Článek
Čemu ale rozumím podstatně méně, je systém, ve kterém člověka odsoudíme k smrti a potom ho třicet let udržujeme ve vězení, aby nakonec skutečně došlo k jeho popravě.
Případ Christy Pikeové tento problém ukazuje téměř absurdně dokonale. Pikeové bylo osmnáct let, když se v roce 1995 podílela na brutální vraždě devatenáctileté Colleen Slemmerové, své spolužačky z centra odborné přípravy v Knoxville. V březnu 1996 byla odsouzena za vraždu a dostala trest smrti. [1][2]
A potom čekala. Rok. Pět let. Deset. Dvacet. Třicet. Když se stát Tennessee 30. září 2026 pokusil rozsudek vykonat, bylo jí už padesát let. [2][3]
K čemu bylo těch třicet let?
Samozřejmě chápu, proč poprava nemůže následovat pár týdnů po rozsudku. Trest smrti je nevratný a soudní systém musí umožnit odvolání, přezkoumání důkazů a nápravu případné justiční chyby.
Že takové chyby nejsou jen hypotetické, ukazují i nedávné americké případy: Douglas Stewart Carter strávil v cele smrti přes čtyřicet let. Jeho původní rozsudek byl zrušen kvůli pochybením při vyšetřování a pozdější testy DNA jej navíc vyloučily jako zdroj genetického materiálu na některých klíčových předmětech z místa činu. V září 2026 byl propuštěn na kauci a čeká na nový proces.[4] Richard Glossip zase strávil v cele smrti 29 let. Justice mu stanovila devět termínů popravy a třikrát už mu připravovali poslední jídlo. Nejvyšší soud USA jeho rozsudek v roce 2025 zrušil poté, co vyšlo najevo, že klíčový svědek obžaloby nepravdivě vypovídal o své psychiatrické léčbě a prokuratura jeho výpověď neopravila. Soud dospěl k závěru, že tato chyba mohla ovlivnit rozhodnutí poroty. V roce 2026 Glossip vyšel z vězení a čeká na nový proces. [5]
Takže ano, možnost dlouhého přezkumu má své opodstatnění. Jenže potom se nabízí jiná otázka. Pokud potřebujeme třicet let soudních řízení, abychom si byli dostatečně jistí, že člověka můžeme zabít, není něco špatně už se samotným systémem? A pokud je naopak vina od začátku prakticky nezpochybnitelná, co přesně společnost získá tím, že pachatele třicet let drží na cele smrti a potom jej popraví?
Ve vězení přece nemusí člověk jen čekat
Na trestu smrti mi vadí ještě jedna věc, o které se podle mě mluví méně. Když někoho v osmnácti nebo dvaceti letech odsoudíme k smrti, v zásadě tím říkáme: „S tebou už nemá cenu nic dělat.“
Nemusíme přemýšlet, jestli se může změnit. Nemusíme ho připravovat na život venku. Nemusíme příliš investovat do jeho resocializace, protože do společnosti se stejně nikdy nevrátí.
Jenže např. již zmiňovaná Christa Pikeová byla v době vraždy velmi mladá žena. A její obhajoba poukazovala na závažné trauma z dětství, sexuální zneužívání a znásilnění. Po vraždě jí byla diagnostikována bipolární porucha a posttraumatická stresová porucha. [2][6] A dlouhodobé nebo opakované trauma z dětství přitom může zasahovat do způsobu, jakým člověk zvládá emoce, vztahy, stres a ohrožení. Může být spojeno s psychickými poruchami, užíváním návykových látek i rizikovým chováním a jeho následky se mohou promítat do fungování člověka ještě dlouho po skončení samotného násilí. [12][13] Samo o sobě to samozřejmě neznamená, že člověk začne páchat násilné trestné činy, a už vůbec to není omluva vraždy. Zároveň ale nejde o něco, s čím by se nedalo pracovat. U posttraumatických potíží existují účinné psychoterapeutické postupy a u bipolární poruchy může kombinace medikace a psychoterapie výrazně zlepšit stabilitu, každodenní fungování i kvalitu života. Bipolární porucha obvykle vyžaduje dlouhodobou léčbu, neznamená ale sama o sobě, že člověk nemůže vést stabilní a funkční život. [13][14]
Nelze tedy automaticky předpokládat, že člověk, který v osmnácti letech spáchá mimořádně brutální čin, je jednoduše „od přírody zlý“, psychopatický nebo celoživotně nenapravitelný. Samotná brutalita činu nám ještě neříká, zda za ní stojí stabilní osobnostní nastavení, nebo například nezvládnuté trauma, duševní onemocnění, impulzivita, nezralost a naprosto patologický způsob řešení vztahů a konfliktů. A právě v tom je podle mě podstatný rozdíl. U některých pachatelů se může i po dlouhodobé léčbě ukázat, že jejich nebezpečnost přetrvává a návrat do běžné společnosti není reálný. U jiných ale mohou léčba, věk, získaná schopnost regulovat emoce a desítky let dalšího vývoje jejich fungování zásadně změnit. Dopředu tedy nelze jednoduše říct, že resocializace Christy Pikeové byla nemožná jen proto, jak otřesný čin v osmnácti spáchala.
Zde považuji za vhodné doplnit, že ani samotná vražda nevznikla úplně bez předchozího vztahového konfliktu. Podle soudních záznamů a pozdějších popisů případu Pikeová Slemmerovou vnímala jako soupeřku a konflikt souvisel mimo jiné se žárlivostí kolem jejího tehdejšího přítele. [15] To brutalitu činu nijak nezmenšuje, ale je to dle mého názoru něco jiného než obraz pachatele, který náhodně vyhledává oběti proto, že mu působení utrpení samo o sobě přináší potěšení.
Právě proto mi připadá důležité ptát se nejen na to, co člověk provedl v osmnácti, ale také na to, zda a jak se během dalších let měnil a zda s ním vůbec někdo systematicky pracoval.
U Christy Pikeové se ostatně právě tato otázka stala jedním z argumentů její obhajoby. Její právníci tvrdili, že při rozhodování o trestu smrti nebyly dostatečně zohledněny okolnosti jejího dětství, psychické potíže ani její velmi nízký věk v době činu. V den plánované popravy proto federální odvolací soud její výkon dočasně pozastavil. Nejvyšší soud USA ale následně umožnil státu Tennessee pokračovat. [6][7]
Nic z toho samozřejmě nemaže vraždu ani nesnižuje její brutalitu. Těžké dětství, trauma nebo psychická porucha nejsou omluvenkou k tomu, aby člověk někoho mučil a zabil. Mohou ale být důvodem k otázce, zda je správné už v osmnácti letech definitivně rozhodnout, že takový člověk není schopen změny.
Samotná Pikeová v žádosti o milost uváděla, že jí trvalo roky, než plně pochopila závažnost svého jednání. Její právníci zároveň tvrdili, že se během desetiletí ve vězení výrazně změnila, léčí se a pomáhá dalším odsouzeným ženám. [6]
A právě tady mi připadá nejslabší samotná logika trestu smrti. Pokud víme, že se lidé mohou během desetiletí výrazně změnit, nebylo by rozumnější s touto možností počítat už ve chvíli, kdy trest ukládáme? Ne tak, že bychom předem slibovali propuštění. Ale tak, že bychom trest nastavili tak, aby obsahoval léčbu, práci na sobě a pozdější nové posouzení. Teprve tehdy bychom mohli hodnotit nejen to, co člověk provedl v osmnácti, ale také to, kým se stal ve třiceti, čtyřiceti nebo padesáti.
Protože jestli někoho stejně třicet let držíme ve vězení, dává mi větší smysl těch třicet let využít k pokusu o změnu než k pouhému čekání na popravu.
Proč nezkusit nejdřív léčbu?
Dokážu si představit úplně jiný systém. Soud by člověka normálně uznal vinným. Nešlo by tedy o žádné: „Měla těžké dětství, tak ji pustíme.“ Za takto brutální vraždu by samozřejmě následovalo dlouhodobé zabezpečení společnosti. Ale součástí rozsudku by mohla být například povinná dlouhodobá psychiatrická a psychologická léčba, vzdělávání a intenzivní resocializační program.
Po určité době by následovalo nové posouzení. Co se s tím člověkem stalo? Je stále nebezpečný? Dokáže přijmout odpovědnost? Dokáže normálně fungovat? Má vůbec někdy šanci žít mimo vězení? A pokud ne, dokáže alespoň nějak smysluplně fungovat uvnitř něj? Protože i člověk, který už nikdy nebude propuštěn, nemusí dalších třicet let jen sedět v cele. Může pracovat. Může se vzdělávat. Může něco vytvářet. Může se naučit lépe zvládat agresi nebo své psychické problémy. Může být nějak prospěšný alespoň v rámci vězení.
Nemusíme ho mít rádi. Nemusíme zapomenout na jeho oběť. Ale když už ho společnost třicet let živí a hlídá, nebylo by alespoň rozumné pokusit se, aby těch třicet let k něčemu bylo?
A levné to rozhodně není
Často se intuitivně nabízí argument, že poprava alespoň ušetří společnosti náklady na dlouhodobé věznění. Jenže americké studie ukazují spíše opak.
Případy, v nichž stát usiluje o trest smrti, jsou zpravidla dražší kvůli složitějšímu soudnímu řízení, výběru poroty, většímu počtu právníků a znalců, zvláštním bezpečnostním opatřením a rozsáhlým odvolacím procesům. [8][9]
Death Penalty Information Center shrnuje dostupné studie tak, že náklady na případy s trestem smrti mohou být přibližně 2,5krát až pětkrát vyšší než u případů, které skončí doživotním vězením. [8] Jedna ze studií z Marylandu například odhadla průměrné náklady případu, který skončil trestem smrti, přibližně na tři miliony dolarů, tedy asi o 1,9 milionu více než u obdobného případu, v němž stát trest smrti nepožadoval. [9]
Takže ve výsledku může stát člověka třicet či čtyřicet let živit ve vězení, platit mimořádně nákladná soudní řízení, bezpečnostní opatření a zdravotní péči — a nakonec ještě samotnou popravu.
Třicet let bez cíle?
Vězení nemá sloužit jen jako trest a způsob, jak společnost ochránit před nebezpečným člověkem. Jedním z jeho smyslů je také náprava a resocializace – tedy snaha, aby odsouzený dokázal lépe fungovat, zvládat své chování, přijmout odpovědnost a pokud je to možné, jednou se bezpečně vrátit do společnosti.
U odsouzeného k smrti ale velká část této logiky mizí. Pokud od začátku počítáme s tím, že člověk už nikdy na svobodu nevyjde a jeho život skončí popravou, motivace i smysl dlouhodobé resocializace se výrazně oslabují. Proč se snažit stát se člověkem, který by mohl jednou normálně fungovat ve společnosti, když předem víte, že vás do ní nikdy nepustí? Proč má stát investovat do přípravy na život venku u člověka, kterého chce zabít?
Samozřejmě pořád existuje motivace chovat se ve vězení slušně. Kvůli každodenním podmínkám, kontaktu s ostatními lidmi nebo vlastnímu duševnímu zdraví. Ale základní perspektiva je úplně jiná. Nečekáte na den, kdy trest skončí. Čekáte na den, kdy skončíte vy. A tak to pokračuje rok za rokem. Pět let. Deset. Dvacet. Třicet.
A právě tady mi celý systém připadá úplně postavený na hlavu. Celý systém s ním od počátku počítá jako s člověkem, který má být popraven. Této perspektivě se nevyhnutelně přizpůsobuje i jeho život ve vězení – a minimálně částečně také způsob, jakým uvažuje o vlastní budoucnosti. Jenže „čekání na popravu“ se nakonec může protáhnout na třicet nebo čtyřicet let.
A to už je přece obrovský kus lidského života. Dost dlouhý na to, aby dávalo smysl s člověkem terapeuticky pracovat, vzdělávat ho, učit ho zvládat vlastní chování a vůbec zkoušet, jestli je nějaké změny schopen. Jenže právě tady vzniká další paradox. Pokud s ním těch třicet let skutečně pracujete a on se zásadně změní, koho potom vlastně popravujete?
Samozřejmě pořád člověka odpovědného za původní zločin. Jeho vina ani utrpení oběti nezmizely. Ale už to nemusí být stejný člověk v psychologickém a sociálním smyslu. Odsoudili jste osmnáctiletého člověka za to, co udělal tehdy, ale samotnou popravu vykonáváte třeba na padesátiletém člověku, který mezitím prožil další tři desetiletí, podstoupil léčbu, změnil způsob uvažování a mohl se naučit fungovat úplně jinak.
A pokud naopak s odsouzeným těch třicet let skoro nic neděláte, protože „stejně bude popraven“, promarníte desítky let, během nichž mohla nějaká změna vůbec nastat.
V obou případech mi ten systém připadá absurdní.
A teď jí zachraňují život
Případ Christy Pikeové dostal 30. září 2026 ještě absurdnější rozměr. Tennessee se ji pokusilo popravit smrtící injekcí. Nepodařilo se to. Pikeová dostala dvě dávky pentobarbitalu, ale nezemřela. Svědci popsali, že zůstávala při vědomí, stěžovala si na bolest, chroptěla a prudce pohybovala nohama. Nakonec byla převezena do nemocnice. [3][7][10] Podle jejích právních zástupců byla následující den v kritickém stavu a lékaři jí poskytovali péči k záchraně života. [11]
A to už zní skoro jako černý humor. Stát se třicet let staral o to, aby se dožila své popravy. Potom jí podal látku, která ji měla zabít. Když ji nezabila, začali lékaři zachraňovat její život.
Takže tu máme ženu, kterou stát chtěl zabít, ale nyní vynakládá prostředky na to, aby nezemřela na následky toho, že ji stát chtěl zabít. A její trest smrti zatím zůstává v platnosti. Nevím, jak jinak to nazvat než naprostou absurditou.
Anketa
Trest přece může mít nějaký smysl
Neříkám, že každý vrah musí jednou vyjít z vězení. Existují lidé, kteří zůstávají nebezpeční. Existují případy, kdy ochrana společnosti může vyžadovat velmi dlouhé, případně celoživotní omezení svobody.
Ale pak bych chtěla vědět proč. Protože je člověk stále nebezpečný? Nebo prostě proto, že jsme před třiceti lety rozhodli, že už se nikdy nesmí stát ničím jiným než pachatelem jednoho strašného činu?
U osmnáctiletého člověka je třicet let obrovská část života. Pokud po celé ty roky stejně financujeme jeho pobyt ve vězení, připadalo by mi mnohem rozumnější využít je k léčbě, vzdělávání a pokusu o změnu.
A potom se podívat, koho vlastně máme před sebou. Možná zjistíme, že máme stále velmi nebezpečného člověka, kterého nelze pustit. Možná zjistíme něco úplně jiného. Ale alespoň jsme těch třicet let k něčemu využili.
Protože systém, ve kterém člověku v osmnácti oznámíme, že ho zabijeme, ve skutečnosti ho zkusíme zabít až v padesáti a celé mezidobí stráví čekáním na vlastní smrt, mi smysl nedává.
A systém, který ho po nepovedené popravě nejprve zachraňuje, zatímco stále platí rozsudek, podle něhož má zemřít, už působí skoro jako jeho vlastní karikatura.
Účel popravy
A pak je tu ještě jedna otázka: co je vlastně účelem popravy?
Chceme, aby ten člověk zemřel, protože ho považujeme za trvale nebezpečného? Chceme odstrašit ostatní? Chceme dát zadostiučinění pozůstalým? Nebo jde především o odplatu?
Protože pokud člověka nejprve necháme třicet let ve vězení a teprve potom ho popravíme, začíná to působit zvláštně. Jako bychom říkali: „Nestačí, že přijdeš na desítky let o svobodu. Nestačí ani to, že ve vězení zestárneš. Nakonec tě ještě musíme zabít – a musí to být právě formálním aktem popravy.“
Pak už totiž nejde jen o to zabránit nebezpečnému člověku, aby někomu dalšímu ublížil. Kdyby šlo pouze o bezpečnost společnosti, stačilo by ho držet v bezpečném režimu tak dlouho, dokud je nebezpečný.
Nejde ani jednoduše o to, aby zemřel. Kdyby odsouzený během čekání zemřel přirozeně, stát přece nedosáhl toho, čeho chtěl dosáhnout rozsudkem smrti. Smyslem trestu je právě to, že jeho život aktivně a úmyslně ukončí stát.
A v tu chvíli mi připadá fér položit si nepříjemnou otázku: není v tom už něco z té stejné logiky odplaty a úmyslného působení utrpení, kterou u pachatele sami odsuzujeme?
Neříkám tím, že poprava po řádném soudním procesu je totéž co vražda oběti. Není. Stát jedná podle zákona, po soudním řízení a ve jménu trestní spravedlnosti. Ale právě proto bychom měli být schopni velmi přesně vysvětlit, proč je nutné člověka po třiceti letech vězení ještě zabít.
Pokud odpověď zní jen: „Protože si to zaslouží“, pak už se velmi blížíme nikoli ochraně společnosti nebo nápravě, ale čisté odplatě. A jestli je účelem opravdu odplata, pak bychom si to měli alespoň přiznat.
A co si o tom myslíte vy?
Má trest smrti vůbec smysl, pokud na jeho vykonání člověk čeká třicet nebo čtyřicet let? A pokud se odsouzený během té doby zásadně změní, léčí se, pracuje na sobě a začne fungovat úplně jinak než v době činu, má se k tomu při rozhodování o popravě přihlížet? A pokud ne, k čemu vlastně těch třicet let bylo?
Je cílem trestu smrti ochrana společnosti, odstrašení ostatních, zadostiučinění pozůstalým, nebo prostě odplata? A jestli je jeho hlavním smyslem odplata, není fér to říct otevřeně?
Měl by mít i pachatel mimořádně brutálního zločinu šanci na léčbu a resocializaci, pokud byl v době činu velmi mladý a měl za sebou těžké trauma?
A kde by podle vás měla být hranice mezi trestem, ochranou společnosti a pomstou?
Zdroje
[1] JEDLÁNKOVÁ, Martina. V Americe popraví nejmladší ženu odsouzenou k trestu smrti. Novinky.cz [online]. 30. 9. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/krimi-v-americe-popravi-nejmladsi-zenu-odsouzenou-k-trestu-smrti-40599212/
[2] Seznam Zprávy. Christa Pike: Vražedkyně, která přežila popravu. Seznam Zprávy [online]. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/tag/christa-pike-132004
[3] HOUŽVIČKA, Jakub a ČTK. Nejvyšší soud umožnil popravu Pikeové, ta ale dvě smrtící injekce přežila. Seznam Zprávy [online]. 2. 10. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-nejvyssi-soud-umoznil-popravu-pikeove-ta-ale-dve-smrtici-injekce-prezila-316540
[4] ZBOŽÍNEK, Jaroslav. Muž v USA čekal v cele smrti 41 let. Teď se zjistilo, že neprávem. Novinky.cz [online]. 29. 9. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-muze-v-usa-po-41-letech-pustili-z-cely-smrti-na-svobodu-nevrazdil-40599857
[5] ZBOŽÍNEK, Jaroslav. Třikrát už mu chystali poslední jídlo. Američan vyšel po 29 letech z cely smrti. Novinky.cz [online]. 19. 5. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-trikrat-uz-mu-chystali-posledni-jidlo-american-vysel-po-29-letech-z-cely-smrti-40578713
[6] DOHNALOVÁ, Anna. „Už nejsem tím člověkem.“ Příběh vražedkyně ze zpackané popravy. Seznam Zprávy [online]. 1. 10. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-uz-nejsem-tim-clovekem-pribeh-vrazedkyne-ze-zpackane-popravy-316574
[7] HOUŽVIČKA, Jakub. Přežila dvě smrtící injekce. Český lékař popisuje, jak k tomu mohlo dojít. Seznam Zprávy [online]. 1. 10. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-prezila-dve-smrtelne-injekce-cesky-lekar-popisuje-jak-k-tomu-mohlo-dojit-316564
[8] QUANRUD, Pam. What to Know: Costs and the Death Penalty. Death Penalty Information Center [online]. 9. 3. 2026, aktualizováno 18. 9. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://deathpenaltyinfo.org/what-to-know-costs-and-the-death-penalty
[9] ROMAN, John, Aaron CHALFIN, Aaron SUNDQUIST, Carly KNIGHT a Askar DARMENOV. Cost of the Death Penalty in Maryland. Office of Justice Programs [online]. March 2008 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.ojp.gov/ncjrs/virtual-library/abstracts/cost-death-penalty-maryland
[10] KOTRÁŠOVÁ, Jana. Přes hodinu chroptěla, pak nám vypnuli zvuk. Svědci popsali detaily zpackané popravy Christy Pikeové. Novinky.cz [online]. 1. 10. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-pres-hodinu-chroptela-pak-nam-vypnuli-zvuk-svedci-popsali-detaily-zpackane-popravy-christy-pikeove-40600397
[11] ČTK. Po nezdařilé popravě bojují lékaři o její život. Pikeová je v kritickém stavu, uvedli obhájci. Novinky.cz [online]. 1. 10. 2026 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-po-nezdarile-poprave-bojuji-lekari-o-jeji-zivot-pikeova-je-v-kritickem-stavu-uvedli-obhajci-40600449/
[12] SUBSTANCE ABUSE AND MENTAL HEALTH SERVICES ADMINISTRATION. Trauma and Violence: What Is Trauma and Its Effects? SAMHSA [online]. [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.samhsa.gov/mental-health/trauma-violence
[13] SUBSTANCE ABUSE AND MENTAL HEALTH SERVICES ADMINISTRATION. What is Post-Traumatic Stress Disorder (PTSD)? SAMHSA [online]. [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.samhsa.gov/mental-health/what-is-mental-health/conditions/ptsd
[14] NATIONAL INSTITUTE OF MENTAL HEALTH. Bipolar Disorder. NIMH [online]. Rev. 2025 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.nimh.nih.gov/health/publications/bipolar-disorder
[15] SUPREME COURT OF TENNESSEE. State of Tennessee v. Christa Gail Pike. Opinion [online]. Tennessee Courts, 1998 [cit. 2. 10. 2026]. Dostupné z: https://www.tncourts.gov/sites/default/files/OPINIONS/TSC/PDF/984/pike.pdf
#trestsmrti #ChristaPike #USA #vězení #justice #poprava #resocializace #kriminalita #soudnictví #lidskápráva #psychologie #trauma #trest #doživotí #společnost #názor #zamyšlení #SeznamMedium
