Článek
Nad budoucností České televize se ve své glose zamýšlí televizní a filmový dokumentarista Ivo Bystřičan.
Dokud se prezidentem země nestal generál, zněla po chodbách ČT tahle familiérní zkratka jejího generálního ředitele trochu směšně - protože generál velí. To by hlava demokratického státu neměla a hlava televize veřejné služby taky ne. Zatímco prezident se nálepky generála pochopitelně zbavil hned po úspěšné volbě, generálnímu řediteli ČT se tak nejspíše bude říkat dál ze zvyku, protože je to prostě kratší slovo.
Každý hlas má stejnou váhu. K sociálnímu smíru je ale potřeba ty hlasy slyšet
Významem je ta funkce ale dost podobná. Stejně jako prezidentský úřad, i televize veřejné služby výrazně ovlivňuje nálady ve společnosti. V případě televize je to skoro bez nadsázky čtyřiadvacet hodin denně a teoreticky v každé domácnosti. Pokud jde v demokratickém státě o to, aby se společnost stávala co nejvíce demokratickou, pak musí mít v případě voleb každý hlas stejnou váhu. Jenže v dlouhých obdobích mezi nimi je k sociálnímu smíru, bez něhož o demokracii nelze mluvit, potřeba ty hlasy také slyšet.
Prezident to ví. Už zkraje se setkal například s romskými dětmi i studenty, vydal se do živořících enkláv pohraničí a pozval na Hrad ukrajinskou dívku, jíž čeští spolužáci šikanovali. Dává najevo, že s lidmi se mluví, a to nejen těmi, kdo ztělesňují domnělou majoritu. Generální ředitel ČT je nadán ještě větší mocí - tedy ne zvát si zástupce a zástupkyně nejrůznějších skupin do kanceláře nebo se za nimi vydávat v doprovodu majáků, ale zvát je na televizní obrazovku a jejím prostřednictvím k druhým lidem domů. Tady se mu otevírá obrovské pole, které za poslední dekádu zarostlo.
Společenský dokument nemůže být suplován zpravodajstvím soustřeďujícím se na aktuality a události.
Bylo by nespravedlivé říct, že jen plevelem. ČT mimo jiné vytvořila i mnoho zdařilých seriálů a filmů, které mají sociální roviny, jimiž se odlišují od produkce komerčních stanic. Jenže prakticky z programové nabídky vymizely společensky orientované dokumentární filmy a série, díky kterým by měl divák možnost sledovat a více porozumět tomu, jak se u nás lidem žije, co prožívají, s čím jsou konfrontováni a jak se u nás problémy řeší, či neřeší, a proč. Skupin, jež televize veřejné služby opomíjí, je tolik, že se o životě jiných lidí dnes člověk více dozví z těch novin a časopisů, které jsou stále ještě ochotny platit reportáže.
Vleklá chudoba neslibuje atraktivní aktuality
Společenský dokument nemůže být suplován zpravodajstvím soustřeďujícím se na aktuality a události. Například život lidí se zdravotním handicapem nedodává dost událostí pro zpravodajství. Vleklá chudoba neslibuje permanentně atraktivní aktuality. A nemusí jít jen o kritické společenské jevy. Vždyť co se dnes z ČT hlouběji dozvíme o tom, jak funguje škola, nemocnice, továrna, co se děje v zemědělství, co na poli práce, vztahů, rodiny, duševního zdraví, umělé inteligence nebo klimatické změny? Jak žijí mladí nebo staří lidé, jak vidí svět a jaké mají zkušenosti?
Dokument umožňuje hlubší ponor a vyžaduje čas coby klíčovou komoditu dneška.
Vystačit si s polohranými portréty zesnulých osobností nebo ornamentálními medailony ještě žijících si z hlediska smíru ve společnosti nelze dovolit. Dokument přitom nemusí - a neměl by - být povinnou nudou mluvících hlav vystlaných ilustračními záběry. Dokumentární tvorba se odehrává v pestrých vrstvách forem a může být velmi vtahující, komunikativní, polemická, dialogická, situační, provokativní. Vývoj jejích podob nebude nikdy uzavřený - a v tom má ČT tu nejlepší příležitost hrát prim. Dokument umožňuje hlubší ponor a vyžaduje čas coby klíčovou komoditu dneška.
Nový generál pro to má přese všechny ekonomické okolnosti dostatečné zdroje a armádu velmi zdatných a pátravých tvůrců a tvůrkyň. To sice neznamená poslušnou, ale dost velkou na to, aby dokázala proměnit nežádoucí situaci, v níž televize veřejné služby opomíjí značnou část skupin lidí a fenoménů, které dohromady utvářejí naši současnost, a tím i budoucnost.
