Článek
Pamatujete si ještě na ty doby, kdy babička na bolest v krku doporučila teplý šátek, cibuli s medem a dvě noci v posteli? Ne?
Nevadí. Dnes se místo toho píše e-mail o víkendu nebo volá do ordinace v 7:02 ráno, protože „mě od noci škrábe v krku a to může být angína nebo něco horšího, paní doktorko, hned mě vezměte!“
Z české populace se pomalu stává kolektivní hypochondrický orchestr. Jen místo houslí máme hlasivky, co „v noci trochu škrábaly“ – a teď nutně potřebují odběry, výtěr, poslech, žádanku na CT a hlavně potvrzení, že nezemřu.
Kde se, sakra, ztratila lidová moudrost?
Kde se vytratilo to, čemu se kdysi říkalo selský rozum? To vědomí, že tělo si občas poradí samo, když ho necháme, a že ne všechno vyžaduje lékařský zásah hned zítra ráno mezi jogurtem a školou?
Kde zůstala zodpovědnost za vlastní zdraví, když nás trochu šimrá v nose, ale my místo čaje a klidu hledáme urgentní řešení na úrovni seriálové diagnostiky Dr. House?
Odpověď asi nenajdeme mezi tím, co říkala sousedka Máňa, Google a jedna zapomenutá přednáška z občanky. Že máme právo na zdravotní péči – a tak si ji nárokuju. Ihned. Teď. S dramatem v očích a úmrtností v hlavě.
Zdravotnictví není zdarma. A Vobvoďačka není e-shop.
Milý paciente, víš, co opravdu není zadarmo?
Tvůj čas v čekárně. Čas sestry, co nezvládá zvedat telefony, protože řeší výtěr z krku u každého, kdo slyšel Máňu říct „že v práci někdo smrkal“.
A můj čas. Vysokoškolsky vycvičený, postgraduálně formovaný, lidsky vyčerpaný – a přesto stále vstávající s tím, že možná dnes někdo bude opravdu potřebovat pomoc.
Ano, zdravotní pojištění platíme všichni. Ale to z nás nedělá klienty v showroomu zdraví.
Vobvoďačka není e-shop. Ani cvičená opička, co skáče na lusknutí paniky. Je to lékař. Odborník. Člověk, co ví, kdy opravdu předepsat antibiotika, a kdy ještě chvíli držet čaj v hrnku a paniku na uzdě.
