Článek
„Jakkoliv jsou případy odhalování sexuálních obtěžování a zneužívání moci na vysokých školách aktuální, málokdo už se zabývá tím, jak se oběti cítí a čemu musí čelit po tom, co promluví,“ píše v textu o svém filmu Po prolomení ticha režisér Mikoláš Arsenjev.
Luisu jsem oslovil během studia druhého ročníku FAMU, aby ztvárnila hlavní roli v mém hraném školním cvičení. Chtěl jsem zpracovat příběh aktivistky, která se spolu s dalšími přilepila nahá do výlohy obchodu Zara, zakryta jen cedulemi s nápisem „radši budu nahá.“ Tento způsob protestu proti nemorálnosti rychlé módy mě zasáhl svou prostou a odvážnou myšlenkou. Vydat se všanc celou svou křehkostí může být někdy jediná účinná cesta, jak prorazit slupku apatie a upozornit druhé na palčivé téma.
Pod tíhou zodpovědnosti
Luisa se s rolí ihned identifikovala, v symbolické rovině se totiž shodovala s tím, o čemž už tou dobu přemítala – se záměrem veřejně vystoupit před ostatní a promluvit o tom, co se jí během studia herectví na DAMU přihodilo. I když jsem v době příprav cvičení tušil, že Luisa cosi „vlastního“ rozmýšlí, nevěděl jsem, jakou váhu její příběh nese. Později mi vyprávěla, že role aktivistky byla mimo jiné jedním z podnětů, který ji utvrdil v rozhodnutí svoji iniciativu zveřejnit.
Celý text režiséra o filmu najdete zde.
