filmech ale nebudu, v nějaké postavě se určitě najdu. Každý režisér to podle mě tak má.

V Pochcánkovi jsou i hrané rekonstrukce situaci, které jste v minulosti zažil. V jedné scéně vás z auta agresivně vytáhne otec, kterého zastoupil lektor sebeobrany, v jiné se scházíte s bývalou přítelkyní, kterou hrála vaše kamarádka. Bylo otevírání těchto starých ran očistné?

Situací u auta jsem chtěl přiblížit, čím jsem v rámci vztahu otec a syn trpěl. Původně jsme chtěli, aby postavu mého mladšího já hrál patnáctiletý herec. Možná by to vypadalo esteticky lépe a věrohodněji, jsem však rád, že jsme od toho upustili. Potřeboval jsem to zažít já. Měl jsem velký strach, bylo ale super zažít si to a postavit se tomu, terapeutický účinek to mělo ihned.

Scénu s přítelkyní jsem tam vůbec nechtěl dávat. Přišel s tím můj spolužák, kterému ve filmu chyběl nějaký kontakt se ženou. Dlouho jsem přemýšlel, jak to pojmout a co natočit. Pak mě napadla tahle historka, kdy jsem se setkal s bývalou přítelkyní. Scénu jsme tak přehráli. Očistné to bylo až ve střižně. Té situaci jsem se smál, najednou to vidíte z nadhledu. Když jsem v té situaci ale byl, bylo mi příšerně, měl jsem i myšlenky na sebevraždu, naštěstí ne dlouhodobě.

Líbí se mi, že film s publikem vede dialog, není didaktický. Jak vypadala spolupráce ve střižně? Kolik jste měl k dispozici materiálu? A kdy se začal rýsovat výsledný tvar?

Materiálu moc nebylo, něco okolo třiceti hodin, možná i méně. Během těch pěti let těch verzí bylo víc. Verze, s kterou jsem skládal bakalářské zkoušky, byla jiná, posléze jsme ještě dotáčeli a přestřihávali. Poslední scénu jsme dokonce dotáčeli týden před posledním termínem, kdy film odevzdat na ji.hlavský festival. Do poslední chvíle jsme tvarovali. Střihač v jedné z fází odjel na chatu a nechtěl si do toho ode mě nechat kecat s tím, že se vrátí za dva týdny. Zavolal mi během té doby asi dvakrát, nic mi ale neposílal.

Na novou verzi jsem si musel zvykat, byla úplně jiná než všechny předchozí. Dali jsme si pak poslední, finalizující týden spolu. Střihač jeden večeř řekl, že buď půjdeme hned domů a finální výsledek si pustíme poprvé zítra, nebo jdeme pro pivo a pustíme si to hned. Šli jsme pro pivo. K tomu jsme si zahulili. Já normálně moc nehulím a najednou jsem dostal potřebný nadhled. Využil jsem toho a začal se ve filmu pozorovat jako cizího člověka. Během sledování jsme si zapisovali poznámky, kde film třeba zkrátit a tak dále. Druhý den pak střihač poznámky zanesl. Hrozně to pomohlo.

Když jsem pak na sebe v závěrečné části koukal, říkal jsem si: „No jestli tenhle týpek řekne, že se po tomhle všem necítí jako muž, tak já mu to prostě nevěřím.“

S kolika lidmi jste výsledek nakonec konzultoval?

Studium na FAMU mě naučilo jednu věc: S konzultacemi se to nesmí přehánět. Jeden pedagog vám film pochválí, druhý ho strhá. Ty názory jsou občas absolutně protichůdné. Nevíte, na čem jste. Nechávám si radit od lidí, kterým věřím, a rád si vyslechnu jejich názor.

Film čerpá z estetiky internetové kultury a videí. Je v něm spousta intertextuálních prvků, podobně jako třeba u BANGERu. Vnímáte to jako osvěžení filmové řeči? Chcete tím film přiblížit mladé generaci?

Na začátku jsem nad filmem nepřemýšlel jako nad nějakým osvěžením pro mladší. Jako mladí tvůrci jsme to automaticky dělali nějakým svým způsobem. Samozřejmě se sem promítlo i to, že náš střihač dělal právě BANGER. Vnímal jsem to tak, že jako mladí lidé se internetu nevyhneme, a ani já jsem se mu v osobním příběhu nevyhnul. Logicky pak pro mě patřil i do filmu. Nesnažil jsem se něco napodobit nebo z něčeho čerpat. Dělám to svým způsobem a baví mě, že to hledám sám. Mladé lidi to baví, i díky humoru. Jsem především rád, že film baví i ženy. Nechtěl jsem dělat film čistě pro chlapy.

I když jste režisér, často vás ve filmu režíruje někdo jiný. Ať už je to Igor Chaun, instruktor z armády nebo kameraman Patrik Balonek. Jak jste s touto dynamikou pracoval a jak velkou volnost jste štábu dával?

Co se aktérů týče, bavilo mě za nimi přijít s tím, že potřebuji poradit, nechat se jimi vést, a uvidíme, co z toho vyleze. To byl můj přístup. Někteří po zhlédnutí filmu říkali, že je škoda, že ostatní ve filmu víc nekonfrontuji a že jim ve všem dávám za pravdu. Pro mě to však bylo logické. Proč bych je konfrontoval, když jsem teprve v nějakém zjišťovacím procesu. Bavilo mě nechat se aktéry vést a jejich výběr byl instinktivní. Mám štěstí v nacházení super lidí.

Během natáčení sekvence z armády se stalo, že jsem se v rámci cvičné hry, kterou jsem absolvoval, štábu ztratil. Nešlo to udělat tak, aby mě celou dobu točili. Najednou jsem si po šesti hodinách v lese uvědomil, že jsem kameramana se zvukařkou několik hodin neviděl. Říkal jsem si, že snad něco točí, na zadku určitě nesedí. Nechal jsem to být, ale samotná situace mě fascinovala. Jako režisér bych to měl mít pod kontrolou, na druhou stranu jsem s tím nic nemohl dělat. Mělo to tak být, nechal jsem to být.

A dopadlo to skvěle, kameraman celou situaci pochopil a zastal moji roli, dokonce mě nechal vojáky unést. Pak se bál, že to možná přehnal, což se mu nedivím.

To se pak týká i střižny, kde jsem si občas přišel trapně a chtěl jsem nějaké pasáže vystřihnout. Střihačovi to naopak přišlo v pohodě, a dal jsem tak na něj. Je těžké získat nadhled sám nad sebou.

Film dostal na jihlavském festivalu cenu za kameru. Hledali jste s kameramanem výtvarný klíč?

Bylo to zcela impulzivní. Někdo pak říkal, že mu chybějí celky, ale já to nepociťoval. Bavilo mě, že to celé vznikalo samovolně. Nechali jsme to plynout. Většinu času jsem byl před kamerou, takže jsem neměl nad kamerou takovou kontrolu. Samozřejmě že tam je pár záběrů, které bych teď natočil jinak, ale je jich minimum. Všechny ve štábu tenhle způsob natáčení mimořádně bavil. Kameraman dokonce říkal, že ho štve, že to skončilo.

Pod filmem již nejste podepsaný svým pseudonymem Jeto Polák. Souvisí to s cestou, kterou jste absolvoval?

Je to strašně vtipné, zase je to o nějaké samovolnosti. Facebook mě jednou upozornil, že pokud si nezměním jméno na občanské, tak mi zruší účet. Jméno jsem si tedy změnil a přemýšlel jsem, co to se mnou vlastně dělá. Je v tom i určitá cesta k sobě. Mnoho přezdívek jsem si dával kvůli tomu, že jsem nesouhlasil s tím, že se jmenuju stejně jako otec. Když mě k tomu facebook donutil, cítil jsem v tom určitou dospělost. Teď už si neumím představit, že bych byl Jeto Polák.