Článek
Poslední dobou sleduji nový seriál Matlock. Kathy Batesová v hlavní roli je výborná, právní případy jsou zajímavé a samotný nápad se starší advokátkou, kterou ostatní podceňují, má obrovský potenciál. Jenže co myslíte? Samozřejmě, že naše milá Matty Matlock nemůže být prostě jen schopná advokátka, která chce pracovat.
Kdepak! Musí mít falešnou identitu, tajnou misi a tragickou minulost. Musí se infiltrovat do právnické firmy, aby odhalila okolnosti související se smrtí své dcery. Protože bez mrtvého dítěte už dnes zřejmě ani nejde napsat pořádný seriál.
A mně z toho začínají lézt oči z důlků. Copak už opravdu není možné natočit seriál, kde hlavní hrdina prostě dělá svou práci, řeší jednotlivé případy a občas pronese nějaký povedený vtip?
Kdysi stačilo vyřešit vraždu. A světe div se, fungovalo to!
Vzpomínáte na starého Matlocka? Ben Matlock byl advokát. Obhajoval klienty, hledal skutečné pachatele a vyhrával soudní spory. Nepotřeboval kvůli tomu proniknout do mezinárodního spiknutí ani pomstít smrt celé své rodiny.
Nebo Diagnóza vražda. Doktor Mark Sloan řešil vraždy, přestože měl jako lékař jistě dost vlastní práce. A nikdo neměl potřebu nám osm řad vysvětlovat, že to dělá proto, že jeho pradědečka někdo v roce 1893 nespravedlivě obvinil z krádeže slepice.
Columbo také nepotřeboval odhalovat tajemství vlastní minulosti. Prostě přišel, kladl otravné otázky, několikrát se vrátil, protože měl ještě jednu další otázku, a nakonec vraha usvědčil. A kupodivu to diváky bavilo.
Neříkám, že všechny starší seriály byly dokonalé. Některé byly naivní, jiné předvídatelné. Ale měly jednu úžasnou vlastnost - člověk si mohl pustit jeden díl, pobavit se a za hodinu měl hotovo.
Nemusel si pamatovat, kdo koho před třemi řadami vydíral, kdo je ve skutečnosti čí otec a která tajná organizace stojí za další tajnou organizací. A hlavně se mohl pobavit, aniž by mu někdo každých dvacet minut připomínal, že hlavnímu hrdinovi před patnácti lety tragicky zemřelo dítě.
Dokonalý podraz: Pět geniálních podvodníků a jedno neustále připomínané mrtvé dítě
Vezměme si třeba Dokonalý podraz. Parta podvodníků, zlodějů a hackerů, kteří společně napalují mocné darebáky. Úžasný námět! Každý člen týmu je v něčem geniální, jejich vzájemné vztahy nabízejí spoustu humoru a jednotlivé podvody mohou být nádherně rafinované.
Jenže hlavní hrdina Nate musí být poznamenaný smrtí svého syna, jehož léčbu odmítla zaplatit pojišťovna. A tak tu máme alkoholismus, deprese, nenávist ke korporacím a opakované návraty k tragické minulosti.
Promiňte, ale já jsem si pustila seriál o geniálních podvodnících. Nechtěla jsem se pravidelně vracet k umírajícímu dítěti!
A že by ten seriál bez takového emocionálního nákladu nefungoval? Ale prosím vás. Britští Podfukáři nabízí podobný koncept. Parta šikovných podvodníků, důmyslné plány, humor, elegance a radost z toho, jak někdo napálí dalšího bohatého vykuka.
A funguje to. Bez toho, aby divák musel každou chvíli přemýšlet, jestli hlavní hrdina zase propadne depresi.
Samozřejmě, že postavy mohou mít minulost. Mohou prožívat smutek, zklamání i osobní problémy. Ale musí snad být tragédie hlavním motorem úplně všeho?
Castle na zabití: Když se z romantické detektivky stane přehlídka spiknutí
Castla na zabití jsem milovala. Spisovatel detektivek Richard Castle a policistka Kate Beckettová tvořili skvělou dvojici. Jejich škádlení, slovní přestřelky a naprosto rozdílné způsoby uvažování byly přesně tím, co seriál dělalo zábavným.
A pak tu byla vražda Beckettové matky. Dobře. Chápu, že měla Beckettová nějakou minulost. Chápu, že chtěla zjistit, kdo její matku zavraždil. Jenže z poměrně jednoduchého případu se postupně stalo rozsáhlé spiknutí zkorumpovaných policistů, politiků a dalších lidí.
Nejdřív se zjistilo, kdo vraždil. Byl to nájemný zabiják Dick Coonan. Výborně! Máme vraha. Mohli bychom se konečně věnovat zase něčemu jinému. Ale kdepak! Musíme přece zjistit, kdo si ho najal.
Takže další pátrání, další mrtvoly, další nájemní zabijáci, další utajované informace. Postupně se ukazuje, že za vším stojí zkorumpovaní policisté a významný politik William Bracken, ze kterého je mezitím senátor s prezidentskými ambicemi.
A nakonec se ho dokonce podaří zatknout! Sláva! Pachatele známe, objednavatele vraždy máme za mřížemi, Beckettová konečně dosáhla spravedlnosti. Teď už by snad mohl být klid, ne?
Samozřejmě že ne! Protože se ukáže, že ani senátor, který měl prsty ve vraždách, vydírání a dalších zločinech, nestačí. Ještě tu máme nějakého tajemného člověka s krycím označením LokSat, který byl napojený na další nelegální aktivity.
Takže znovu začínáme. Kdo je LokSat? Kdo pro něj pracuje? Kdo ho kryje? Kdo co ví? Kdo koho nechal zabít? A jak to všechno souvisí s minulostí našich hrdinů? Proboha, vždyť už jsme měli za hlavního padoucha senátora, který chtěl kandidovat na prezidenta Spojených států! To je málo? To nad ním musí stát ještě někdo další?
Ještě štěstí, že seriál už skončil. Jinak bychom se možná v deváté řadě dozvěděli, že LokSat ve skutečnosti pracoval pro tajnou společnost ovládanou mimozemšťany, kteří samozřejmě stáli už za vraždou Beckettové matky. A ve dvanácté řadě bychom nejspíš zjistili, že ani ti mimozemšťané nebyli skutečnými organizátory celého spiknutí.
A co mě na tom štve úplně nejvíc? Že původní případ už byl vyřešený. Beckettová mohla konečně žít dál, být s Castlem a společně s ním vyšetřovat další vraždy.
Jenže scenáristé jako by měli panickou hrůzu z představy, že by jejich hlavní hrdinové mohli být chvíli spokojení a prostě dělat svou práci.
Černá listina: Deset let čekáte, kdo je Reddington. A pak se to vlastně nedozvíte
Další zářný příklad představuje Černá listina. Raymond Reddington, geniální zločinec s neuvěřitelnými kontakty, začne spolupracovat s FBI. Dodává jí informace o nebezpečných zločincích, manipuluje s protivníky, pronáší skvělé dialogy a občas vypráví naprosto fantastické historky. James Spader je v té roli úžasný. A tak bychom mohli mít výborný kriminální seriál.
Jenže ne. Musíme řešit, kdo Reddington vlastně je. Proč chrání Elizabeth Keenovou? Je její otec? Není její otec? Kdo byla její matka? Kdo je skutečný Reddington? Kdo zemřel? Kdo někoho zastupuje? Kdo předstírá, že je někdo jiný?
Po několika řadách už snad potřebujete nástěnku s fotografiemi, barevnými provázky a rodokmenem.
A po deseti řadách? Seriál silně naznačí, že Reddington je ve skutečnosti Elizabethina matka Katarina Rostovová. Jenže to nikdy jednoznačně nevysloví.
Deset řad!
Deset řad sledujete záhadu a nakonec dostanete náznak, který navíc otevírá hromadu dalších otázek.
A přitom stačilo tak málo. Reddington mohl být její otec. Strýc. Dědeček. Nebo prostě muž, který kdysi miloval její matku a slíbil jí, že se o dceru postará. Nebo nemusel být příbuzný vůbec. Mohl cítit vinu za nějakou starou událost a snažit se ji napravit.
Jednoduché? Ano. Špatné? Vůbec ne! Jenže jako by si scenáristé mysleli, že odpověď, kterou divák dokáže předvídat, je automaticky špatná.
Není. Špatná je odpověď, která po deseti letech vyprávění nedává uspokojivý smysl.
Kdybych chtěla telenovelu, pustím si telenovelu!
A víte co? Kdybych se chtěla dívat na slátaninu plnou intrik, lží, utajovaných příbuzenských vztahů, fingovaných úmrtí a šílených dějových zvratů, pustím si nějakou jihoamerickou telenovelu!
Tam s tím alespoň předem počítám. Vím, že se ztracený syn po dvaceti letech objeví jako vlastní otec svého nevlastního bratra, mrtvá manželka vstane z hrobu a služebná se nakonec ukáže být dědičkou obrovského majetku.
Ale já si přece pustila kriminálku!
Chtěla jsem sledovat chytré vyšetřovatele, zajímavé zločiny a důmyslné odhalování pachatelů. Ne luštit rodokmen, na který by nestačil ani profesionální genealog.
A když už scenáristé tak strašně touží psát telenovely, ať je tedy píšou. Ale ať mi je přestanou vydávat za detektivní seriály!
Můj přítel Monk: Osm řad čekáte na pravdu. A pak byste ji raději nevěděli
A teď se dostáváme k jednomu z mých největších zklamání. K Monkovi. Adrian Monk je geniální detektiv s obsedantně-kompulzivní poruchou. Jeho žena Trudy byla zavražděna bombou v autě a on se celé roky snaží zjistit, kdo za tím stojí.
To je základ jeho příběhu. A po osmi řadách se konečně dozvíme pravdu.
Připravte se.
Trudy měla kdysi jako studentka poměr se svým profesorem. Otěhotněla. Profesor, pozdější významný soudce Ethan Rickover, zařídil, aby jí oznámili, že dítě zemřelo. Jenže ono nezemřelo. Holčička žila a vyrůstala v adoptivní rodině.
Když hrozilo prozrazení tajemství, Rickover zabil porodní asistentku a následně nechal zavraždit i Trudy.
A Monk nakonec najde Molly, dceru své zavražděné manželky, která je současně dcerou muže, jenž nechal její matku zabít. Ta dívka je zároveň součástí důvodu celé vraždy a nakonec člověkem, který Monkovi pomáhá znovu najít smysl života.
To už snad ani není detektivka. To je rodinná sága, kde jsou všichni se všemi příbuzní a každé tajemství musí být osudově propojené se vším ostatním.
A aby toho nebylo málo, scenáristé si zamotali i časovou osu. Molly se měla narodit v roce 1983, ještě předtím, než Trudy poznala Monka. Jenže v dřívějších dílech se dozvídáme, že se Monk a Trudy poznali už na univerzitě, před jeho promocí v roce 1981. Takže ono to časově ani pořádně nevychází!
A tohle je finále seriálu o detektivovi, který dokáže odhalit vraha podle nepatrně posunutého předmětu na stole.
Víte, jak bych Monka ukončila já?
Docela jednoduše. Trudy měla například kolegyni, která na ni profesně žárlila. Ta měla bratra, který byl nájemným vrahem. Nechala ji zabít a Monk na ni léta nepřišel, protože nikoho nenapadlo, že by za vraždou mohl být tak malicherný motiv.
Nebo mám ještě lepší variantu. Co kdyby Trudy vůbec nebyla zamýšlenou obětí? Co kdyby měla ten den půjčit své auto kamarádce? Vrah počítal s tím, že ho bude řídit ona. Jenže plány se na poslední chvíli změnily a auto si nechala Trudy. A tak zemřela nesprávná žena.
Představte si to! Monk dvanáct let hledá někoho, kdo měl důvod zabít Trudy. Prohledává její minulost, prověřuje vztahy, přátele, nepřátele. A vůbec mu nedochází, že vrah Trudy ve skutečnosti zabít nechtěl.
A přitom by bylo možné zachovat i ten poslední dárek, který mu Trudy nechala a který se dlouhá léta neodvažoval otevřít. Uvnitř mohl být omylem přibalený obyčejný lístek: „Promiň, nakonec ti to auto zítra půjčit nemůžu. Potřebuju ho sama.“
Bezvýznamný vzkaz. Pro kohokoli jiného. Jenže Monkovi by došlo, že celé roky hledal odpověď na špatnou otázku. To by bylo rozuzlení přesně v duchu seriálu. Malý detail, kterého si nikdo nevšiml, a geniální detektiv, kterému najednou všechno zapadne do sebe.
Žádný tajný potomek, žádná rodinná telenovela, žádné přepisování minulosti. A především by Monk konečně dokázal vyřešit případ, který ho tolik let pronásledoval.
Proč musí být každý hrdina poznamenaný nějakou tragédií?
Všimli jste si, jak často už seriálovým hrdinům nestačí obyčejná motivace?
Lupin není prostě geniální zloděj, který rád provádí rafinované loupeže. Jeho hlavní příběh musí být spojený s pomstou za křivdu spáchanou na otci.
Mentalista není jen mimořádně schopný pozorovatel, který pomáhá policii. Musí pátrat po sériovém vrahovi Red Johnovi, který mu zavraždil rodinu.
Castle nemůže být jen seriál o zábavném spisovateli detektivek, který pomáhá sympatické policistce vyšetřovat vraždy. Ne, Beckettová musí mít zavražděnou matku. A samozřejmě nemůže jít o nějakou obyčejnou vraždu. Musí za ní stát rozsáhlé spiknutí zkorumpovaných policistů, vlivných politiků a dalších mocných lidí. A aby toho nebylo málo, nakonec se ještě ukáže, že samotný Castle je synem významného agenta CIA, který z povzdálí zasahoval do jeho života.
Protože mít za otce obyčejného chlapa, který se kdysi vyspal s jeho matkou a pak zmizel, by bylo zřejmě příliš nudné.
Matlocková nemůže být jen chytrá advokátka.
A Nate z Dokonalého podrazu nemůže prostě jen využívat své schopnosti proti bohatým podvodníkům.
Všichni musí něco mstít, napravovat nebo rozplétat. Samozřejmě existují výjimky. Třeba Stařík v utajení také pracuje se smutnou minulostí hlavního hrdiny, ale dokáže vyprávět lehce, vtipně a bez potřeby vytvářet nekonečné spiknutí.
Protože postava může mít minulost, aniž by se z její minulosti musela stát hlavní zápletka celého seriálu.
Nechci hloupé seriály. Chci seriály, které vědí, kdy skončit!
Aby bylo jasno, proti složitým příběhům nic nemám. Když si pustím seriál postavený na jedné velké záhadě, počítám s tím, že ji budu sledovat několik dílů nebo řad. Jen očekávám, že scenáristé vědí, kam směřují a kdy mají přestat.
Ale když si pustím detektivku, ve které se každý týden řeší nová vražda, skutečně nepotřebuji, aby mi do ní někdo pravidelně cpal další kapitolu nekonečného osobního utrpení hlavního hrdiny. Chci se pobavit. Chci hádat vraha. Chci si užít chytré dialogy, zajímavé postavy a občas se pořádně zasmát. A především chci, aby případ skončil.
Je mi jedno, jestli hrdina odhalí vraha podle zrnka písku na botě, špatně zaparkovaného auta nebo přeřeknutí při výslechu. Klidně ať je motivem vraždy obyčejná závist, dědictví nebo žárlivost.
Jen mi prosím netvrďte, že za tím vším stojí tajná organizace, která před třiceti lety zavraždila hrdinovu matku, fingovala smrt jeho otce a nyní prostřednictvím dávno ztraceného sourozence ovládá polovinu americké vlády. A hlavně mi po osmi řadách nevysvětlujte, že skutečný padouch je úplně někdo jiný a že všechno, co jsem dosud sledovala, vlastně bylo jinak.
Složitější zápletka totiž automaticky neznamená lepší příběh. A šokující rozuzlení není totéž co dobré rozuzlení.
Možná bychom se měli vrátit k jedné docela obyčejné myšlence. Že dobrý detektivní seriál potřebuje především dobré detektivní případy. A že když se člověk večer posadí k televizi, nemusí zrovna zachraňovat svět, odhalovat mezinárodní spiknutí ani prožívat další cizí rodinnou tragédii.
Někdy by si prostě chtěl odpočinout. Je to opravdu tak moc?
A co vy? Také vám chybí seriály s uzavřenými epizodami, nebo máte raději dlouhodobé záhady? Který seriál podle vás scenáristé zbytečně překombinovali? A vzpomenete si na nějaké finále, u kterého jste si říkali, že si z vás snad autoři dělají legraci?
