Článek
Jenže co čert nechtěl, onemocněla jsem. Zánět zvukovodu. Pro ty, kteří neměli tu čest, je to mimořádně bolestivá záležitost. A abych to neměla jen tak zadarmo, přidala se horečka kolem čtyřicítky.
A aby toho nebylo málo, začala jsem zvracet. Takže léky na bolest i na horečku končily v záchodové míse namísto v mém tenkém střevě, kde se měly vstřebat, utlumit bolest a pomoci mému tělu zbavit se horečky. Zkrátka ideální podmínky pro příjemně strávenou noc.
Během té noci se nějak stalo, že jsem se ocitla v obýváku na gauči. Cesta k němu ovšem nebyla úplně přímá. Nejdřív jsem se pokoušela hovět si ve vlastní posteli. Jenže mi byla šílená zima. Nepomáhalo teplé oblečení ani dvě peřiny. Připadala jsem si jako jedna velká kostka ledu.
Pak mi ovšem z vteřiny na vteřinu přestala být zima a začalo mi být horko. Nesnesitelné horko. Přesunula jsem se proto do obýváku, kde jsem se rozplácla na podlahu, která příjemně chladila.
Z ní jsem si odskočila zvracet. A jakmile jsem se vyzvracela, byla mi zase zima. Takže hurá zpátky do ložnice, pod dvě peřiny. A takhle pořád dokola. Postel, podlaha, záchod, postel, podlaha, záchod…
Až jsem se nakonec ocitla na gauči s televizním ovladačem v ruce. Náladu jsem měla pod psa. Neměla jsem sílu ani chuť hledat něco na Netflixu nebo YouTube. A tak jsem prostě nechala běžet televizi. Tedy přesněji první program, který nenabízel zprávy. Neustálé omílání toho, zda si prezident může, či nemůže dovolit chybět u voleb a do jaké míry má, či nemá nárok na soukromí, mě totiž v mém momentálním stavu opravdu nezajímalo.
Uvítala jsem proto, když na mě z obrazovky vykoukla jakási soutěž s názvem Máme rádi Česko. V první chvíli jsem si říkala, že to vlastně nemusí být špatné. Trocha nenáročné zábavy, pár otázek, možná se i něco zajímavého dozvím.
Jenže vzápětí jsem pochopila, proč se nám tak úspěšně rozmohli různí youtubeři a tiktokeři, jejichž tvorbu obvykle označuji za kaziče mozků. Ale po tom, co jsem viděla v televizi, jsem musela svůj názor poněkud přehodnotit. I tahle zábava se totiž dokáže pohybovat na vyšší úrovni než oficiální televizní produkce.
Samozřejmě chápu, že odpočinková televizní soutěž nemusí být vrcholem vysoké kultury. Ani jsem nic takového neočekávala. Ale to, co jsem viděla, snad ani žádná kultura nebyla.
Soutěž, která by vlastně mohla být dobrá
Přitom samotný koncept soutěže vůbec nevypadá špatně. Dva týmy, dva kapitáni – Vojta Kotek a Jakub Prachař. Moderátor Libor Bouček. A v jednotlivých týmech známé osobnosti. Dobře, dobře. Já osobně znala jen Danu Morávkovou. Ale předpokládám, že ostatní účinkující byli také známí. Alespoň těm, kteří mají poněkud lepší přehled o současné české umělecké scéně než já.
Ve studiu navíc hrála živá kapela. Člověk by tedy mohl očekávat docela kvalitní, byť tak trochu pokleslou, zábavu. A to vůbec nemyslím ironicky. Nemám nic proti nenáročným soutěžím, u kterých člověk nemusí příliš přemýšlet, může si trochu zasoutěžit s televizí a třeba se i něčemu přiučit.
A jednotlivé disciplíny skutečně nevypadaly špatně. Na začátku nějaké snadné otázečky. Potom ukázky ze starých filmů s Josefem Abrhámem, při kterých šlo o postřeh. Následovalo poznávání interpretů a názvů písniček, hádání známých osobností pomocí otázek, na které se odpovídá ano, nebo ne. A nakonec i nějaké to kreslení.
Zní to docela dobře, že? Dokonce to ve mně vyvolalo nostalgické vzpomínky na Videostop, na který jsem se dívala jako malá. Jenže Videostop měl jednu zvláštní vlastnost. Měl pravidla. Třeba takové, že pan Rosák nejdříve přečetl otázku. Celou. Od prvního slova až po poslední. A teprve potom mohli soutěžící odpovídat. Možná to dnes zní jako neuvěřitelně zastaralý koncept, ale mělo to jednu nezanedbatelnou výhodu. Divák věděl, na co se soutěžící vlastně ptají.
V Máme rádi Česko jsem něco podobného dost postrádala. Týmy se totiž předháněly tak urputně, že se nezřídka začalo odpovídat ve chvíli, kdy moderátor sotva vyslovil první slovo otázky. Někdo vykřikl odpověď. Další se ji pokusil překřičet. Někdo jiný přihodil nějakou „vtipnou“ poznámku. A vzápětí všichni propukli v hromový smích.
Výsledek? Divák neslyšel otázku, protože ji moderátor nestihl doříct. Neslyšel ani odpověď, protože se ztratila pod výbuchem smíchu. A pokud náhodou zaslechl nějaký ten vtípek, často mu chyběl kontext, aby pochopil, čemu se má vlastně smát.
Aby toho nebylo málo, někteří účinkující mluvili tak rychle a nedbale, že jim nebylo pořádně rozumět ani ve chvílích, kdy je zrovna nikdo nepřekřikoval. Což bych samozřejmě dokázala tolerovat u běžného člověka. Jenže tady se bavíme převážně o lidech, kteří se mluvením živí. U nich bych přece jen očekávala, že budou schopni alespoň trochu dbát na srozumitelnost svého projevu.
Když se všichni baví. Kromě diváka.
Celý pořad tak ve mně postupně vyvolával dojem, že sleduji jakýsi soukromý večírek.
Představte si, že přijdete do narvané hospody. U jednoho stolu sedí partička lidí, kteří se očividně skvěle znají a výborně baví. Jeden přes druhého něco pokřikují, neustále si skáčou do řeči a každých pár vteřin vybuchují smíchy. Vy sedíte opodál. Jste tam sami. Jejich rozhovoru nerozumíte, jejich vtípky nechápete a jejich smích vám postupně začíná lézt na nervy. A přesně tak jsem si připadala u televizní obrazovky.
Jenže v hospodě by se taková situace dala pochopit. Lidé se přišli pobavit se svými přáteli. Nemají žádnou povinnost bavit někoho, kdo sedí u vedlejšího stolu.
V televizi bych ale přece jen očekávala něco jiného. Účinkující jsou tam placeni za to, aby bavili diváky. Nikoliv pouze sami sebe. A mně skutečně nepřipadá jako vrchol televizní zábavy sledovat, jak se několik lidí náramně dobře baví, zatímco já nemám nejmenší tušení proč. Pokud bych chtěla sledovat něčí večírek, pustím si nějakou nahrávku ze soukromé oslavy. Alespoň bych předem věděla, co mohu očekávat.
Reklama jako vítané vysvobození
Samozřejmě mě napadlo, jestli není chyba na mé straně. Koneckonců jsem měla zánět zvukovodu, horečku kolem čtyřicítky a celkově jsem na tom byla tak, že by se o mně rozhodně nedalo říct, že slyším jako rys. Možná tedy účinkující hovořili naprosto srozumitelně a problém byl jen v mém uchu.
Naštěstí byl pořad poměrně hustě protkán reklamními bloky. A právě reklamy mě vždycky ujistily, že můj sluch ještě úplně neselhal. Reklamním sdělením jsem totiž rozuměla naprosto bez problémů. Věděla jsem, co si mám koupit, kde to mám koupit a proč by byl můj život bez daného výrobku naprosto zoufalý. Jen jsem pořád nevěděla, na co se moderátor soutěžících ptal a proč se všichni tak strašně smějí.
A ačkoli reklamy nemám ráda, musím uznat, že reklamy v tuto chvíli měly jednu obrovskou výhodu. Poskytovaly mi pravidelný odpočinek od samotného pořadu.
Nikdy bych nevěřila, že se budu těšit na reklamní přestávku. A přece se stalo.
Něco pozitivního se přece jen našlo
Abych ale nebyla pouze kritická, musím pochválit hudební doprovod. Živá kapela byla příjemným zpestřením a hudební disciplíny mi připadaly docela zábavné.
Vlastně mě mrzí, že takový potenciál pořad podle mého názoru nevyužívá lépe. Protože soutěž, ve které lidé poznávají filmy, hudbu, osobnosti a odpovídají na nejrůznější otázky, může být opravdu povedenou odpočinkovou zábavou. Jen by bylo fajn, kdybychom ty otázky a odpovědi mohli také slyšet.
Když to totiž vezmu kolem a kolem, pokud se mám dívat na nějakou párty s mizerně srozumitelným zvukem, raději si pustím třeba některou z Taryho oslav. Tam toho sice také nemusí být příliš slyšet, ale alespoň člověk vidí něco jiného než několik lidí ve studiu za soutěžním pultíkem.
A jestli účinkující v Máme rádi Česko před natáčením vypili pár panáků, netuším. Ale občas se tak chovali. A vlastně by to byla docela přijatelná omluva toho, co jsem viděla. Pokud byli střízliví, je to snad ještě horší.
Každopádně jsem díky své nemoci zjistila jednu důležitou věc. Až budu příště potřebovat nenáročnou zábavu, zase sáhnu po YouTube.
A jestli budu mít chuť na pořádný večírek, možná si ho raději uspořádám sama. Alespoň budu vědět, čemu se všichni smějí.
