Zpackaná policejní práce způsobila mediální lynč

Jsou oba zmíněné dokumenty „archeologií pohnutých osudů“? Nad tím, jakou roli v nich hrají moderní komunikační technologie, se zamýšlí Petr Pláteník.

Kauza zmizení mladé ženy v kalifornském městě Vallejo se stala roku 2015 opravdovou mediální událostí. Ale až poté, co začali novináři zdůrazňovat podobnost průběhu událostí s dějem fikčního snímku Zmizelá (Gone Girl, 2014). V něm ústřední ženská postava finguje vlastní únos, aby potrestala nevěrného manžela, ze kterého se s vývojem vyšetřování stává hlavní podezřelý.

Ochotu a hbitost, se kterou nabízející se narativ přebírala média a jejich prostřednictvím nejširší veřejnost, najdeme i v minisérii Zlý americký sen. Pokud dáme stranou všechna morální hodnocení vztahující se k samotnému zločinu, musíme i tak konstatovat, že novináři i obyčejní lidé začali ve sdílené snové sféře splétat příběh, který měl neblahé následky pro všechny skutečné oběti trestného činu.

Za užití tohoto dramaturgického klíče nám tvůrci minisérie ve třech dějstvích celé drama přibližují. První díl – falešná teze – se zaměřuje na partnera unesené ženy, který je líčen především z perspektivy médií, ale i vyšetřujících policistů jako pravděpodobný pachatel. Druhou, prostřední část – antitezi – silně ovlivňuje negativní „Gone Girl“ efekt. Hlavní podezřelou se stává domněle unesená žena, o které si skoro všichni myslí, že to celé úmyslně zinscenovala sama.

Až ve třetím, syntetickém dějství spolu s médii a policisty konečně dospíváme k šokujícímu odhalení, že pachatelem činu byl sériový útočník, který v tomto kalifornském regionu již několika ženám předtím ublížil. Vždy šlo o sexuálně motivované trestné činy, jeho agresivita se stupňovala, unesenou ženu dvakrát znásilnil. Selhávání, které je klíčovým tématem minisérie, zde nabývá několika neblahých podob v propojení až traumatizujícím.

Mediální lynč, který následuje po vznesení obvinění, že šlo jen o fikčním filmem inspirovanou hru v mileneckém trojúhelníku, má svůj základ v naprosto zpackané policejní práci. Ať už jde o ignorování jiných vyšetřovacích verzí, nemístný nátlak na oběti zločinu nebo předčasná, fakty neopodstatněná komuniké do médií. To vše až likvidačně ovlivnilo život lidí, které se policejní sbor zavázal chránit.

Opravdu zdrcující odsudek bezpečnostních složek i společenských mechanismů přichází se zjištěním, že se jedná o třetí sexuální atak, kterému ve svém životě mladá žena čelila. Až nyní ale pachatel stanul před soudem a byl za své činy souzen. V předchozích případech vždy zodpovědné osoby, ať už rodiče nebo oslovený policista, trestuhodně selhali – mimo jiné s odkazem na obtížné prokazování takového činu a psychické obtíže, které tento proces může přinést (sic!).

Milostný vztah, záhadné zmizení a obtížné policejní vyšetřování jsou určujícími motivy i ve filmu Láska, stalking, vražda (Lover, Stalker, Killer, 2024). Na rozdíl od předchozího případu se ale do této tragédie zásadně nepromítlo mediální nasvícení. Novináři tentokrát nejen postrádali fantaskní předobraz ve fikci, ale i jakékoli informace ve veřejném prostoru, kterých by se mohli chytit. Opravdové drama se totiž odehrávalo v soukromí.

V řeči suchých faktů šlo o celkem jednoduchý sled událostí. Čerstvě rozvedený protagonista filmu si začal nezávazný vztah se ženou, se kterou se seznámil přes internet. Po čase tuto známost vyměnil za jinou. Vše se vyvíjelo dobře, až do momentu, kdy na mužovo odmítnutí nabídky spolubydlení žena zareagovala naprosto neadekvátně – sérií výhrůžek, zasílaných přes mobilní zprávy a e-mail.

Celkem klasický, ale stále bolestivý případ stalkingu se – i podle slov vyšetřujícího policisty – přece jen v jednom bodě vymykal. S tím, jak se stupňoval a mohutněl proud verbálních útoků, mizela stalkující žena z fyzické reality. Nikdo ji už dlouho neviděl, nevědělo se nic o místě jejího pobytu, způsobu obživy, dokonce přerušila kontakty s nejbližšími rodinnými příslušníky. Jako by po ní zbyl jen její hlas – plný nenávisti a odhodlání zničit život jednomu, konkrétnímu člověku.

Nemožnost konfrontovat svou trapitelku zavdávala důvody k rostoucí paranoii. Zvláště když do sféry obtěžovaných osob začala zahrnovat lidi z mužova nejbližšího okolí: bývalou manželku i jednu z partnerek. Zasílané zprávy navíc obsahovaly zcela konkrétní indicie, že všechny obtěžované často přímo na místě pozoruje. Některé ze svých výhrůžek stalkerka nakonec proměnila v činy – naštěstí nikdo z lidí nepřišel ke zranění.

I zde policisté udělali v počátku tu chybu, že se zaměřili jen na jednu možnou linii případu. A obdobně jako při šetření únosu ženy z Valleja znamenal zvrat až vstup kriminalistů z jiného místního oddělení. Na rozdíl od často překonstruované fikce přineslo rozuzlení celkem všední sledování stop: nejdříve v digitální sféře, následně fyzických. Žádné fantastické dedukce kriminalistů ani zásahy shůry se nekonaly.

Více než samotné (nejspíš většinou diváků tušené) odhalení skutečného zločinu a chladnokrevnosti provedení zaráží, jak snadno po celou dobu viník unikal pozornosti všech aktérů. Hlavní vyšetřovací verzi totiž podpíralo konstatování, že údajně stalkující žena trpěla bipolární poruchou a depresemi.

Opět se nám do centra dramaturgického přístupu dostává moment selhání policejního sboru a nezvratné škody napáchané na životech obětí. Navzdory tomu, že bylo spravedlnosti učiněno zadost, mohly se neblahé následky při lépe vykonané práci buď zcela odvrátit, nebo aspoň minimalizovat.

Oba tematizované případy spojuje zásadní role, kterou v nich sehrála soudobá média. Ať už o nich mluvíme v širším významu sdělovacích prostředků a jejich aktérů, nebo jako o nástrojích sociální komunikace typu mobilního telefonu či internetových platforem. True crime dokumenty můžeme jednostranně vnímat jako „oslavu“ používání moderních technologií. Všudypřítomná záznamová, komunikační a paměťová zařízení jsou zlatou žilou pro novodobé „archeology pohnutých osudů“. Stejně tak ale, zjevně, mohou snadno sloužit k ničení týchž lidských životů – kupříkladu mediálním lynčem nebo elektronickým stalkingem.