Článek
Tvrdila, že to neumí. Jenže ona to umí, ona jen nechtěla, nechtěla a nechtěla. Prostě jí obouvání a zouvání bot nebaví, a tak se pokaždé snaží tvrdit, že to neumí, aby to někdo udělal za ni. Jenže já ji obouvat nechtěla, je už přece velká! A tak to přišlo. Pláč, jekot, dětský výbuch vzteku, který se odehrál přímo uprostřed prostoru plného jiných rodičů a jejich dětí.
Nečekaná pomoc
Zkoušela jsem to po dobrém. Po zlém. Nic nepomáhalo. A tak jsem v záchvatu zoufalství oslovila dvě jiné děti: „Umíš si obout boty?“ Samozřejmě, že ano. Začala jsem dceři vysvětlovat, že její vrstevníci si boty obouvají sami. Ale to nejlepší teprve přišlo.
Rodiče těchto dětí se připojili. Byli to cizinci, kteří však mluvili velmi dobře česky. Co ale bylo naprosto odlišné, byl jejich postoj. Neznali nás, přesto dceru okamžitě podpořili. „Wow, ty jsi ale šikovná! To dokážeš!“ „To zvládneš, jasně!“ „Super, už máš jednu botu!“
Síla pozitivního přístupu
Byli upřímně nadšení. Plní optimismu. Ne ironie, ne shazování, ne „no konečně“ nebo „vidíš, že to jde“. Jen radost z toho, že se dítě učí a zkouší.
A dcera? Začala si obouvat boty sama. Bez protestů. Bez slz. Byla na sebe pyšná. A od té doby se hrdě obouvá pokaždé. A s nadšením oznamuje, že už to přece umí. Najednou se nevzteká, že se musí obouvat, teď se raduje z toho, že to zvládá. A já se raduji s ní.
Připomněla jsem si, že se pozitivní přístup vyplácí
Tohle malé setkání mi zůstalo v hlavě. Připomnělo mi to, co sice dávno vím, ale často na to zapomínám. A sice to, že pozitivní přístup umí zázraky. Je funkční. Ačkoliv jsme v českém prostředí často zvyklí na domluvy či výhružky a zaměřujeme se spíš na to, co je špatně, takto pozitivně je to příjemnější pro mne i pro děti.
Výzva pro nás všechny
Zkuste to také, buďte někdy jako tito cizinci a užívejte si daný okamžik. Užívejte si, co vaše děti zvládají. A buďte z toho nadšení. Nepřemýšlejte na tím, že to podle vás mají umět už dávno a automaticky. Dovolte si nehodnotit, nepřemýšlet a jen si užívat pokrok a to, že se něco daří.
