Článek
Text: Janis Prášil
Palestinu podpořila během slavnostního berlínského ceremoniálu francouzsko-senegalská režisérka Mati Diop, oceněná Zlatým medvědem za svůj dokument o kolonialismu Dahomey. Na stejné straně stáli Palestinec Basel Adra a Izraelec Yuval Abraham, režiséři nejlepšího dokumentu No Other Land, který získal rovněž diváckou cenu v sekci Panorama. Jako by tím, že upozorňují na bezpráví, jehož se dopouští izraelská vláda na Palestincích, automaticky schvalovali násilí Hamásu. Jenomže o kriticích tržní ekonomiky si také automaticky nemyslíme, že jsou komunisté, potažmo zastánci totalitních režimů v Číně nebo v Rusku. Chyba není v samotných snímcích, ale v kontextu, v němž jsou vykládány.
„O kriticích tržní ekonomiky si také automaticky nemyslíme, že jsou zastánci totalitních režimů v Číně nebo v Rusku.“
Na Berlinale se setkávají dva narativy o židech. V narativu blízkovýchodního izraelsko-palestinského konfliktu jsou to okupanti a v narativu druhé světové války oběti holokaustu. Výsledkem střetu těchto kontextů je situace, kdy kulturní elity reprezentující demokratické hodnoty kritizují židovský národ v srdci bývalé Třetí říše a jsou obviňovány z antisemitismu. Situace, v níž hraje kontext důležitější roli než samotné dílo a jeho poselství, je aplikovatelná i na zpolitizované lidské životy obyvatel válečných regionů. Ve stavu extrémní mocenské disbalance mezi skupinami obyvatel se význam jednotlivce rozpouští v ideologickém, náboženském, etnickém nebo politickém střetu. Lidé se stávají předmětem, symbolem, nástrojem zbaveným vlastní, individuální hodnoty. Tak jako postavy v dokumentu izraelské režisérky Hilly Madaily Žal v Lodu, který uvedl festival Jeden svět v sekci Blízký východ.
Čas vracet téma na festivalová plátna
Přestože je Žal v Lodu humanistické, názorově neutrální dílo, které se zaměřuje na oběti obou stran izraelsko-palestinského konfliktu, organizátoři přehlídky Boston Jewish Film Festival jej stáhli z programu. Nebyli jediní. Na podzim loňského roku vlivem vyhrocené situace na Blízkém východě měnili či rušili uvedení filmů s touto tematikou i představitelné bostonské Emerson College. Projekci snímku Israelism Sama Eilertsena a Erica Axelmana o amerických židech přeložili z listopadu 2023 na letošní únor. Organizátoři newyorské přehlídky The Other Israeli Film Festival zrušili loňský ročník úplně a ten následující odložili na neurčito.
Vypadá to, že březen je dostatečně bezpečný termín, aby se téma izraelsko-palestinského konfliktu vracelo na festivalová plátna a projekční místa a rozproudilo produktivnější debatu. Jeden svět tak kromě Žalu v Lodu uvedl ještě Tři sliby Palestince Jousefa Sroujiho, které se v rámci sekce Máte právo vědět prostřednictvím domácích video-deníků vrátil na začátek druhého tisíciletí, kdy propukla druhá intifáda. Soutěž imerzních filmů nabídla mimo jiné multimediální projekt Zapamatuj si tohle místo: 31°20’46’’N 34°46’46’’E. Španělská umělkyně Patricia Echeverria Liras v něm prostřednictvím virtuální reality otevřela pohled do mizejících domovů beduínských žen, neustále ohrožených válečnou okupací.
Z imerzivního snímku Zapamatuj si tohle místo: 31°20’46’’N 34°46’46’’E (r. Patricia Echeverria Liras, 2023)
Žal v Lodu nezobrazuje jen zpolitizované životy uprostřed etnického a náboženského konfliktu, zobrazuje i zpolitizovanou smrt. Muslim Músa a Žid Jigal zemřeli jako náhodní kolemjdoucí během demonstrací, jež v květnu 2021 rozdmýchalo rozhodnutí Nejvyššího soudu Izraele o vystěhování několika palestinských rodin z východního Jeruzaléma. Protesty, které se rozlily po celé zemi, ovládly i město Lod, které leží čtyřicet kilometrů od Jeruzaléma. Madaila vrstvu po vrstvě „svléká“ postavy z kontextů, které je vrhají do vzájemného konfliktu, a zaměřuje se na to, co je spojuje. Jsou to rodinní příslušníci, sousedé, civilisté a občané. Bolest, kterou prožívají vdovy po zavražděném židovi a muslimovi, je stejná. Rodiny pozůstalých se shodují i v tom, že zabití neposuzují jako kolektivní politické nebo náboženské gesto, ale jako vraždu, za níž je odpovědný konkrétní jednotlivec, který má být podle zákona potrestán. Rozdíl mezi ně však vnáší systém. Zatímco muži obvinění z vraždy Jigala čekají na soudní proces, vraha, který připravil o život Palestince Músu, pouští zástupci izraelské justice na svobodu, protože prý jednal v sebeobraně.
„Žal v Lodu ,svléká‘ postavy z kontextů, které je vrhají do vzájemného konfliktu, a zaměřuje se na to, co je spojuje.“
Filtrování obyvatelstva do dvou kategorií známe například ze Rwandy, kde mezi sebou vedou válku etnické skupiny Tutsiů a Hutuů, nebo z Barmy, kde probíhá genocida muslimské menšiny Rohingů. O rozřazování lidských životů podle vymezených parametrů, jejich přesouvání a mizení v abstraktních číslech pojednává také Zóna zájmu Jonathana Glazera o veliteli koncentračního tábora v Osvětimi, Rudolfu Hössovi. Madaila hrdiny Žalu z Lodu naopak vytrhává z abstraktních odosobněných idejí národa, státu, rasy a teritoria a vrací jim lidský rozměr. Jeho nositelem je arabská křesťanka Randa, která deset let čeká na vhodného dárce orgánů.
Role Randy jako mostu mezi znepřátelenými stranami je patrná již z její jinakosti. Křesťanská víra ji vyřazuje jak z muslimské, tak židovské komunity, stojí stranou jejich vzájemného konfliktu. O to více symptomatické je, co ji s příslušníky odlišných skupin spojuje – její lidství. Symbolem je ledvina mrtvého Jigala, kterou lékaři voperují Randě do těla. Jigalova ledvina není jen znak naší tělesnosti a smrtelnosti, ale i daru, solidarity. Když Randa navštíví židovskou smuteční hostinu, aby pozůstalým poděkovala za život, který zmarnil příslušník jejího etnika, vzniká nejsilnější scéna celého snímku. Její příslušnost k etnické a náboženské skupině vraha, kterou truchlící vnímají jako nepřátelskou, se rozpouští. Randa k Jigalově rodině přichází „svlečená“ z kontextů, s pokorou a vděkem, ve svém „nahém“ lidství jako člověk k člověku.
