Článek
Vím, že Hele je postavička. Vím, že zemřel člověk, který mu propůjčoval hlas. Ale moje první reakce nebyla nijak dospělá ani rozumně formulovaná. Bylo mi prostě smutno. A chvíli jsem vlastně ani nevěděla, proč mě to tolik zasáhlo. Pak se mi začaly vybavovat vzpomínky.
Jsem sova. Byla jsem sova už jako dítě. Ponocovat mi šlo vždycky mnohem líp než ráno vstávat. Přesto jsem v neděli vstávala brzy, ještě když rodiče spali. Už jako malá holka ve školce. Kvůli Jůhelákům.
Na Studio Rosa a později na Jůhele neděli jsem se strašně těšila. Samozřejmě i na některé pohádky, ale měla jsem ráda přímo Jů, Hele a Mufa. Oni sami byli důvodem, proč si pustit televizi. Když se pak pořady měnily a Jůheláci v nich chyběli nebo dostávali méně prostoru, nesla jsem to dost nelibě. Přesné složení tehdejšího vysílání už si nevybavím. To zklamání ano.
Z dvojice Jů a Hele jsem měla radši Hele. Bylo žluté. A mělo ten hlas.Tak jednoduché to bylo.
Otu Jiráka jsem ale znala i podle tváře. Už jako malá jsem koukala na Saturnina a Nováky. Z Nováků mi zůstala jen nejasná vzpomínka. Ze Saturnina naopak jedna naprosto nezapomenutelná scéna.
Přitom se tam jen mihne během vyprávění o strýci Františkovi. Jenže jak se mihne! Rozhořčeně vysvětluje rozdíl mezi „ví Bůh“ a „výbuch“, vyčítá ostatním jejich ustrašenost — a do toho továrna skutečně bouchne. Krátký výstup, který mi utkvěl tak, že si ho vybavím dodnes. I s tím hlasem.
A potom Alf. To bylo také moje dětství. Jeho hlášky, jeho touha po kočičím džusu. Ale když přemýšlím, proč mi připadal tak strašně vtipný, pořád se vracím k dabingu. Ke způsobu, jakým ty věty říkal. Ota Jirák měl na mém milování Alfa obrovský podíl.
Později jsem si jeho hlas užívala i v Haló, haló, kde namluvil plukovníka von Strohma. Ať tam ten německý důstojník prováděl cokoli, v mých uších to byl prostě dobrák od kosti. S tímhle hlasem měl u mě zkrátka předem vyhráno.
Vlastně mi Ota Jirák připomínal medvídka. Vzhledem i hlasem. Byl mi sympatický i jako člověk, alespoň tak, jak jsem ho mohla poznat z obrazovky. Něčím mi připomínal dědu. Mluvil tak klidně.
A ten klid se ke mně dostával i v dospělosti. Stačilo ho zaslechnout a vracel se mi s ním kousek dětské pohody. Nemusela jsem si cíleně vzpomínat na nedělní rána. Ten pocit přišel sám, s jeho hlasem.
Dnes se mi těch vzpomínek vybavilo hned několik. Malá holka před televizí, zatímco rodiče ještě spí. Žluté Hele. Alf, který by si dal něco z kočky. Strýc František, kterému se vysvětlování rozdílu mezi dvěma výrazy trochu vymkne z rukou.
A uprostřed toho všeho Ota Jirák. Člověk, jehož hlas jsem znala odmalinka a vždycky ho ráda slyšela.
Asi proto mě ta zpráva tak zasáhla. Nemám žádnou velkou historku, kterou bych o něm mohla vyprávět. Mám spoustu obyčejných chvil, které byly i díky němu příjemné. Až dnes jsem si uvědomila, kolik jich vlastně bylo.
Děkuju vám za ně, pane Jiráku.
A za moje milé Hele.
