Článek
Vydali jsme se s dětmi do ZOO a snažili jsme se, aby se děti ke zvířatům chovaly ohleduplně, někteří dospělí jim však ukazovali přesný opak
V neděli jsme se s dětmi vydali do plzeňské zoologické zahrady. Protože v ZOO jsme s dětmi byli naposledy před strašně dlouhou dobou, hned po vstupu jsme s nimi manžel a já pro jistotu probrali pravidla chování.
V první řadě jsme jim vysvětlili, že tu jsou jen na návštěvě, doma tu jsou zvířátka. A minimálně některá z nich mají ráda svůj klid, a proto v zoologické zahradě zbytečně nekřičíme nebo neprovokujeme zvířata prudkým či rychlým pohybem. Některá zvířata jsou plachá mohly by je tím vystrašit. Jiná zvířata zase třeba mají hodně citlivá ouška a velký hluk jim může být velmi nepříjemný. Některá zvířata spí a hluk by je mohl vzbudit. Pak jsme přešli pro jistotu k takovým těm obecně platným pravidlům jako že nestrkáme ruce do ohrad, neklepeme na sklo, chodíme jen po vyhrazených cestách a dáváme pozor na ostatní lidi.
Děti to rychle pochopily a dokonce i okamžitě začaly mluvit potichu, což je u nich vcelku výkon. Vydaly jsme se tedy do prvního pavilonu. Děti si s námi potichu povídaly o tom, co vidí, a potichu klady ohledně zvířat otázky. Pohybovaly se sice poblíž výběhů, aby dobře viděly, ale zároveň v určité vzdálenosti tak, aby zvířaty nerušily. Že by se dotýkaly ohrad nebo strkaly ruce do výběhu, to je rozhodně ani nenapadlo, byly poučené a nechtěly zvířátkům ubližovat. A už vůbec nechtěly, aby snad některé ze zvířat ublížilo jim.
V tom se k nám přihrnula parta německy mluvících lidí. A veškeré vysvětlování vyšlo vniveč. Tedy minimálně u dcery. Tito lidé totiž byli nejen opravdu velmi hluční, ale kašlající i na další psaná i nepsaná pravidla, jak se chovat v zoologické zahradě. Své malé děti okamžitě vyzvedli ze země a postavili je oplocení patřící k výběhu. Děti se samozřejmě nakláněly, takže částí těla byly ve výběhu. Do toho všichni, děti i dospělí, máchali rukama, volali na zvířata „hallo, hallo“ a u toho se nahlas smáli. Zvířata, která do té doby byla krásně vidět, se odběhla schovat, takže se děti stojící na oplocení začali ještě víc naklánět do výběhu, než se do něj nakláněly do té doby; skoro jsem začínala i bát, že do něj snad spadnout.
Co děti viděly dělat u cizích lidí, to chtěli dělat také
Dcera hned přiběhla za mnou s tím, že se chce také vyzvednout a postavit na ohrádku. To jsem samozřejmě odmítla s tím, že se to nesmí. Dcera ale okamžitě začala ukazovat na německé děti, které na ohrádce stály, a dohadovala se se mnou, že se to smí, když tam ostatní děti stojí. Dceři jsem tudíž musela vysvětlit, že někteří dospělí holt pravidla porušují a klidně se chovají sobecky a bezohledně k ostatním lidem i ke zvířatům. Nebo dokonce nebezpečně. To ale neznamená, že se tak budeme chovat i my. A znova jsem jí vysvětlila, co je na chování lidí, které chtěla napodobit, špatně. Dcera to naštěstí rychle a bez nějakých scén pobrala. Syn nemá rád, když ho zvedám do výšky, takže o nějaké vyzvedávání na ohradu nestál a celé to jen zamračeně pozoroval.
Rozhodla jsem se, že hlučnou partičku necháme odejít a chvíli počkáme, než se za ní vydáme. Doufala jsem, že se jí díky této strategii vyhneme a nebudeme muset poslouchat její hulákání nebo řešit to, že děti budou chtít dle jejich vzoru zase dělat něco, co by se dělat nemělo. Chvíli nám to vycházelo, skupinky jsme se zbavili a jen jsme odněkud z povzdálí tlumeně slyšeli jejich výskot, což mi takhle z dálky nevadilo.
Potom se ale ta skupinka stavila na svačinu, zatímco my pokračovali dál. Výsledkem bylo, že jsme se tak znovu střetli. Tentokrát o sobě dala nejprve vědět prostřednictví štěkotu. Ten jsme slyšeli mnohem dříve, než jsme tu „naši skupinku“ uviděli. Nejdříve jsme si dokonce mysleli, že by štěkot mohl být spojený s některým z vystavovaných zvířat a hledali jsme, ke kterému zvířeti v okolí patří. Když však dorazila německy hovořící skupinka blíže, zjistili jsme, že štěkot patří částečně psovi, kterého měl jeden člověk z této skupinky v batůžku na zádech a částečně lidem z této skupinky, kterým nejspíš přišlo legrační, jak se ten malý pejsek rozštěkal na kočku, kterou měl v batohu zase jiný člen ze skupiny, a proto jeho štěkot s bujarým smíchem napodobovali. Při tom se samozřejmě pohybovali tak, jak se jim zachtělo, na nějaké chození jen po vyhrazených cestách z vysoka kašlali. Naše děti se za nimi okamžitě rozběhly v domnění, že se pohybují tam, kde se pohybovat smí. Znovu jsme tedy dětem vysvětlovali, že ne všichni lidé dodržují pravidla. A není tedy možné své chování řídit jen podle toho, jak se chovají ostatní. A pro jistotu jsme se s nimi vrátili o pár metrů zpět, abychom jim ukázali ceduli, která upozorňovala právě na to, že se máme držet jen na vyhrazené cestě a nevstupovat do volné přírody.
Po nějaké chvíli jsme došli ke krámku se zmrzlinou. Bylo teplo a děti po zmrzlině ihned zatoužily, a tak jsme jim ji dopřáli. Museli jsme pak ale čekat na prohlídku uvnitř budovy, neboť dovnitř se s jídlem a pitím nesmělo. Děti z čekání nebyly zrovna dvakrát nadšené, ale poslechly. Během toho, co děti stály před expozicí a lízaly zmrzlinu, dovnitř vešlo několik dospělých se zmrzlinou či ledovou tříští v ruce. Děti se s námi opět začaly dohadovat, že ostatní chodí dovnitř i se zmrzlinou, takže se tam s ní určitě smí. Naštěstí budova byla opatřena i piktogramy se zákazy jídla a pití, takže stačilo děti jen odkázat na tuto ceduli a byl klid.
Syn nakonec o pravidlech poučil cizí paní
To bylo naposledy, co jsme během návštěvy musely děti upozorňovat na dodržování pravidel. Ne že bychom pak už nikoho, kdo porušoval daná pravidla nepotkali, ale děti už tak nějak pochopily, že je tam s námi spousta lidí, kteří na ta pravidla kašlou. A navíc začaly samy sledovat cedule a dávat pozor na to, co se smí a co ne. Nakonec to dopadlo tak, že syn dokonce nějaké paní vyčetl, že uvnitř pije pití, když je to na dveřích u vstupu jasně zakázáno. Nejdřív mi to bylo nepříjemné a snažila jsem se ho hned mírnit. Teď si ale říkám, že jsem ho měla nechat říct si své naplno. Vždyť měl pravdu, ten zákaz tam byl. A už jen kvůli němu si to popíjení uvnitř mohla odpustit. Navíc uvnitř byla hlava na hlavě a s tím pitím se tam docela motala, mohlo lehce dojít k tomu, že ho vylije.
Když zvládnou pravidla dodržovat děti, měli by to zvládnout i dospělí
Říkám si, že když se zvládnou chovat podle pravidel malé děti, že by to měli zvládnout i dospělí. Nebo je pro někoho vážně takový problém nehulákat, pohybovat se jen po vyznačených cestách a tu chviličku, než si dolížu zmrzlinu nebo dopiju pití, počkat, než vlezu dovnitř budovy?
A přejdu-li nyní od zoologické zahrady k jiným věcem, vážně je takový problém nesahat v obchodě na pečivo rukou? Zvlášť když jsem si do té ruky před chvílí zakašlal? Když zvládne použít k nabrání pečiva rukavici nebo nějaký připravený nástroj šestileté dítě, proč to nezvládne dospělý? Nebo když i čtyřleté dítě ví, jak se správně rozhlédnout na přechodu, proč pravidelně vídám dospělé lidi, kteří na ten přechod v klidu skočí bez jakéhokoli rozhlédnutí?
A jak jste na tom vy? Také narážíte na to, že se snažíte děti vychovávat, ukázat jim, jak se správně chovat a musíte při tom každou chvíli řešit dospělé, kteří dělají přesně to, co se snažíte dětem vysvětlit, že dělat nemají?
