Akta Okamura: vlastenci všech zemí, spojte se!

Příliš podivné přátele nemá Tomio Okamura pouze mezi domácími, daleko pochybnější spojenci jsou na evropské úrovni. Poté, co došlo k přeskupení evropských národoveckých sil, vznikli na troskách evropské strany Identita a demokracie Patrioti pro Evropu a Evropa suverénních národů. Do ESN dále patří: Alternativa pro Německo, Obnova (Bulharsko), Reconquête (Francie), hnutí Naše vlast (Maďarsko), Jednota národa a spravedlnosti (Litva), Fórum pro demokracii (Nizozemí), Nová naděje (Polsko; je součástí Mezinárodní aliance libertariánských stran, kde zasedají i čeští Svobodní) a hnutí Republika (Slovensko). Všechny tyto strany spojuje série extremistických skandálů.

Mezi roky 2014 až 2024 se evropská krajní pravice sdružovala ve Hnutí za Evropu národů a svobody, později přejmenovaném na Identitu a demokracii (ID). V roce 2024 se strana začala rozpadat a její někdejší členové vytvořili formaci Evropa suverénních národů. Zbývající strany stávající alianci přetransformovaly na Patrioty pro Evropu a po volbách nabraly nové členy z jiných uskupení.

Zde je výčet těch nejpozoruhodnějších kauz.

V roce 2024 byla německá AfD vyloučena z ID kvůli extremistickým názorům a údajnému ruskému vlivu. Mluvčí SPD ujišťovala, že hnutí nebude v novém složení europarlamentu sedět s AfD v jedné frakci. Výsledek: sedí spolu v jedné frakci. Dokonce posílily vzájemné kontakty. Obzvláště silné byly vazby na zaniklé mládežnické hnutí Junge Alternative, které bylo pod dohledem německé kontrarozvědky. Členové saské buňky měli na podzim 2024 společné víkendové setkání se zástupci SPD. Jedním z účastníků byl i neonacista Benedikt Kaiser. Saská buňka se dostala do médií skrz skandální výroky. Již o rok dříve se podobné společné akce účastnil člen teroristické skupiny „Saští separatisté“ Kurt Hättasch. Saští separatisté byli německou větví vyšetřování případu hájovny v Dolním Rakousku, kde policie nalezla nacistické symboly a zásoby munice. Loveckou chatu měl pronajatou šéf kanceláře předsedy rakouského parlamentu za stranu FPÖ, jejíž předseda Herbert Kickl je s Andrejem Babišem a Viktorem Orbánem jedna ruka.

Aktivní spojkou mezi AfD a SPD je i europoslanec českého původu Petr Bystroň, který byl obviněn z praní špinavých peněz a napojení na Rusko. Bystroň se podílel na kampani SPD do eurovoleb a loni v září byl na návštěvě u Okamury.

Něco málo k historii. Stranu založili v roce 2013 tři bývalí členové CDU: Alexander Gauland, Bernd Lucke a Konrad Adam. Názvem Alternativa pro Německo reagovali na politiku tehdejší kancléřky Angely Merkelové a její heslo Alternativlosigkeit, obdobu sloganu britské premiérky Margaret Thatcherové „there is no alternative“, který se používal k obhajobě ekonomického liberalismu jakožto jediného životaschopného systému.

Politická ideologie zpočátku stavěla na mírném euroskepticismu. S nástupem vedení Frauke Petryové, po dvou letech od vzniku, se strana začala radikalizovat. Petryová reprezentovala národně konservativní křídlo. Jejímu zvolení předcházely souboje frakcí, při nichž byl z vedení vyšachován jeden ze zakladatelů strany, Bernd Lucke. Ten následně odešel kvůli narůstajícím proruským a xenofobním náladám. Podle něj se AfD nenávratně dostala do špatných rukou. Ani Petryová v čele dlouho nevydržela. V roce 2017 po stranické krizi a extremistickým výrokům některých členů odešla ze strany. Stejný scénář se opakoval do třetice s Jörgem Meuthenem o pět let později.

AfD s výjimkou prvních voleb dominovala na území bývalého Východního Německa. Dalo by se to vysvětlit tím, že komunistický východ neprošel dostatečnou denacifikací. Zde se začínají věci komplikovat. Na východě je silnější také Die Linke (Levice), od ní odštěpená Aliance Sahry Wagenknechtové a neonacistická strana Heimat! (Vlast, též NDP: Nationaldemokratische Partei Deutschlands). Aby byla situace ještě více matoucí, v bývalém Západním Německu je (kromě jihu) pro změnu výraznější SPD (Sociálně demokratická strana). Jak je možné, že se na východě střetává krajní pravice s postkomunistickou levicí? Je mezi nimi vůbec nějaký rozdíl?

Pravicoví extremisté (nejen) z řad AfD jsou již delší čas v hledáčku tajných služeb a Úřadem pro ochranu ústavy. Se stranou je totiž spojeno několik kontroverzních jmen a kauz. Příkladem je jeden ze zakladatelů, Alexander Gauland. V roce 2017 řekl, že Německo má právo být hrdé na své vojáky z obou světových válek. Podle něj se žádný národ na světě nevyrovnal se svou minulostí tak jako Němci a nacistická éra byla jen „ptačím trusem“. Podobný výrok o plynových komorách jako „detailu 2. světové války“ a obhajování maršála Pétaina stál Jeana-Marie Le Pena v roce 2015 členství ve straně, kterou sám zakládal.

Dalším extremistou je Wolfgang Gedeon, který spojuje krajní pravici s ezoterismem, kam spadá i tak bizarní téma jako pravicově extremistická ufologie. Zastoupení ufologie a ezoteriky ve vysoké politice vyspělé západní země jako Německo by bylo možná k smíchu, nebýt toho, že Gedeon propagoval bílý supremacismus (nadřazenost „bílé rasy“).

Nelze opomenout ani Björna Höckeho, bývalého učitele dějepisu, s výrokem o památníku holokaustu a politikou vyrovnávání se s érou nacismu. „My, Němci, a tím nemyslím nás vlastence, kteří jsme se zde shromáždili, jsme jediným národem na světě, který si v srdci svého hlavního města postavil památník hanby.“ Bombardování Drážďan a poválečnou denacifikaci popsal jako zničení národní identity. „Cílem bombardování Drážďan a dalších německých měst nebylo nic jiného, než zničení naší kolektivní identity. Chtěli nás zlikvidovat od kořene až po větev, chtěli vytrhat naše kořeny. A díky systematické převýchově, která začala po roce 1945, se to již téměř podařilo. (…) Pokud chceme mít budoucnost – a my ji chceme mít a stále více Němců si uvědomuje, že také chtějí mít budoucnost – pak potřebujeme vizi. Ale vize se objeví pouze tehdy, když znovu najdeme sami sebe, když znovu objevíme sami sebe. Musíme se znovu stát sami sebou. A toho dosáhneme pouze tehdy, pokud si znovu vybudujeme pozitivní vztah k naší historii. A již Franz Josef Strauss poznamenal: neustálá nutnost vyrovnávat se s vlastní minulostí vede k paralýze národa. Drazí přátelé, Franz Josef Strauss měl pravdu! Potřebujeme obrat o 180 stupňů v politice vyrovnávání se. A tato hloupá politika nás dnes paralyzuje mnohem více než v době Franze Josefa Strausse. (…) Už nemáme čas provádět mrtvé obřady. Není potřeba žádných prázdných frází, potřebujeme živou kulturu vzpomínání, která nás přivádí v první řadě do kontaktu s velkými úspěchy starověku.“

Höcke také vyjádřil pochybnosti s vykreslováním Adolfa Hitlera jako „absolutního zla“. Podle něj i na největším zločinci může být něco dobrého. Co bylo dobrého na nacistickém vůdci, však neuvedl. Jeho výrok se snažil obhájit Alexander Gauland. Sám Höcke později uvedl, že nic takového neřekl. V roce 2015 tvrdil, že ne každý člen neonacistické strany NPD je extremista.

Podobně jako česká SPD s Okamurou v čele, tak i Höcke čelí nařčením z fašismu a nacismu. A stejně jako v případě české SPD, i v Německu proběhly soudy, zda lidé smí označit Höckeho za fašistu či nacistu. V obou případech soudy tato označení povolily. Ovšem zatímco Okamura žádné přímé osobní vazby na neonacisty nemá (zato lidé z jeho okolí ano), Höcke se v roce 2010, tři roky před vstupem do AfD, účastnil jejich pochodu. Okamura ze slovníku nacistů používá pouze slovo „nepřizpůsobivý“. Höcke je ovšem jiná liga. V letech 2011 a 2012 pod pseudonymem Landolf Ladig publikoval texty, které obhajovaly nacistický režim a účast Německa v obou světových válkách. Na veřejnosti několikrát použil heslo SA „vše pro Německo“ (za což byl i stíhán) a dokonce použil i slovo Lebensraum (životní prostor, název pro nacistickou expanzivní politiku), navíc v rasistickém kontextu. Dokonce vznikl kvíz, zda lidé dokáží rozeznat Hitlerovy výroky od Höckeho.

I přes všechny pokusy o odstranění z AfD ve straně zůstal. O vyloučení se rozhodovalo v roce 2015 a v roce 2017. Předseda arbitrážního soudu AfD, který zamítl žádost o Höckeho vyloučení, pózoval s nacistickými symboly. Nové řízení durynská AfD odmítla. V roce 2024 byl odsouzen za použití sloganu SA Alles für Deutschland. Mluví se o něm jako o skutečném vůdci AfD.

Podle sociologa Andrease Kempera existují v AfD tři proudy: neoliberální, reprezentovaný současnou předsedkyní Alice Weidelovou, křesťansko-fundamentalistický a fašistický okolo Höckeho.

Jedna z posledních kauz je spojena se jménem Maxmiliana Kraha, jednoho z řady rekrutů CDU, která vybouchla těsně před eurovolbami 2024 a stála stranu členství v Identitě a demokracii. Zpočátku byla ve Straně evropských konservatistů a reformistů (ECR). Po nátlaku na odchod přešla k Evropě svobody a přímé demokracie, kde byli mimo jiné také čeští Svobodní, polská libertariánská strana Nowa Nadzieja (v současnosti v koalici s křesťansko-nacionalistickým uskupením Ruch Narodowy) a francouzské Národní sdružení Marine Le Penové.

(Poznámka k českým Svobodným: nedávno - v roce 2025 - se několik členů odtrhlo a založili si stranu Voluntia, vadili jim posun k příliš konservativním a nacionalistickým proudům; ovšem vzhledem ke stranické historii se nezdá, že by šlo o nový fenomén - tyto myšlenky byly ve straně patrně už od počátku, akorát v poslední době po spolupráci s Trikolorou a později i SPD a PRO začaly nabývat na síle.)

Poté, co se ID přetransformovalo na Patrioty pro Evropu a s AfD se už nepočítalo, došlo k založení nové strany s názvem Evropa suverénních národů. Důvodem rozchodu byly Krahovy kauzy, poslední kapkou však byl výrok týkající se odmítnutí generalizace zločinnosti příslušníků SS. Do té doby spolupředsedové Alice Weidelová a Tino Chrupalla jeho skandály přehlíželi. Byl také obhájcem britského lefebvristického kněze, který popíral holokaust.

Extremistické sklony AfD se odrazily i na lidové tvořivosti. Strana byla terčem umělců, kteří ji parodicky ztvárňovali u příležitosti karnevalu na Rosenmontag, například v roce 2016, v roce 2019, v roce 2020, v roce 2024, v roce 2025.

Do roku 2018 neslo název Národní fronta (Front national). Její současný název Rassemblement national evokuje jméno kolaborantské strany z éry vichistického režimu Rassemblement national populaire. Strana vznikla v 70. letech jako volební projekt hnutí Ordre Nouveau (odkazuje na nacistickou politiku Neuordnung), které si dalo za cíl sjednotit různé proudy krajní pravice pod přátelskou značkou. Jedním ze spoluzakladatelů byl členem Waffen-SS Léon Gaultier. Jiný příslušník Waffen-SS, Pierre Bousquet, se staral o finance. Národní sdružení má ve znaku plamen inspirovaný logem poválečného Italského sociálního hnutí založeného stoupenci fašistického diktátora Benita Mussoliniho. Podobnou symboliku používají i neofašistické strany Národní obrození Polska a argentinská Federální vlastenecká fronta. (V Itálii se na Mussoliniho stoupence rovněž odkazovalo plamenem v barvách trikolóry, který se nachází také v logu současné vládnoucí strany Bratři Itálie premiérky Meloniové. Ona sama má fašistickou minulost. Její strana je označována jako postfašistická.)

Po změně vedení, které v roce 2011 přešlo na dceru otce zakladatele, došlo ke změně ideologie, alespoň navenek. Ovšem změna vedení (obzvláště po necelých čtyřiceti letech) neznamená, že se strana zbavila dědictví fašistických proudů. Dokládají to kauzy nejužšího vedení okolo současného předsedy Bardelly. A proč nezačít samotným Bardellou? Ten v roce 2023 uvedl, že nevěří, že zakladatel Jean-Marie Le Pen byl antisemita, a to navzdory četným rozsudkům. O rok později se přišlo na to, že používal anonymní účet na Twitteru, kde psal rasistické a homofobní příspěvky. On sám to samozřejmě popřel. Jedním z jeho sledujících byla i Marine Le Penová. Dalším z vedení je místopředseda Louis Aliot. Patří mezi dlouholeté členy, vstoupil do strany v roce 1990 z přesvědčení, že tvář strany je účelově poškozována. V roce 2001 byl jedním z koordinátorů Le Penovy prezidentské kampaně.

Podezřelé kauzy se táhnou i za Davidem Rachlinem, starostou města Fréjus. Jeho personální ředitel ho měl zdravit slovy „Heil Hitler“. Existuje i záznam, kde se směje při slovech „Mercedes, Führerovo auto“. Výmluvný je i Rachlinův životní příběh. Do Národního sdružení vstoupil už v 15 a byl velkým fanouškem Le Pena, který v té době prošel do druhého kola prezidentských voleb. Jeho vstup do strany byl prý ovlivněn přítelem z neofašistického pétainistického hnutí L'Œuvre française (bylo zrušeno v roce 2013). Ve škole mu prý učitelé přezdívali „malý fašista“. Z nedávné doby informoval francouzský server Mediapart o Rachlineho soukromé večeři s Loganem Djianem a Frédéricem Chatillonem, bývalými předsedy rozpuštěné krajně pravicové studentské organizace Groupe union défense (známé spíše pod zkratkou GUD, rozpuštěna v roce 2024). Ve své symbolice využívala keltského kříže, který je mimo jiné spjat také s bílými supremacisty a neonacisty. Tento znak začalo ve Francii používat po druhé světové válce hnutí Jeune Nation. Jako jeden ze zakladatelů bývá uváděn i Jean-Louis Tixier-Vignancour. Ten byl v letech 1940 až 1941 náměstkem generálního tajemníka pro informace ve vichistické vládě a v roce 1965 byl manažerem Le Penovy prezidentské kampaně.

Chatillon se s Le Penovou zná už od dětství, dělal jí neoficiálního poradce a podílel se i na kampaních. Jak uvádí Mediapart, „spolu se svým parťákem Axelem Loustauem doprovázel politický vzestup Marine Le Penové od jejího nástupu do čela strany v roce 2011 a stal se nepostradatelným kolečkem v hnutí prostřednictvím společností Riwal a e-Politic.“ Nutno podotknout, že Le Penová vstoupila do strany v roce 1986 ve svých 18 letech a předsedkyní se stala po 25 letech členství. Samozřejmě, že nikdo není zodpovědný za své rodiče, ale svým členstvím činy svého otce tiše tolerovala. A pokusy o „dedémonizaci strany“, jak se říká vnitrostranické politice po roce 2011, opakovaně selhávají. Tím spíš, že se obklopuje lidmi, kteří mají blízko k pétainismu. Mediapart dále uvádí, že „spolu s oběma přáteli byl také Logan Djian, známá postava nejradikálnější krajní pravice. Na paži měl vytetovaný znak divize SS Karla Velikého a na kolenou černé slunce – symbol nacistické mystiky – a ještě v srpnu byl na sociálních sítích zveřejněn v košili pokryté Totenkopfem, dalším znakem SS.“

Strana, která se původně jmenovala Hnutí za demokracii prošla v roce 2021 druhou transformací. Do jejího čela se dostali lidé, kteří předtím byli členy neonacistických Kotlebovců. Místopředsedové Ondrej Ďurica a Miroslav Suja mají vazby na extremistické kapely Krátký proces a Biely odpor. K jejich odchodu od luďáků došlo poté, co Marian Kotleba změnil stanovy a posílil svou moc ve straně. Ani jeden se však od své minulosti nedistancoval. Ačkoliv hnutí odmítá, že by šlo o klon Kotlebovců a její představitelé si obvykle dávají pozor, aby ve výrocích nepřekračovali hranice zákona, ve straně jsou stále přítomni extremisté. Asistent předsedy Milana Uhríka Radovan Fašung publikoval na Facebooku antisemitské a jiné příspěvky až do roku 2019, kdy došlo k zablokování. Předseda Uhrík odmítl odsoudit holokaust s odůvodněním, že není historik. Později se pokusil ospravedlnit, že holokaust už mnohokrát odsoudil, a zlehčoval podíl viny Jozefa Tisa na totalitním bezpráví. Místopředseda Milan Mazurek označil Tisa za jediného skutečného slovenského prezidenta. Jeho poslanecký asistent dostal tříletou podmínku za prodej triček s Tisovou podobiznou. Alarmující je, že vůdce kolaborantského Slovenského štátu Jozef Tiso má podporu pětiny obyvatel a samotnou éru let 1939 až 1945 hodností pozitivně 28 % Slováků. Mazurek dále tvrdil, že neví, zda 6 milionů zavražděných Židů nejsou pohádky. Za své rasistické názory byl dokonce označen za nacistu. Libor Vondráček za Svobodné za kandidátce SPD ve sněmovních volbách přijal jeho podporu, aniž by si zřejmě byl vědom jeho minulosti.

V médiích bývá Republika označována jako neofašistická. Pro vylepšení veřejného mínění vstoupili někteří její členové do Svazu protifašistických bojovníků, což v organizaci vyvolalo negativní odezvu. Politolog Tomáš Nociar označil členství straníků za fantomový antifašismus. V otázce distancování se od fašismu panuje vůči Republice značná nedůvěra.

O fašismu uvnitř hnutí mluví i poslední předseda z éry před nástupem ex-kotlebovců Peter Marček a podobně se vyjádřil i další bývalý člen Republiky Lukáš Machala.

Kotlebovci se postupně propadli do bezvýznamnosti. Hnutí Republika má polovinu voličů tvořenou bývalými příznivci Kotlebovců.

Maďarské nacionalistické hnutí má podobný příběh jako Republika. Oddělilo se od strany Jobbik, kterou popsal The Independent jako jako antisemitskou a předseda Evropského židovského kongresu jako neonacistickou. Naše vlast se zdá být umírněnější, ale přesto obhajuje problematický program. Podobně jako Jobbik se hlásí k regentu Miklósi Horthymu, diktátorovi a vládci Maďarského království v letech 1920 až 1944, které bylo za druhé světové války členem Osy. Hnutí chce ustanovit státním svátkem den podpisu Druhé vídeňské arbitráže, kdy Rumunsko na nátlak Německa a Itálie odevzdalo Maďarsku polovinu Sedmihradska. Usiluje o revizi Trianonské smlouvy. Oproti tomu Jobbik chce posunout hranice na úroveň před Trianonem. Někteří členové nástupce Jobbiku patřili k neonacistickým skupinám a podle předsedy budapešťské stranické organizace byli příslušníci kolaborantské strany Šípové kříže mučedníky. Předseda strany László Toroczkai pořádal protiromské demonstrace. Romové jsou v Maďarsku nejpočetnější menšinou. Podle předsedy se jedná o „teroristy“. Není to však jediný projev protiromských nálad. Bývalý místopředseda Jobbiku a současný místopředseda Naší vlasti Előd Novák v roce 2015 uvedl, že Maďaři se ve své zemi brzy stanou menšinou a Romové jsou tím největším problémem, s nímž se stát potýká. Podle programu z roku 2022 se strana obává nárůstu romské populace. „Maďarské vlády za posledních třicet let tuto otázku nebraly vážně, ba naopak spíše podporovaly Romy v naději na snadno koupitelné hlasy.“

Koalice tvořená libertariánskou Novou nadějí a nacionalistickým Národním hnutím. Zajímavé je, že zatímco Nová naděje je v Evropě suverénních národů, Národní hnutí se přidalo k Patriotům pro Evropu. V kontextu ideologie dříve zmíněných stran je zásadnější Národní hnutí, ačkoliv je v jiném evropském uskupení.

Odkazuje se na Romana Dmowského, který bývá považován za otce polského nacionalismu. Jeho ideologie je však problematická. Etnické menšiny v Polsku (Židé, Bělorusové, Litevci a Ukrajinci) považoval za přímou hrozbu pro kulturní identitu. Tvrdil, že občané by se měli hlásit pouze k jednomu národu. Podle něj by v Polsku ideálně neměly neměly neexistovat žádné etnické menšiny; jejich příslušníci by buď byli polonizováni, nebo by byli nuceni emigrovat. Byl také obdivovatelem italského fašismu.

O straně leccos vypovídá její druhý kongres uskutečněný v roce 2014 ve Varšavě. Čestným hostem bývalý předseda maďarské strany Jobbik Márton Gyöngyösi. V roce 2012 požádal parlament, aby sestavil seznam židovských členů maďarské vlády, kteří měli údajně „představovat riziko pro národní bezpečnost“. Na Den nezávislosti v roce 2015 si pozvali do Sejmu (polského parlamentu) neofašisty z italské strany Forza Nuova (Nová síla). A to není jen nálepka. Forza Nuova byla součástí evropské politické strany Aliance pro mír a svobodu spolu s dalšími neofašistickými/neonacistickými stranami: Heimat!, Lidová strana - Naše Slovensko, Zlatý úsvit (Řecko), Národní lidové uvědomění (nástupce Zlatého úsvitu), La Falanga (Španělsko) a také česká Dělnická strana sociální spravedlnosti. Aktivní byl v této partě také Jean Marie Le Pen, který po odchodu z Národního sdružení založil Comités Jeanne. A zde spojení zdaleka nekončí.

Poznámka k Forza Nuova: strana je součástí rozvětveného politického stromu, který má kořeny v Italském sociálním hnutí založeném příznivci Mussoliniho. To se v lednu 1995 přetransformovalo na Národní alianci (Alleanza Nazionale). Část bývalých členů ale nechtěla pokračovat a založila hnutí Tříbarevný plamen. Od něj se o osm měsíců později oddělila Forza Nuova. Národní aliance byla v roce 2008 sloučena spolu s dalšími stranami do Lidu svobody. Majetek a politický odkaz poté spravovala nadace Národní aliance. V roce 2012 vznikli Bratři Itálie, založení lidmi odloučenými od Lidu svobody. Nadace jim poté dala oprávnění užívat symboly Národní aliance. Od Bratrů Itálie se v roce 2023 oddělila strana Nezávislost. Tříbarevný plamen byl členem evropské strany Aliance evropských národních hnutí spolu s např. maďarským Jobikkem a francouzským Národním sdružením, které v roce 2011 po změně vedení přešlo pod Evropskou alianci pro svobodu, v níž byli rakouští Svobodní, Janusz Korwin-Mikke z polské Nové naděje a také Úsvit přímé demokracie. Odtud se Tomio Okamura pravděpodobně zná s Marine Le Penovou.

Vrána k vráně sedá. V příští epizodě přijdou na řadu (ne)známé kauzy Úsvitu/SPD a Tomia Okamury.