Článek
Snímek Víc než trauma vypráví příběh několika žen, které se díky terapeutickému programu uzdravují z traumat, jež na nich zanechala válka v Jugoslávii a s ní spojené sexuální násilí. S chorvatskou režisérkou Vedranou Pribačić, která přijela snímek uvést do Olomouce na festival AFO, jsme se bavily o budování důvěry, náročném natáčení i plánech do budoucna.
Když jsme si domlouvaly rozhovor, požádala jste mě, abych se na film podívala v kině, na velkém plátně. Že k tomu máte zvláštní důvod. Jaký?
Mám k tomu několik důvodů. První z nich není moc zvláštní – jde o technicky dokonalý zážitek, který můžete zažít jen v kině. Třeba náš sound design, v němž slyšíte tlukot srdce a zvuky dotýkání, doma na televizi nefunguje. Tím, jak se technologie stále zdokonaluje, máte více tvůrčích možností, ale pak film musíte prezentovat v prostředí, které je technicky adekvátní. A takovým prostředím je stále kino.
Druhým a nejdůležitějším důvodem je společný zážitek dívání se. Ženy v mém filmu procházejí procesem uzdravování se skrze nekonvenční techniky. Zatímco na sobě pracují, dostávají se do určitého transu. A to stejné se děje divákům v sále. Doma, kde si můžete dát kafe, pauzu na cigaretu nebo být na mobilu, to možné není. Když film prožijete v jedné uzavřené místnosti, můžete ty chvíle transu sdílet. A to se skutečně děje. Lidé mi po projekci říkají, že se cítili, jako by byli s nimi.
V rozhovorech zdůrazňujete, že nejde o film o znásilnění, ale o lidském právu na uzdravení. Co tím přesně myslíte?
V mé zemi jsme nesmírně ovlivněni válkou. Jde o transgenerační trauma. Každých padesát let je na Balkáně nová válka. Moje babička zažila dokonce tři války, moje matka dvě a já jednu. Znásilnění se dějí v každé válce. Jde o válečnou strategii. Proč? Protože vojáci vědí, že když zničí ženy, zničí tím celou rodinu.
Nejsem naivní a chápu, že film nezastaví válku. Ale co můžu jako režisérka prozkoumat, je otázka: Můžeme se po tak hrozných událostech uzdravit? To, čím moje protagonistky prošly, je tak strašné, že si lze stěží představit něco horšího. Pokud v téhle historické chvíli nedokážeme zastavit, že se něco takového děje, můžeme aspoň uzdravit traumata, která tím vznikají? Věděla jsem, že existují psychiatrické programy, které ale nefungují, protože poskytují pouze náplast na velké vnitřní zranění. Pak jsem se doslechla o tomhle programu, „I Am Much More Than My Trauma“, od mé spoluscenáristky a spoluautorky Mirty Puhlovski, která je také terapeutka. A stali jsme se svědky ozdravného procesu, jenž není prospěšný jen pro účastnice programu, ale také pro nás jako tvůrčí tým a pro diváky, protože na konci cesty, která začíná velmi temně, vidíte světlo. Chtěla jsem najít naději a teď naprosto jasně vidím, že toho můžeme udělat mnoho, aby bylo obětem pomoženo. A ptám se: Pokud tohle víme, jak to, že není takový program všude na světě? Proč to není lidské právo? Pro nás, naše matky, přátele. Nejen ženy, ale i muže.
Váš film je velmi jemný, citlivý. Jeho tempo je poklidné, podobně jako tempo uzdravování traumatu, které nejde uspěchat. Zároveň konflikty, které zde probíhají, nejsou externí, jsou uvnitř samotných žen. Bylo těžké je zachytit?
Když jsme začali natáčet, nevěděli jsme, co přesně očekávat. Nikdy jsme neznali program, který na naše protagonistky čekal, a netušili jsme, co se ve skupině stane. Zároveň jsme od začátku měli jasno v tom, že proces uzdravování nesmíme nijak narušit. Neměli jsme proto žádné osvětlení ani zvukaře. Byla jsem tam jen já, Mirta a náš kameraman Dario Hacek. Zvuk jsem měla na starosti já. Byl to vlastně velký risk. Ale když jsme začali natáčet, nějak se stalo, že se nám vždycky podařilo zachytit to, co jsme chtěli. To ale také znamenalo, že jsme měli dohromady 150 hodin materiálu. Takže samotný střih pak trval dva roky. První verze měla pět hodin.
Byli jste přítomní během všech terapeutických setkání?
Ano, natáčeli jsme tři roky. První dva roky ve skupině, která se konala zhruba několikrát za měsíc, a třetí rok jsme protagonistky zachytili v jejich domovech, abychom viděli, co se změnilo.
Ale jak jste zmínila, bylo velmi těžké ukázat, co se děje uvnitř nich. Střih byl neuvěřitelně náročný. Rozhodli jsme se používat hodně detailů, především záběrů očí, abychom na diváky přenesli jejich pocity. Doufáme, že se nám to povedlo.
„Důležité bylo, abychom ženy zobrazili jako hrdinky, ne oběti.“
Předpokládám, že natáčení bylo i pro tým hodně emocionálně náročné. Byl nějaký moment, který pro vás byl opravdu těžce zvládnutelný?
Ano. Když se jedna z protagonistek, Katica, která byla velmi uzavřená, rozhodla, že se svěří své kamarádce o tom, co se jí stalo. Před domem, v němž k tomu došlo. Já vůbec nevěděla, jestli se Katica někdy o svých zážitcích rozhodne promluvit. Žádnou z žen jsme totiž nenabádali, aby nám svůj příběh pověděla. Bylo to vždy zcela na nich. My jsme byli v roli respektujících a citlivých diváků. Ale když nám ženy začaly důvěřovat, samy se rozhodly se nám otevřít.
Katica se původně chtěla rozloučit se svým domem, a když začala mluvit o tom, co se jí tam tehdy stalo, naprosto mě to zdrtilo. Začala jsem plakat, zatímco jsem nahrávala zvuk. Nejen kvůli tomu, co tehdy prožila, ale hlavně proto, že po 25 letech o tom konečně dokázala promluvit a dát tak svému traumatu sbohem. Uprostřed hrůznosti toho, co se stalo, šlo zároveň o krásný moment.
Ve snímku je velký důraz kladen na tělesnost, na propojení našich těl a emocí.
Ano. To je i důvod, proč program „I Am Much More Than My Trauma“ tak dobře funguje. Protože bere člověka jako celek a nesnaží se řešit jen psychickou stránku věci. Trauma zůstává v těle. Všechny ženy ve filmu mají za sebou nějaké vážné onemocnění. Tento program ale dohromady kombinuje několik účinných metod, mezi něž patří i fyzická cvičení. Kromě systemických strukturních konstelací a neurolingvistického programování v něm najdete také osteopatii a Feldenkraisovu metodu. A díky tomu má tak skvělé výsledky.
I přesto, že byl program tak úspěšný, byl zrušen. Proč?
Byl to jediný podobný program svého druhu a byl zrušen z finančních důvodů. Teď už nemají ani svoje zázemí, v němž sídlili. Město jim ho vzalo. Nicméně díky našemu filmu se téma přece jen zviditelnilo, takže se teď plánuje terapeutické trauma centrum v Záhřebu, z peněz soukromých dárců. Včera mě například po projekci oslovila žena, že se jí film tak moc líbil, že chce věnovat celý honorář, který dostane za překlad knihy, na podporu podobných žen! A že přesvědčí svou kamarádku, jejíž přítel je milionář, aby také přispěla. Zní to bláznivě, ale propojím je s terapeuty a budu doufat, že to vyjde!
Bylo eticky náročné vybrat, co do filmu zahrnete a které zpovědi zůstanou ve střižně?
S etikou to ve skutečnosti nemělo moc společného. Důležité bylo, abychom ženy zobrazili jako hrdinky, ne oběti. Protože ony jsou hrdinky. To, co pro sebe udělaly, že šly do tak intenzivního programu, vyžaduje velkou sílu a odhodlání. Takže otázka byla, kolik detailů ohledně jejich traumat chceme ve filmu nechat zaznít, když je to film o uzdravování se. Nechtěli jsme vytvořit film, který sází na patos a žene se za senzací. Přáli jsme si natočit krásný snímek, který ukazuje cestu z temnoty na světlo. Zároveň jsme ale museli zobrazit i tu temnotu, aby byla proměna znatelná. Velmi jsme tedy diskutovali, jak toto citlivě udělat. Mnoho podrobností jsme vynechali, ale ne z etických důvodů, ale proto, že pro náš záměr nebyly potřeba.
Protagonistky si tedy například nepřály, abyste něco vystřihla?
Ne. Ani jeden záběr. Na začátku jsme s nimi přitom podepsali smlouvu, že pokud by film nakonec nechtěly publikovat, šel by do koše. Což bylo z hlediska produkce filmu šílené. Ale dokázali jsme tím, že jsou naše úmysly čisté. A po nějaké době jsme byli natolik součástí skupiny, že už nikdo nevnímal, že natáčíme.
A co tedy říkaly, když film viděly?
Ana plakala, ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním ženám ve filmu. Některé věci se o nich poprvé dozvěděla až z něj. Marija plakala proto, že viděla, kolik toho pro sebe udělala a jak se její život změnil. S oběma jsem byla při projekci. Katica jediná snímek viděla, aniž bych byla u toho, a měla jsem velký strach, co na něj řekne. A ona mi zavolala a řekla, že ho pustila svému příteli, který o jejím traumatu nic nevěděl. Sama o něm mluvit nedokázala, ale film to udělal za ni. A sblížilo je to!
„Mám ráda pozitivní, silné příběhy obyčejných lidí, kteří něco mění. Příběhy, které dávají naději.“
Než jste se stala dokumentaristkou, byla jste televizní žurnalistkou. Vystudovala jste politologii. Jak jste se dostala k natočení celovečerního dokumentu?
Bylo to už dlouho mým tajným přáním. Televizní reportáže jsou krátké a povrchní. A žurnalistika je v krizi. Měla jsem pocit, že všechno, co šlo v televizi udělat, jsem udělala. A chtěla jsem se nějakému tématu věnovat opravdu do hloubky. Takže jsem se odhodlala a v televizi ve 36 letech skončila. Byl to risk, ale říkala jsem si, že vrátit se můžu vždycky. Začala jsem se vzdělávat a našla produkční společnost, se kterou jsem chtěla pracovat. Zatím za sebou mám dva dokumenty.
Tím prvním je středometrážní snímek Tvornica je naša!, vyprávějící o skupině dělníků, kteří převzali kontrolu nad továrnou, kterou chtěl její majitel zničit. Co vás k příběhu dovedlo?
Mám ráda pozitivní, silné příběhy obyčejných lidí, kteří něco mění. Příběhy, které dávají naději. A tohle je skvělý příběh! Při privatizaci, kterou i vy v Česku dobře znáte, docházelo ke spoustě machinací a při jedné z nich skončila úspěšná továrna ITAS v rukou majitele, který ji chtěl záměrně zlikvidovat. Dvě stě pracovníků bojovalo sedm let – okupovali továrnu, drželi hladovku, a nakonec u soudu dokázali, že majitelé jednají protiprávně! A zatímco ti šli do vězení, zaměstnancům se podařilo továrnu koupit, takže teď je v zaměstnaneckém vlastnictví. Jako jediná svého druhu v celém Chorvatsku.
To je úžasný příběh. Nemyslím si, že je v Česku nějaká firma vlastněna zaměstnanci.
Možná nic takového nepotřebujete!
Proč myslíte?
Zatímco u nás zuřila válka, vy jste se se Slovenskem naprosto poklidně a chytře rozdělili. Váš první prezident byl spisovatel. Náš generál. Možná si prostě žijete velmi spokojeně!
Věřte mi, zas tak spokojené to není. O čem bude váš další film?
Ráda bych vyprávěla o muži, který v Chorvatsku 30 let vede záchrannou stanici pro divoká zvířata. Je to tak trochu příběh Davida a Goliáše. Každý den se sám stará o více než 200 zvířat, nemá dostatek peněz. Ještě nevím, jestli natáčení vyjde, ale v tuhle chvíli mě to k němu táhne. Zároveň se ještě stále věnuji práci na Víc než trauma. Je těžké představit si, co přesně dělat po takovém filmu! Hlavně ale doufám, že program navždy neskončí.
