Článek
Zdá se, že komunisté ještě neřekli své poslední slovo. Poslední bitva sice ještě nevzplála, ale již teď se dávají na pochod. Po úspěšných eurovolbách se koalice Stačilo! alias komunisté v převleku chystá i do krajských voleb. Jenže co by to bylo za koalici, kdyby v ní figurovala jen jedna strana? Jsou zde ještě Spojení demokraté – Sdružení nezávislých (SD-SN) a Česká strana národně sociální (ČSNS). Jenže kdo o nich kdy slyšel? Sice mají pár lidí v obecních zastupitelstvech, jenže na celostátní úrovni po nich není ani památky. Posledním zástupcem v parlamentu byla do roku 2022 senátorka za SD-SN Alena Dernerová. ČSNS se v novodobé historii do parlamentu nikdy nedostala.
Komunisté v převleku?
Celá tato koalice působí jako jeden velký absurdní vtip. Sama soudružka Konečná tvrdí, že se nesnaží značku KSČM upozaďovat a že nejedná o rebranding komunistů, jenže kamkoliv se člověk podívá, vidí akorát záplavu rudé a nápis Stačilo! Od stránek KSČM přes Facebook Konečné až po stránky koalice, kde na návštěvníka na uvítanou „vybafne“ sama Konečná a vizuál převážně v odstínech šedé a červené. Stránky koaličních partnerů? ČSNS překvapivě ve vlastních barvách. SD-SN? Celé stránky pro změnu v modré, ale po chvíli čekání se objeví rudý banner informující o eurovolbách. A pokud je někdo stále na pochybách, jestli se skutečně jedná o převlečené komunisty, stačí si na stránkách Stačilo! rozkliknout eshop se stranickým merchem nakladatelství Futura, které mimo jiné vydává stranický deník Naše pravda a dříve také Haló noviny a shodou okolností sídlí na stejné adrese. Jsou zde k vidění takové (prvo)třídní kousky jako například trička s nápisem „Lenin je in“, nebo „Narozen v Československu“ s potiskem státního znaku z dob ČSSR, tričko s Gustavem Husákem, kubánským revolucionářem Che Guevarou a všelijakými variacemi v podobě hrnků, triček, placek, kšiltovek a plátěných tašek. Nesmí chybět ani klasické motivy jako srp a kladivo, zesměšňující karikatury vládních činitelů a protest proti EU.
S kým má tedy volič tu čest? Ve zkratce jde o spolek politických mrtvol, které se za každou cenu chtějí vyhrabat z hrobu narozdíl od jiných, co si hrob kopou a stále nenašli dostatečně hluboké dno. Krom KSČM, která se po minulých prohraných sněmovních volbách ocitla mimo parlament, o nich nejspíš nikdo neslyšel. Podaří se jim v krajských a senátních volbách uspět? Mají šanci se příští rok dostat do sněmovny? Nedostali se do europarlamentu takříkajíc omylem? Podle starého volebního zákona, který byl zrušen Ústavním soudem, bylo ve sněmovních volbách zapotřebí pro tříčlenné koalice minimálně 15 %, nově je to pouze 11 %. Co by se asi muselo stát, aby se strana pohybující se v průzkumech okolo pěti procent spolu s dalšími dvěma balancujícími sotva okolo jednoho procenta, dostala do zpátky do sněmovny? To už by byla větší šance na úspěch, kdyby se komunisté po více než sto letech opět spojili se sociálními demokraty a vrátili se tak ke kořenům.
KSČM vs. historie
Historie těchto stran je plná zajímavých souvislostí. Komunistická strana v našich končinách existuje již přes sto let. Vznikla roku 1921 již zmíněným odtržením od sociálních demokratů a svého času byla největší bolševickou stranou mimo Sovětský svaz. Jak je možné, že tato strana, jejíž ideologie nikdy nefungovala a přinášela akorát zkázu, je dodnes stále funkční? 35 let po revoluci? Kdo ví. Člověk by čekal, že jednou provždy upadne do zapomnění. Nefunkčnost komunismu však není žádnou novinkou a kupodivu si toho byli vědomi i sami komunisté. Jako první na to přišli soudruzi v samotném Sovětském svazu. Situace po bolševickém převratu a ukončení občanské války by šla vyjádřit slovy: „Se Sovětským svazem přišla bída na zem.“ Hromadné znárodňování a následky převratu způsobily obrovský úpadek, a tak soudruzi přišli s plánem zvaným NEP (nová ekonomická politika) umožňujícím omezené soukromé vlastnictví a podnikání, který fungoval po dobu 20. let a díky němuž se ekonomika dostala na předválečnou úroveň. Později byl Stalinem zrušen. Jedním z důsledků byl rozsáhlý hladomor v „hlavních sovětských obilnicích“, zejména na Ukrajině (kde se vžil pod názvem Holodomor), na Kavkaze, v Kazachstánu a na okrajích Uralu a Sibiře. Dodnes se s jistotou neví, zda se jednalo o genocidu. Podruhé se nefunkčnost komunismu projevila během perestrojky za vlády Michaila Gorbačova. Jeho reformy se konzervativcům zdály příliš pokrokové, umírněncům pro změnu příliš pomalé. Nakonec se mu celá mocnost rozpadla pod rukama. Dalším příkladem je Československo v 60. letech a tzv. „socialismus s lidskou tváří“, aby se později ukázalo, že je to čirý nesmysl, protože socialismus má tu nejohavnější tvář, jakou si kdy kdo dovedl představit. Dále je tu Maďarsko. Poté, co si v 50. letech prošlo peklem (obzvláště při krvavých povstáních), ostatně jako zbytek východního bloku, došlo k obrodě a zavedení „gulášového komunismu“. Jak taky jinak by se maďarský komunismus mohl jmenovat? Tento však byl speciální. Byl výrazně volnější a setrval až do pádu východního bloku. Díky tomu měli Maďaři snadnější přechod k demokracii. A posledním příkladem není nikdo jiný než Čínská lidová republika. Její varianta kapitalismu se nazývá „socialismus s čínskými rysy“. Ale zpět ke KSČ. Příběh o únoru 1948 známe všichni. Mnohem zajímavější je ovšem osud strany po revoluci. Tehdy došlo k federalizaci strany na českou a slovenskou větev, až došlo nakonec k úplnému osamostatnění. Slovenští komunisté se velmi rychle přejmenovali na Stranu demokratické levice. Obě části bývalé KSČ zažily pochopitelný úpadek, ale SLN byla po pár letech na pokraji zániku. Z ní se mezitím odštěpily dvě strany, které utvořily v roce 1992 Komunistickou stranu Slovenska. Zajímavostí je, že SLN se na konci roku 2004 sloučila se Smerem. Jeho zakladatel Robert Fico vstoupil do strany roku 1987, tedy v době, kdy ještě jako KSS byla pouhou oblastní jednotkou KSČ, a zůstal v ní až do založení Smeru v roce 1999.
Příběh současné předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné ovšem také stojí za povšimnutí. Svou politickou kariéru začala ve velkém stylu. V roce 2002 se dostala do sněmovny (tehdy ještě jako nestraník) a stala se nejmladší členkou parlamentu, bylo jí 21 let. Jak se v roce 2011 svěřila v rozhovoru pro Parlamentní listy Luboši Xaveru Veselému, komunisté potřebovali mladou krev. Dává to smysl. Stará zkostnatělá strana, která za minulého režimu nabídla mladým místo širokých obzorů jen ostnatý plot, širé pláně zchudlého komunistického ráje a sto let starou špínu a jejímiž voliči jsou z pouhé nostalgie akorát vlastní členové a pár seniorů, se musí nějak prodat mladým, jinak nemá šanci na přežití. Jistý pokus o omlazení tu je znát. Kateřina Konečná je ve svých 43 letech nejmladší předsedkyní KSČM a nejspíš také i nejmladší členkou KSČM. I webové stránky prošli za jejího dosavadního působení výraznou proměnou. Dokonce používají i QR kódy! A já myslel, že jsou to jen „buržoazní pavědy“. Rozhovor, který s Konečnou onehdá vedl Luboš Xaver Veselý, skrývá celou řadu nečekaných informací, které staví Konečnou do jiného světla a poodhalují tajemství současného stavu KSČM. O absurditách ve stylu „komunisté mi imponovali, protože byli proti válce v Jugoslávii“ se vzhledem k nesčetným krvavým konfliktům, Vietnamem počínaje, Koreou konče, nemá smysl bavit. Konečná se jak před lety, tak i dnes (čím dál agresivněji) brání tím, že KSČM není KSČ a nemá se svým předchůdcem nic společného. A dodává, že „ta doba nebyla černobílá, KSČ pro lidi znamenala i sociální jistoty, normální život.“ Jestli za normální život považuje zastřelení kohokoliv, kdo chtěl utéct za hranice, perzekuci lidí s náboženským vyznáním a nemožnost svobodně studovat, pokud člověk nebyl ve straně, a za sociální jistoty považuje odposlechy, udavačství, nedostatek čehokoliv a uhelné prázdniny, pak si myslím, že ji Kim Čong-un rád uvítá. K onomu nedostatku čehokoliv se váže legendární socialistický vtip: zdražení potravin budeme kompenzovat snížením cen lokomotiv. „Normálním lidem se nějakým způsobem dříve asi žilo lépe - tím nemyslím politické procesy, normalizaci atd.“ Soudružka zastává názor, který sama vyvrací. Konečná také dále uvedla, že má problém se svým stranickým kolegou Jiřím Dolejšem. Ten na přelomu let 2009 a 2010 zažíval úplatkářskou aféru ohledně změny loterijního zákona. Případ byl nakonec smeten ze stolu, protože o trestný čin nešlo. Nebylo by to však poprvé, co se Dolejš dostal s KSČM do křížku. Jiří Dolejš patří ve straně k umírněnějšímu křídlu. V minulosti byl například pro užší spolupráci s tehdejší ČSSD a odmítal konzervativní směřování strany. V rozhovoru pro Novinky na podzim roku 2022 přiznal, že strana se potýká se závažnými problémy. Varoval zejména před spojení s ultrapravicí. Zároveň však odmítnul připustit, že za touto příchylností stojí nástup nového vedení s Konečnou v čele. „Náchylnost k ultrapravici určitě nezesílila vlivem nového vedení, protože naše předsedkyně Kateřina Konečná sedí v Bruselu. Západní levice v tom má jasno. Třeba německá Die Linke řekla, že nebude stát nikdy v jedné řadě s AfD.“ Česká SPD tvrdila v souvislosti s neonacistickými kauzami totéž. A po eurovolbách si už na to nikdo nevzpomněl. Nejlepší na celé Dolejšově poznámce o Die Linke je fakt, že celé východní a jihovýchodní křídlo Evropské unie (s výjimkou Řecka a Kypru) nemá v evropské frakci The Left ani jednoho europoslance. Jaká náhoda, že jsou to všechno (s výjimkou Rakouska) bývalé sovětské satelity. Třeba je to tím, že východní levice (obzvlášť ta komunistická) je ještě stále poznamenána sovětskou érou a jeví se jako neperspektivní a zpátečnická, tím pádem vnímá moderní západní levici jako opoziční proud, s nímž nechce být spojována a proti němuž nemá šanci uspět (eurokomunismus vs. sovětský komunismus, k němuž se KSČM stydí veřejně hlásit, ale tak nějak se ho nechce vzdát). Tedy ne, že by moderní progresivní levice v našich končinách kdovíjak táhla. Jenže zaběhnutá SOCDEM je za zenitem a zbytek není příliš viditelný, natožpak sympatický. Pro levicová témata musí volič zajít ke catch-all stranám.
Kroužek přátel starých časů
Jak Dolejš přiznává, pokusy o vnitrostranickou reformu zatím selhaly. „Ukázalo se, že ztrácíme potenciál a zesílil tlak konzervativců i to, že se chováme jako kroužek přátel starých časů. Dělo se to vždycky, ale nebylo to viditelné, a hlavně to nebyl hlavní proud. Dnes se bohužel dostáváme do jedné řady s ultrapravicí, která má svůj program postavený na xenofobii a nacionálním populismu. Nostalgici ale objektivně vymírají, tudíž nemá kroužek starých časů smysl. Musíme dělat pro budoucnost. A ta přece není v tom, že budeme béčko SPD.“ Samotné předsedkyni Konečné však liberálnější proud příliš neimponuje. Na proměnu strany to tedy zatím nevypadá.
KSČM a popírání historie
Třešničkou na komunistickém dortu jsou webové stránky KSČM, konkrétně sekce s názvem Dokumenty k minulosti. Zde se člověk dočte zajímavé věci. Ve vyjádření k obhajobě stalinismu se odvolávají mimo jiné i ke II. sjezdu z roku 1992 a jak už je u komunistů zvykem, zastávají názor, který sami vyvrací. „Převážná většina jejích členů zásadně odmítla mocenskou svévoli předlistopadové byrokratické elity.“ Převážná většina? Co to znamená? A co zbytek? „Porážku a zhroucení socialismu stalinsko-brežněvovského typu pochopila především jako důsledek faktického opuštění socialistických a komunistických myšlenek.“ Je to tedy naprosto jasné. A pokud by byl někdo na pochybách a připadalo mu to matoucí, deklarace ze IV. sjezdu osvětluje cíle a priority KSČM zcela jednoznačně. „Programovým cílem KSČM je zásadní přeměna společenského systému směrem k socialismu. Socialismus musí vycházet ze současných podmínek, možností a úkolů, musí se poučit z minulých zkušeností. Nepřipustí opakování toho, co vedlo ke stagnaci a porážce… Se socialismem je neslučitelný jakýkoli sociální, národnostní, náboženský či jiný útlak a porušování lidských práv.“ Neméně zajímavé je i prohlášení ke 21. srpnu 1968 z roku 1998, které je pouhou snůškou ideologických nesmyslů. „V kontextu blokového rozdělení Evropy měl násilný zásah vojsk Varšavské smlouvy, provedený ostatně za tichého souhlasu USA, jeho realizátorům zaručit setrvání našeho státu v rámci tzv. sovětského bloku. Na úspěchu výraznější demokratizace socialismu v tehdejší ČSSR nemělo zájem ani vedení SSSR, ani západní mocenská uskupení. Tento nedemokratický krok doslova šokoval většinu občanů ČSSR, včetně mnoha tehdejších členů KSČ.“ Na podzim roku 2019, když se ve sněmovně hlasovalo o zařazení 21. srpna mezi významné dny, prohlásil tehdejší místopředseda KSČM Stanislav Grospič, že se o žádnou okupaci nejednalo a mrtví byli oběťmi dopravních nehod. Inu, to se občas stává. Člověk se prochází po ulici a najednou ho přejede tank. Zcela běžný den v komunistických zemích. Náměstí Nebeského klidu by mohlo vyprávět. Grospičovi trvalo dva týdny, než se omluvil. Vedení KSČM na jeho výrok zareagovalo velmi vágně. Předseda Vojtěch Filip naznačil, že by si Grospič měl dávat pozor na jazyk a držet se již zmíněné oficiální stranické linie z roku 1998, ale jinak je mu to fuk a názor mu nebere. „Okupace to z pohledu mezinárodního práva nebyla. (…) KSČM zaujala stanovisko, že to byl násilný vstup a tím se řídím. Těžce to poškodilo komunistické hnutí v celém světě.“ Ohánět se v případě Sovětského svazu a jeho satelitů dodržováním jakéhokoliv práva je zvláštní a říct, že tato událost poškodila komunistické hnutí a tvářit se, že se 30 Stalinovy hrůzovlády nebo 27 let teroru Mao Ce-tunga nikdy nestalo, je ještě zvláštnější. Nicméně nepřekvapí, že ono usnesení o zařazení 21. srpna mezi významné dny odmítlo pouze KSČM. Pak už se jen stačí pousmát nad tím, že jedním z bodů volebního programu Stačilo! v evropském parlamentu je i odmítnutí „ideologicky motivovaného přepisování historie“ hned vedle „úplné digitalizace“ (povinného používání digitálních služeb). Inu, buržoazní pavědy.
ČSNS
Je čas se trochu blíže podívat i na koaliční partnery. Česká strana národně sociální (ČSNS) má rovněž bohatou minulost. Vznikla v roce 1897 a v průběhu historie vystřídala několik názvů. Původně začínala jako Strana národních dělníků, po vzniku republiky se přejmenovala na Československou stranu socialistickou a v roce 1926 vměstnala do názvu slovo „národně“. Éru své největší slávy zažila během první republiky. Byla součástí většiny tehdejších širokých vládních koalic. Jejími členy byla řada významných osobností, např. Edvard Beneš, Václav Klofáč (první ministr obrany), nebo Františka Plamínková (prosadila do ústavy volební právo pro ženy, což bylo na tehdejší dobu revoluční, a zasadila se o zrušení celibátu pro učitelky). Po druhé světové válce až do únorového převratu byla ČSNS druhou největší stranou. Po nástupu komunistů bylo do čela strany dosazeno spřátelené vedení a došlo k přejmenování na Československou stranu socialistickou. Část členů skončila v pracovních táborech, část skončila v emigraci a část se stala součástí vykonstruovaných procesů ve stylu stalinských čistek, mezi nimiž byla i Milada Horáková. Strana až do roku 1989 úzce spolupracovala s režimem. Po revoluci upadla v zapomnění, až se letos opět spojila s komunisty. Jiří Dolejš měl s tím „kroužkem přátel starých časů“ pravdu. Co by si asi Milada Horáková pomyslela? Že dějiny mají absurdní smysl pro humor, dokazuje současná základna KSČM sídlící na ulici Politických vězňů.
SD-SN
Nejméně zajímaví z celého trojlístku jsou Spojení demokraté – Sdružení nezávislých (SD-SN). Už jen dle modrého vizuálu působí jako ztracené dvojče ODS. Její zakladatel Jan Kasl, bývalý pražský primátor, kdysi v ODS působil. Strana vznikla v roce 2002 a zdálo se, že jde o novou vycházející hvězdu. Již v témže roce strana zaznamenala úspěch v komunálních volbách v pražském zastupitelstvu. V prvních českých eurovolbách v roce 2004 získala 3 mandáty. Ve stejném roce v krajských volbách získala několik mandátů ve třech krajích a v senátních volbách jeden mandát. Od té doby o nich nebylo slyšet. V roce 2017 se v opakovaných volbách za SD-SN do senátu dostala lékařka Alena Dernerová. V dalších volbách už však mandát neobhájila a následně se stala předsedkyní strany. Poněkud netradiční přístup. Profilace a ideové směřování strany je záhadou. Zpustlý web běžící na Wordpressu kromě možností finanční podpory a kontaktů nenabízí nic zajímavého. Není tu nic k vidění. Jediné, co vzdáleně připomíná volební program, je jakési představení strany o dvou větách, což je ten nejvágnější a nejobyčejnější popis, který kdy spatřil světlo české politiky. „Politické uskupení Spojení demokraté – Sdružení nezávislých se hlásí ke středovým konzervativním hodnotám, ochraně občanů a vymahatelnosti práva, s důrazem na lokální politiku. Podporuje rozvoj měst a obcí, tlak na transparentnost veřejného rozhodování, hospodárnost a efektivitu státu i samosprávy.“ Měli by si brát příklad z Pravého bloku Petra Cibulky. Z tohoto velice obsáhlého a barvitého popisu stranických hodnot lze vyčíst, že… se nejedná o levičáky. U ČSNS se spojení s komunisty nabízí, ale v případě Spojených demokratů se zdá, že trochu vybočují a ke koaliční spolupráci se zapálenými levičáky přišli jako slepý k houslím. Ani nejsou nijak výrazní. Komunisté spolu se socialisty se alespoň mohou odvolávat na zašlou éru slávy a vzpomínat na časy, kdy ještě něco znamenali, a na rozdíl od SD-SN mají propracované stranické myšlenky a vlastní identitu. K tomu se Konečná sem tam mihne v médiích. Spojení demokraté o sobě dali vědět pouze na protivládní demonstrace v březnu 2023, jíž se účastnila předsedkyně Dernerová. Jediná jejich významná osobnost je právník Ondřej Dostál, který byl coby nestraník zvolen do europarlamentu. Jak se k nim přidal, je další z nesčetných záhad koalice. Cca rok a půl od února 2021 do září 2022 byl členem Pirátů, dokonce byl součástí poradního týmu koalice PirStan, než z něj čtyři dny před jmenováním vlády z důvodu „hodnotových neshod“ odešel. V březnu 2023 se účastnil protivládní demonstrace organizované Jindřichem Rajchlem. Téže demonstrace, na níž vystoupila i Dernerová. Svůj přechod k opačnému táboru definitivně stvrdil v květnu téhož roku, kdy na YouTube kanálu Aby bylo jasno Jany Bobošíkové a Hany Lipovské začal vysílat svůj vlastní týdeník Právní džungle.
Falešná koalice?
Nakolik je koalice Stačilo! skutečně projektem sjednocení levicových sil, jak se prezentuje, a nakolik je to poslední pokus komunistů vrátit se za každou cenu na výsluní s pouhým využitím koaličních partnerů pro zakrytí původní značky? Již podle očividné dominance v komunistů v rámci koalice a téměř neviditelnosti ostatních partnerů lze něco posuzovat. Větší vhled nabízí přehled kandidátek do krajských voleb. Jediný kraj, kde funguje totožná koalice jako v eurovolbách, je Plzeňský kraj. V sousedním Karlovarském kraji kandiduje KSČM jako v jediném případě samostatně. V Ústeckém kraji je součástí koalice dokonce SOCDEM. V několika krajích je pro změnu pouze dvojkoalice KSČM a ČSNS. Jinde zase Spojené demokraty „supluje“ Česká suverenita sociální demokracie a ve dvou krajích vznikly široké čtyřčlenné a pětičlenné koalice. Zdá se tedy, že Stačilo! není pevným celkem jako koalice SPOLU, nýbrž jde spíše o projekt volného sdružení (možná spíše svazu) převážně levicových stran pod vedením KSČM, která zřejmě používá jméno koalice jako maskování svého jména spojeného s temnou minulostí a své partnery jako rohožku. Je zde tedy nějaká symbióza? Otázky vyvolává i web koalice. Hlavní doména uvádí zadavatele/zpracovatele KSČM, zatímco krajské subdomény uvádí místní varianty koalice. Doména je psaná na Romana Rouna, mluvčího KSČM a poněkud nepřekvapivě i koalice STAČILO!. YouTube, Facebook (včetně profilů krajských poboček) i Twitter rovněž spravuje KSČM.
Program
Vzhledem k tomu, že v krajských a senátních volbách jsou programy přizpůsobené pro konkrétní oblast a koalice na společných stránkách žádný obecný program nemá, bude nutné si leccos domyslet. Jelikož každá strana má svůj vlastní obecný „celostátní“ program, pravděpodobně nic takového na koaličním půdorysu nevznikne. A navzdory tomu, že plán na příští sněmovní volby zatím neexistuje, lze z různých střípků poskládat souhrn politických cílů. Jako základ poslouží program do eurovoleb a vlastní stranické hodnoty. Jsou zde typické klasiky. Pacifismus za každou cenu, boj proti ekonomické a politické nerovnosti v rámci EU (klasická utopická představa, že jsou si všichni rovni; nic víc než odkaz na obyčejný třídní boj), ždímání zahraničních firem, konec okrádání důchodců, zachování koruny, konec nelegální migrace. Jsou zde ale i zajímavější body. Například ochrana přírody… s rozumem? První věta, kde pokusili vykreslit Green Deal jako ten nejhorší myšlenkový systém na světě, působí trochu schizofrenně. Jako kdyby chtěli popsat vlastní stranickou ideologii. „Green deal je přehnaně ambiciózní ideologií, nikoli realizovatelným projektem. Jen málo přispívá ke zlepšení životního prostředí a zkvalitnění životů lidí.“ Požadují „skutečně funkční“ řešení problémů z pohledu člověka a jeho životního stylu. Sice by se člověk mohl trochu uskrovnit a začít řešit změny klimatu na úkor svého pohodlí, když posledních několik desetiletí nedělal nic jiného, než že vytvářel své vlastní pohodlí na úkor přírody, ale to by byla až příliš naivní představa. Schizofrenie však pokračuje i v dalších bodech: ochrana soukromí obyvatel a nelíbí se nám nálepkování a cenzura. Samozřejmě nesmí chybět ani poněkolikáté omílané buržoazní pavědy: nemáme rádi digitalizaci. Dále zmiňují stejnou kvalitu potravin v celé EU, dobré zemědělství a neotřepanou utopii: potravinovou soběstačnost. Najdeme tu i kapku zaobalené stranické klasiky: znárodnění energetiky a strategické infrastruktury a peníze pro důstojný život i v důchodu (v překladu každému dle jeho potřeb). Aby šli přece jen trochu s dobou, slibují zkrácení pracovního týdne. A nakonec: svébytná a suverénní zahraniční politika. „Místo konfrontačního přístupu NATO a EU je na místě politika vzájemně výhodné spolupráce, která nevytváří nepřekročitelné příkopy ani směrem k Rusku a Číně. Jde nám o potřeby českých občanů a firem. Firmy musí mít přístup i na trhy zemí, které se nelíbí Fialově vládě a dosavadním evropským elitám.“ Sice je pro nás Čína a Rusko bezpečnostním rizikem, ale stejně se s nimi chceme kamarádit. I navzdory tomu, že Čína porušuje lidská práva, tamní režim terorizuje národnostní menšiny a brousí si zuby na Taiwan, kterému chce předvést vlastní verzi srpna 1968, ale nám je to jedno, protože peníze nesmrdí ani těm nejzapřísáhlejším komunistům a vládne tam spřátelená strana. Vtip je v tom, že komunistům se ježí chlupy nejen z digitalizace, ale i z možného zavedení sociální kreditu, který by z digitalizace vycházel. I přesto trvají na ekonomické spolupráci s Čínou. Kdo by čekal, že se na komunisty, kteří se kapitalismu štítí jako Stalin kněžského semináře, bude vztahovat věta „pro korunu/rubl/čínský jüan si nechat vrtat koleno“. Zřejmě si představují spolupráci ve stylu Maďarska. To navázalo úzké vztahy s Čínou a Íránem, což nejsou země, jimiž by se jakýkoliv stát, který si prošel totalitními režimy nejhoršího kalibru, chtěl komukoliv chlubit.
Mnohé může napovědět i 11 cílů KSČM. Zde se spoustu věcí opakuje, ale některé body jsou skutečně unikátní. Bod číslo 3: výstavba obecních a družstevních bytů s podporou státní komerční banky. Státní komerční banka? Co to je? Nějaký socialistický vynález? Bod číslo 7: odlišný názor nesmí být trestán a dopředu nálepkován jako dezinformace. Takže vyložené nesmysly šířící se skrze řetězové maily apod. budou v pohodě? Začínáme se dostávat do situace, kdy pravda a lež jsou pouhé názory, což je velmi nebezpečné. Sama Konečná tvrdí, že správný demokrat se má bavit i s komunisty, jenže když vám podobná slova o cenzuře a nové totalitě říkají lidé, kteří mají větší či ještě větší vazby na totalitní ideologie nebo odkazují na myšlenky, které byly jejich součástí (viz neustálé Tomiovo omílání slova „nepřizpůsobivý“), je potřeba se mít na pozoru. Obzvlášť když kážou vodu a pijí vodku téměř ve všech aspektech, což názorně dokazuje i 10. bod: vymáhání válečných reparací vůči Německu a hned poté 11. bod: chceme mír. Alespoň víme, kde by chtěli brát peníze na ty nesčetné výdaje, které mají v programu. Jaký má smysl téměř 80 let po válce vymáhat reparace? Je to stejné, jako když nedávno odsoudili 99letou sekretářku koncentračního tábora Stutthof a dali jí dvouletou podmínku. Mimochodem právě Versailleská smlouva a její drsné podmínky byli jednou z příčin Hitlerovy pomsty. Výši reparací po 1. světové válce stanovily vítězné mocnosti na 33 miliard dolarů, což při přičtení inflace a přepočtu na koruny dělá 13,2 bilionů Kč. To je celý německý rozpočet pro letošní rok (plus nějaké drobné). V případě 2. světové války, jak uvádí ministerstvo zahraničí, mělo Československo dostat 306 miliard Kčs, což by dnes bylo cca 7,5 bilionů Kč. Dostalo však pouze 230,1 milionů Kčs. Během studené války se reparace neřešily a v 90. letech se tehdejší vlády dohodly, že v zájmu budoucích dobrých vztahů nechají reparace plavat. Je poněkud pokrytecké, že KSČM odmítá jakékoliv vazby a spojitosti s KSČ a zároveň vidí v současné SRN nástupnický stát Třetí říše.
Ideové cíle koaličního partnera, ČSNS, je ideální číst si před spaním. Narozdíl od KSČM, kde jednotlivé body vyjádřili nanejvýš v několika větách, zde je to sedm nudných, obsáhlých a zbytečně dlouhých odstavců, u nichž je nadlidský úkol prokousat jimi alespoň do poloviny. Přitom jejich obsah je z velké části stejně vágní a utopický jako u komunistů. Nejzáživnější jsou programové body z voleb roku 2017, které zřejmě zůstávají nadále v platnosti. Mezi nimi je několik, které jsou v lepším případě zvláštní, v horším případě podezřelé a v nejhorším případě zavání totalitou. Například vnitřní a vnější bezpečnost, kde je hned v první odrážce uvedeno: odmítáme multi-kulti propagandu, politiku a novodobou cenzuru, která se nyní nazývá „politická korektnost“. O řádek níže to ale není on nic lepší: zakážeme vykonávání pastoračních úkonů a kázání cizím státním příslušníkům na území našeho státu. Jinými slovy, pokud by byla velká akce na nějakém z vyhlášených českých poutních míst, například Stará Boleslav, Velehrad, nebo Praha a třeba by přijel papež a chtěl vystoupit s projevem, nejspíš by si ani neškrtnul. Podobně ani dalajláma, rabíni, ba ani britský monarcha. Islamofobie nesmí chybět: nebudeme přijímat muslimské migranty. Dále je tu zavedení trestu smrti, protože kontroverzních témat je v programu zřejmě málo. Klasické kolovrátky jako zákon o referendu, zrušení senátu a veřejnoprávních médií jsou součástí zlatého fondu populistické scény. Dále jsou zde však body, které vyvolávají spoustu otázek: zrušení kamerových systémů, zákaz privatizace čehokoliv, od pitné vody až po nemocnice, zákaz prodeje pozemků do zahraničí, zrychlení soudního zřízení, zrušení církevních škol kvůli „indoktrinaci“ (jen aby nenásledovalo i zrušení Charity, ADRY, Diakonie i těch pár klášterů, které přečkaly komunismus, protože lidé v nouzi by mohli být „indoktrinováni“) a znárodnění církevních restitucí. Pokud má strana více než tři desetiletí po revoluci v programu slovo „znárodníme“ a je v koalici s komunisty, přičemž to není poprvé, co se dali dohromady, tak je to na pováženou.
Česká suverenita sociální demokracie, která přizvukuje na lokálních krajských kandidátkách, také stojí za povšimnutí. Začátkem června předseda Jiří Paroubek ve vysílání CNN Prima News prohlásil, že Rusko má zájem pouze o ruskojazyčná území. Těžko říct, jestli jde u Paroubka o neznalost historie, nebo to skutečně myslí vážně. Už je to nějaký pátek zpátky, co tehdejší německý kancléř s podobným odůvodněním chtěl udělat to samé s českým pohraničím a Maďaři se slovenským. Nedá se říct, že by z toho byl tenkrát prezident Beneš kdovíjak nadšený, tak jaké asi musí být pocity Zelenského? Bohužel nezůstalo jen u parafráze Mnichova. „Je to jen zabíjení Slovanů mezi Slovany, opravdu špatná věc,“ řekl Paroubek. Kdyby Borovský ještě žil, nejspíš by Paroubkovi a spoustě dalších, kteří tento názor zastávají, povyprávěl pár zajímavých historek o tom, co si v Rusku myslí o všeslovanské vzájemnosti. Program ČSSD v sekci nelegální migrace staví islám do jedné roviny s fašismem, nacismem a - to byste neuhodli - komunismem. Proč jsou tedy s nimi na společné kandidátce v 7 krajích? Další ze záhad koalice Stačilo!.
Programové priority těchto stran jsou si navzájem podobné jako vejce vejci. Jak má volič rozeznat, která je která, když chtějí prosadit to samé? Nelegální migrace, cenzura, green deal, ČEZ, protievropské nálady. Tyto motivy se opakují napříč celým „protestním“ spektrem. Kde je mezi nimi rozdíl? Podle průzkumů to vypadá, že si voliče přehazují mezi sebou podle toho, s čím se kdo zrovna vytasí v médiích.
Druhý dech?
Uvidíme komunisty příští rok znovu ve sněmovně? Možná a možná taky ne a dopadnou jako sedláci u Chlumce nebo Sověti v Afghánistánu a skončí jako kdysi SD-SN. Pakliže se skutečně vrátí a extremistické proudy posílí, bude si muset Petr Fiala sypat popel na hlavu. Sice se říká, že šéf, na něhož se nenadává, je špatný šéf, jenže to se voličům špatně vysvětluje. Obzvlášť v případě, kdy se stěží vysvětlovaly předchozí záležitosti. Opozice je zrcadlem vládě a celé to působí trochu jako Jekyll a Hyde. Síla parlamentní (i neparlamentní opozice) stojí a padá na neúspěších vládních stran. A může se neustále omílat, že krajské volby nemají se sněmovními nic společného (možná krom koalic založených na vládním půdorysu), přesto to politici protlačí téměř kamkoliv. Opozice bude ve volbách tak silná, jak slabá bude vláda, a za vládu zodpovídá premiér. Jestliže tedy příští rok uspěje koalice STAČILO! a protestní hlasy posílí, nejspíš to nebude výhrou opozice, ale spíše selháním Petra Fialy. Jak řekl Jiří Dolejš, protestní hlasy mají jepičí život, tedy nepatří mezi voličskou základnu. Pokud se však s nimi dobře pracuje, mohou se stát stálými příznivci a v takovém případě už je každá rada drahá.
