Článek
Z 19 filmů v hlavní soutěži bylo letos dobře patrné, že se festival pod vedením uměleckého ředitele Carla Chatriana snaží o co možná největší pestrost zahrnující i animaci a dokument. Přičemž dokumentem Chatrian nerozumí ani tak reprezentativní portréty slavných jako spíš pokusy o civilizační esej, formy na pomezí hraného a dokumentárního přístupu nebo třeba empatické studie aspektů života, kultury nebo situace.
Kosslick versus Chatrian
Na jednom z posledních ročníků za předcházejícího programového vedení Dietera Kosslicka byl například uveden snímek Andrese Veiela Beyus, pojednávající o Josephu Beyusovi revolučním výtvarném přístupu. Přehledný, dobře ukazující podnětnost Beyusova působení, ale zároveň svým způsobem působící jako povinná domácí položka do soutěžního programu Berlinale. Chatrian dal naproti tomu hned po svém nástupu v roce 2020 prostor Kambodžanovi Rithy Panhovi a jeho střihové eseji Irradiés (Ozáření), dílu na pomezí galerijní instalace a celovečerní dokumentární úvahy pro kina. Tento film s obrazem rozděleným do tří oken mluví o humanitě vystavené vlastnímu zničujícímu vlivu v přímém i přeneseném slova smyslu.
Celý text Pavla Sladkého je možné si přečíst zde.
