Článek
V reakci na vyhoštění Ruské tenistky z území České republiky na sociálních sítích jako vodkou přiotrávený fénix z popela rozbombardovaného Bachmutu vstal i onen starý známý argument „politika do sportu nepatří“ a pod svá křídla si vzal celou Facebookovou 4. klávesnicko-dělostřeleckou brigádu. Tato převelice hlasitá hrstka vlastenců věrných jiné zemi a jinému času, povzbuzena obranou oné „nesporné pravdy“, která udržuje jejich svět přehledným, se dala do boje proti „bezpráví“ a „politické perzekuci ze strany vládní pětidemolice“.
Problémem však je, že tato „nesporná pravda“ je, jak to často s nepřeberným, stále rostoucím počtem takovýchto nesporných pravd bývá, pouze iluze. Nechme nyní stranou, zda politika do sportu reálně patří, či nikoliv, (nebo spíš co to vůbec znamená). To totiž vlastně moc nesouvisí s tím, co je potřeba zformulovat a akorát by to odvádělo pozornost od něčeho daleko hlubšího a důležitějšího:
Válka není politika. Vnímat válku jako politický nástroj je absurdita, která ve stínu jaderného hřibu, jenž nás letos osvítil zatím díky bohu pouze z pláten kin, působí jako čiré, sebedestruktivní šílenství.
Vnímat válku jako nějakou možnost či volbu v rámci politiky je stejné, jako vnímat dopravní nehodu coby svobodné rozhodnutí řidiče, který si může vybrat, jestli v pátek večer v klidu dojede na chatu, nebo to v plné rychlosti napálí do místní přeplněné hospody.
Je to ohavný zločin proti všem těm, kterých se to týká.
Pokud někomu k položení krátkozrakého rovnítka mezi válku a politiku stačí, že „válku přece vyhlašují politici“, je nutno říct, že v případě války se nejedná o politiku, ale o její naprosté selhání, podobně jako v případě zmiňované svévolné dopravní nehody. Politika má s válkou společného jenom to, že jde o to, kdo má větší sílu. Jinak je politika o diskusi a hledání shody a podpory, kdežto válka je o vraždění, smrti, vykořeněných životech a pro mnohé z nás nepředstavitelných životních tragédií, vedle kterých ty naše problémy, například že mi zdražila elektrika o 2 000 korun za měsíc, blednou jako krví zmáčené tváře tisíců na kusy rozstřílených synů a tatínků uprostřed bahna nějakého bezejmenného pole na jih od Charkova.
Cynik sice může stále zůstat „věrný objektivnímu rozumu“ a chladně poznamenat, že „při válce se přece umírá, ale furt je to politika“. Může si to však dovolit pouze proto, že vedle toho jeho pokojového objektivního rozumu ještě nikdy nevybuchl granát, a tak může být v míru s tím, že válka je věc, která se prostě může stát.
Není však, vzhledem k hrůze, kterou tato sadistická plejáda utrpení přináší, mnohem lepší si říct to, o čemž k nám promlouval Charlie Chaplin v rámci epického finále svého protiválečného filmu Diktátor?
Příliš mnoho přemýšlíme, ale cítíme velmi málo.
Pokud chceme žít ve světě, kde válka není politika, nýbrž sebedestruktivní šílenství ze zvráceného, erotického snímku režírovaným doktorem Divnoláskou, musíme ji tak nejprve definovat sami.
Pokud chceme, aby si tatínci a synové mohli v neděli odpoledne radši kopat míčem než kopat zákopy, je potřeba v této otázce nadřadit to, co z války cítíme, nad to, jak přemýšlíme nad politikou.
Pokud chceme i do budoucna nechat jaderné hřiby zářit pouze na plátnech nebo spát v krvavé historii, je potřeba přestat vnímat válku jako jednu z možností a odsunout ji za samotnou hranici myslitelného.
Někam daleko pryč od civilizace.
Než tam války odsunou nás.
PS.: Na konec je nutné, aby zaznělo, že tento text nijak nezpochybňuje nesporné právo Ukrajiny bránit se vůči odpornému napadení, ani nevolá po klidu, či pozastavení dodávek zbraní ve stylu té horší půlky z Husté Dvojky. Čím víc bude současný agresor krvácet, tím těžší to budou mít agresoři budoucí.
