Článek
Bývalý vyšetřovatel haagského tribunálu Vladimír Dzuro se prostřednictvím filmu vrací na Balkán, do míst, kde byly před téměř třiceti lety spáchány jedny z nejbrutálnějších válečných zločinů po druhé světové válce.
Jak dlouho jste na projektu Vyšetřovatel pracoval?
Začal jsem před čtyřmi lety. Na začátku jsme se trochu zdrželi, původně mělo jít o standardní dvaapadesátku pro Českou televizi. Velmi záhy jsme si ale všichni uvědomili, že by to byla škoda. Takže jsme to celé překopali a začali vyvíjet celovečerák.
Poněkud jste posunul svůj funkční přístup užívaný pro Paměť národa. Vyšetřovatel je mnohem víc „filmový“.
Asi tři čtvrtiny filmu jsou složeny z nově natočeného materiálu, zbytek tvoří archivy. Zkušenost z Paměti národa pro mě byla důležitá, při hledání formy jsem z ní vycházel, i když jsem věděl, že se chci posunout dál. Nemohl jsem přijít s něčím úplně novým a neozkoušeným, protože na natáčení bylo jen málo času a potřeboval jsem s jistotou vědět, že to vyjde. Druhá věc byla, že jsem potřeboval najít způsob, jak se vyhnout úmorně upovídanému výsledku. Tím se nechci nutně vymezit proti „mluvícím hlavám“, ve vhodných případech ten formát nechci zatracovat, tady jsem se ale rozhodl, že s každým člověkem, kterého protagonista na cestě potká, natočím dvouhodinový audio rozhovor, k němuž pak dotočíme ilustrační záběry. To mi umožňuje větší svobodu a flexibilitu. V důsledku je ve filmu minimum synchronů. Člověka mluvícího na kameru sledujeme jen v několika výjimečných momentech, kdy je sdělení obzvlášť zásadní nebo intimní.
Frame Films
Pojí vás něco k tomuto tématu, nebo šlo o zakázku?
Prvotním impulsem byla sice zakázka, ale zakázka na tělo. I když mě nic neváže konkrétně k balkánskému konfliktu, dlouhodobě mě zajímá sbírání výpovědí svědků traumatických historických událostí. Sleduju vyrovnávání se s historií a historickou pamětí. Doposud sice jen v českém kontextu, uplatnit totéž jinde mě ale nezajímá o nic míň. Zvlášť v bývalé Jugoslávii, kde je ten konflikt pořád ještě živý, takže jde o novou výzvu. Ve skutečnosti jsem byl dost překvapený tím, jak moc tam lidé pořád prožívají staré křivdy a neštěstí. Ty věci se ještě neusadily, nejsou uzavřené. Bylo bolestné uvědomit si, že válka tam má pro lidi stále hmatatelné důsledky. Nejde jen o ztrátu mnoha blízkých, ale i o důsledky velmi politické: natáčeli jsme například s ředitelkou chorvatské nemocnice, kterou se Srbové posledních dvacet let snažili kriminalizovat, a vydávali na ni mezinárodní zatykače. Bylo zkrátka zajímavé poznat Chorvatsko, zemi spojovanou s dovolenými a pohodou, z nového úhlu pohledu, z nějž je patrné, že válka tam má pořád aktivní důsledky – třeba děti různých národností jsou tam od sebe oddělované ve škole.
Ty důsledky jsou přítomny i na rovině legislativy a systémových řešení, nebo spíš ve společenském podvědomí?
Právě že platí obojí. Nejsem dost velký znalec, abych hodnotil konkrétní legislativu, ale rozhodně s tou rétorikou pracují politici, a pak podle ní směřují svá rozhodnutí. Nacionalistický populismus je ve všech nástupnických zemích patrný, byť možná ne v každé z nich se stejnou intenzitou.
Měl jste ze sebraných svědectví pocit, že by byli lidé schopni rozpoutat novou válku?
Já se s nositeli těch nejsilnějších nacionalistických názorů nesetkal, to ale neznamená, že tam nejsou.
Frame Films
Jak jste hledal respondenty?
Vybírali jsme osoby, jejichž příběh tehdy neskončil, ale dál se vyvíjí. Ty, kteří nezůstávají v minulosti, ale přemýšlejí o současnosti. Celkem jsme nabrali dvanáct hodin rozhovorů, z nichž jsme použili 40 minut. Obrazový materiál se pak pořídil během patnácti natáčecích dnů. Šlo mi o to nebýt jen další filmový štáb, který se přišel lidí zeptat, co přesně se dělo v devadesátkách. Chtěl jsem udělat krok navíc, vyvozovat. Nejen sledovat, co se stalo, ale i co zůstalo. Na Balkáně platí, že neexistuje film, který by se nějak nezmínil o válce. Je to ještě intenzivnější než u nás osmašedesátý rok. Rozhodně to není nějaké národní tabu, které bych otevíral – mluví se o tom pořád. Proto jsem cítil, že když chci ty lidi zase s něčím otravovat, musím vytvořit něco, co jim bude stát za čas, který mi věnují. Samotnému haagskému tribunálu a jeho reflexi se pak moc filmařů nevěnovalo.
Vaše metoda shromažďování orální historie nemá jen příznivce. Jak se vyvíjí? Přehodnotil jste něco?
Moje metoda je pořád stejná, snad ji jen po těch letech umím lépe pojmenovat. Jak už vyplývá z toho, o čem jsme se bavili doteď, mým hlavním cílem je lidem, s nimiž se bavím, rozumět. Nyní jsem jen aktivněji než kdy dřív řešil otázku, jak z té orální historie udělat film. Odtud to rozhodnutí o oproštění se od synchronu.
Poprvé pracujete s protagonistou.
Ano, to je pro mě novinka. Máme Vladimíra Dzura, který stojí ve středu dění, jeho cesta zpět motivuje vyprávění a stejně jako u dalších respondentů jsem usiloval o to, aby nešlo o vzpomínání, ale o reflexi. A aby ta reflexe byla osobní i kontextuální. Aby se zajímal o intimní aspekty své zkušenosti, ale i velké otázky, třeba jak výrazný zásah mezinárodní spravedlnosti zvenčí může napomoct dlouhodobě vyřešit situaci.
Jak se vám s Vladimírem Dzurem pracovalo?
Velmi dobře. Jakmile jsme překonali nějakou počáteční ostražitost, vyšel nám ve všem maximálně vstříc. Jediná komplikace byla, že se ukázalo, že nemůžeme použít jeho vlastní hlas…
Viktor Portel, archiv režiséra
Já to věděl! Říkal jsem si celou dobu, že to mluví profesionální dabér, jehož hlas mi je povědomý. Ten komentář byl možná až moc dokonalý, rozhodně v porovnání s ostatními výpověďmi. Není to u takového filmu chyba?
Chápu, že tu je určité riziko odcizení publika a neautenticity, ale pokusím se to obhájit. S Vladimírem jsem natočil čtrnáct hodin rozhovoru, to si připočtěte ještě k těm dvanácti. Nejdřív jsem doufal, že se to podaří sestříhat, ale to samozřejmě nešlo, na to byla redukce moc drastická. Tak jsem z toho dal dokupy scénář a strávili jsme čtyři dny snahou ho namluvit. Všichni jsme u toho potili krev, dalo to vážně práci. Pak jsme připravili finální střih filmu, komentář k němu přidali a začali výsledek pouštět lidem. A všichni nás prosili, ať najdeme profesionálního vypravěče. Vladimír žije dlouhodobě v Americe, a to se nevyhnutelně projeví. Tak jsme se rozhodli oslovit herce Honzu Hájka a ani nepředstírat, že to mluví Vladimír.
Jak jste si složil štáb?
Vzhledem k tomu, že jde o můj první opravdový celovečerák a první film s takovou výpravou, musel jsem se samozřejmě obklopit lidmi, o nichž jsem věděl, že je na ně spoleh. Produkčně se toho chopila Hana Blaha Šilarová, obrovským objevem nejen profesním, ale i osobním, byl kameraman Šimon Dvořáček, se kterým jsem strávil deset dní na obhlídkách a patnáct dní během natáčení, a můžu říct, že velká část zásluh na výsledku patří jemu. Šimon byl hodně rezolutní ve věcech, které mi ještě tak úplně nedocházely, protože jsem nikdy v takové míře nepracoval s vizuálním jazykem. Já si například představoval hodně čistý obraz založený na záběrech ze steadycamů, Šimon trval na tom, že to není nejlepší volba. Pustil mi nějaké filmy s obrazem, jaký jsem si představoval, a vysvětlil mi, proč není dobrý a hlavně praktický nápad to zkoušet aplikovat. Sám už v tuhle chvíli ani nevím, jak mě to vlastně napadlo, ale jeho řešení bylo správné. Vzhledem k tomu, že jsme museli natočit hodně materiálu za málo času, bylo tohle souznění nezbytné. Neřekl bych, že jsem důležitá rozhodnutí delegoval, ale rozhodně jsem při nich měl po ruce lidi, kteří mě hodně ovlivnili.
Co účast místních filmařů?
Bylo zásadní, že se nám podařilo najít chorvatské koproducenty. Bez nich a jejich know how bychom to rozhodně nedotáhli do konce. Pochopil jsem velmi rychle, jak zásadní je mít na své straně místní, kteří rozumí celému prostředí.
Film je nyní možné zhlédnout online na portálu DAFilms.
