Článek
Na konci školního roku dostal můj synovec dvojku z chování. Ve škole s ostatními zkoušel elektronickou cigaretu. Tvrdil, že normálně nekouří a že to chtěli jen vyzkoušet. A já mu to docela věřím. On je totiž takový bezprostřední, divoký a hrozně upovídaný. Většinu průšvihů na sebe vykecá sám. Rodičům a snad ještě víc mně.
I to vapování na sebe vykecal dřív, než se vůbec ozvala škola. Ještě ten den, hned ve dveřích. A i kdyby nic neřekl, stejně by na něm bylo poznat, že se něco stalo. Bylo vidět, že cestou domů brečel.
Doma z toho měl velký průšvih. Paradoxně hlavně proto, že to zkoušeli ve škole. A ještě tak na očích, že kdyby se nad tím trochu zamysleli, muselo by jim dojít, že se na to hned přijde. A taky že přišlo. Vapovat se jim dařilo asi tak minutu, přičemž se jich ještě o jednu cigaretu střídalo několik. Pak je načapala učitelka a zatrhla jim to.
„To jste si to nemohli vyzkoušet mimo školu?“ zlobila se na něj švagrová. Prý docela chápe, že to chtěli zkusit. To k pubertě patří. „Ale tak si to snad vyzkouším někde, kde mě nikdo nevidí. A neprovokuju s tím ve škole. Jsou fakt jak bezmozci. Celá ta jejich parta,“ rozčilovala se dál švagrová.
Já s ní úplně nesouhlasila. Že jsou v pubertě zvědaví a chtějí kdeco vyzkoušet, to jo. Ale mně by vadilo už to, že zkoušejí vapovat, i kdyby u toho nebyla jediná učitelka široko daleko. Synovec dostal klasický trest. Domácí arest a na měsíc zákaz mobilu, tabletu a PlayStationu. Ze slíbené odměny za vysvědčení sešlo a zákazy mu zasáhly ještě do prázdnin. U nás by spíš následovala krutopřísná osvěta. Ano, jsem nekuřák.
Ze slíbené odměny za vysvědčení sešlo. Zákazy zasáhly i do prázdnin.
Tentokrát s ní ale souhlasím
Po tom všem sliboval synovec rodičům i sám sobě, že letos žádný průšvih mít nebude a že si na všechno dá pozor. No, a teď má ve škole zase problém. Přidal se k dětem, které už delší dobu ubližovaly spolužákovi. Kromě urážek a posměšků došlo i na braní a ničení věcí. Právě tehdy se synovec přidal a zrovna u toho ho přistihli. Škola to vyhodnotila jako šikanu. Synovec si sám nadává, že se zase nechal strhnout, a mrzí ho to.
Doma má průšvih ještě větší než za vapování. Ze školy ale tentokrát přišla poznámka.„Tak jsou normální?“ rozčilovala se švagrová. „Za blbost, jako je vapování, dostane dvojku z chování. A teď, když se fakt něco děje, tak stačí jen poznámka?“ Tentokrát s ní ale naprosto souhlasím.
Učitelka vapování samozřejmě měla zastavit i potrestat. Kluci porušili školní řád a bylo na místě dát o situaci vědět rodičům. Jenže tohle byla klukovina, do které se pustili z vlastní vůle a ohrožovali hlavně sami sebe. V tu chvíli stačilo vzít jim elektronickou cigaretu a bylo po vapování. Proč to vůbec chtěli zkusit a co si z toho mají odnést, bych řešila hlavně doma. Když bude chtít kluci vapovat znovu, stejně si nejspíš najdou nějaký kout venku. Teď už si vyzkoušeli, že ve škole se na to hned přijde.
U šikany je tu spolužák, který si nic z toho nevybral a zítra s nimi zase bude ve třídě. Švagrová může doma řešit, proč se k nim její syn přidal a co udělá příště. Ale o příští přestávce tam nebude. Co se pro toho kluka ve škole změnilo? A kdyby se to opakovalo, bude mít ještě chuť někomu to říct? Nebo si řekne, že to škola už jednou řešila a že to, co se mu děje, je podle ní asi míň vážné než vapík?
Pro někoho legrace, pro jiné strach z další přestávky. Šikana mění atmosféru v celé třídě.
Co se v té třídě děje mezi průšvihy
Když mi synovec vypráví, co u nich ve škole vyvádějí za „lumpárny“, často se u toho směje. Podává to tak, že byli hrozně hustí a byla to strašná legrace. Jenže pak se k tomu vrací. Přemýšlí, jestli to ještě byla legrace, nebo už fakt hnusná věc. A taky co by to udělalo s jeho postavením ve třídě, kdyby se nepřidával. Sám už zažil, jaké to je, když si ostatní vezmou na paškál jeho.
Z toho, co vypráví, mám pocit, že pořád řeší, co musí mít nebo udělat, aby mezi ostatní zapadl. Jednou jde o to, co má na sobě nebo co si může dovolit jeho rodina. Jindy o to, jestli se přidá, když se ostatní někomu smějí. Se spolužáky navážejí do lidí i kvůli tomu, jakou prací se dotyčný živí nebo jakého je původu. Některé z těch prací přitom synovec sám dělá rád. Před spolužáky se ale tváří, že je to jinak. A do toho schválně ničí věci a sprostě mluví i na učitele.
On mi nikdy neřekl, že by chtěl, aby to ve škole někdo víc řešil. Ale i přes všechen ten smích mám někdy pocit, že se z toho potřebuje vykecat, protože je toho na něj moc. Je to jinak hodný a rozumný kluk. Když s ním jdu třeba nakupovat, je to samé „dobrý den, děkuju, mějte se hezky, krásný víkend, tak ať vám to rychle uteče.“ A pak přijde zkrat a přidá se k něčemu, o čem sám ví, že je to za čárou. Možná v tom hraje roli i jeho ADHD. Za to, že se přidal, odpovídá on. Ale mně vrtá hlavou, jestli někdo s celou třídou řeší, proč je pro něj vůbec otázka, jestli si může dovolit nepřidat se.
Úctě se děti učí hlavně z toho, co vidí
Učitelé chtějí, aby je děti poslouchaly, braly je vážně a nejlépe k nim měly i úctu. Já to chápu. Ale jakou úctu prokazujeme dětem my, jestliže šikanu vyřídíme stejnou poznámkou, jakou můžou dostat za zapomenutou učebnici češtiny nebo za žvanění v hodině? Jasně, vyrušování je nepříjemné. Jenže je přece rozdíl mezi tím, že někoho ruším, a tím, že si vyberu spolužáka a cíleně mu ubližuju. Ten rozdíl by měl být vidět i z toho, jak na to dospělí reagují.
A proč vlastně děláme větší problém z toho, že děti porušily zákaz a riskovaly hlavně své zdraví, než z toho, jak se k sobě chovají? Když si kluci minutu podávají elektronickou cigaretu, je z toho dvojka na vysvědčení. Když se parta naváží do jednoho kluka, přijde poznámka. Co jim tím říkáme? Že porušit zákaz je větší průšvih než někomu ubližovat? Děti se přece učí hlavně z toho, co u nás vidí. A vidí i to, kdy si dáme práci zakročit a kdy nám stačí napsat poznámku.
Sama jsem chodila do třídy, kde pořád někdo někoho šikanoval. Nebylo tam příjemně ani těm, kterých se to zrovna přímo netýkalo. Ta atmosféra tam byla pro všechny, každý den. Když to necháme být, přijde mi to jako projev neúcty k celé třídě. Jako bychom těm dětem řekli, že nám nestojí za to řešit, v jakých podmínkách tráví každý den. Prostě tam spolu budou sedět dál a nějak to vydrží.
A vlastně mi to přijde neuctivé i vůči dětem, které šikanují. Jestli u nich skončíme poznámkou, jako bychom jim řekli, že nám nestojí za to si s nimi pořádně sednout a probrat, co udělaly, co to znamenalo pro spolužáka a co můžou příště udělat jinak. Po dětech chceme, aby se ozvaly, když někdo ubližuje spolužákovi. Kde se to mají naučit? Mají přece kolem sebe dospělé, kteří jim to můžou ukázat.
Rodič ve škole není
Taky pořád slýchám, že rodiče dneska nevychovávají. Jenže rodič ve škole není. Synovec na sebe zase všechno vykecal, asi hlavně proto, že ho trápilo, jak se zachoval. Ale ostatní děti možná tak sdílné nebyly. Některé možná doma k poznámce řekly jen „blbly jsme o přestávce“ a zbytek si nechaly pro sebe.
Nevím, co škola kromě poznámky udělala ani co přesně sdělila jednotlivým rodinám. Ale i když rodičům napíše, že šlo o šikanu, a přitom zůstane u poznámky, jak vážně to na ně asi působí? Když za vapování přišla dvojka z chování, můžou si z toho klidně odnést, že tohle tak závažné nebylo. Švagrová ví od synovce dost na to, aby si myslela pravý opak. Ale co ostatní rodiče? Zvlášť ti, jejichž děti to celé rozjely? Došlo jim, co se ve třídě děje? Protože z toho, co od synovce dlouhodobě slýchám, mám pocit, že těch vážných věcí je tam až až.
A z toho, co slýchám, mi přijde, že hlavní slovo v té třídě mají právě ti, kteří tyhle věci dělají. Hajlují, schválně ničí školní vybavení a výzdobu, venku obtěžují a urážejí cizí lidi nebo zkoušejí pyrotechniku, kterou sehnali bůhvíkde. A pak se tím ve škole chlubí a získávají mezi ostatními uznání. Do toho se řeší, kdo má jakou hru, kdo hraje GTA a kdo je loser, protože ho nemá nebo nehraje. Když pak synovec přemýšlí, co by se stalo s jeho postavením ve třídě, kdyby se nepřidával, začínám tomu bohužel rozumět. Jestli si děti získávají vliv právě takovým chováním, co s tím udělá jedna poznámka?
Když si učitelka dá tu práci
Celé mi to přijde o to šílenější, že jsem před pár dny řešila něco u vlastního syna. S jedním klukem byli velcí kamarádi a najednou se spolu přestali bavit a chovali se k sobě nehezky. Šikana to nebyla. V porovnání s tím, co se děje u synovce, vlastně maličkost.
Učitelka si o tom promluvila s oběma kluky a taky s námi i s rodiči druhého kluka. Vyměnili jsme si informace o tom, co se děje ve škole a co kluci říkají doma, a učitelka navrhla, co by se s tím dalo dělat. Druhý den si vzala oba kluky stranou. A už jsou zase kámoši.
Takhle podle mě vypadá práce učitelky, které záleží na tom, jaké vztahy mají děti ve třídě. Chce, aby se naučily, jak se k sobě chovat a co dělat, když se mezi nimi něco pokazí. A právě v tom vidím respekt k dětem. Udělala si čas na oba kluky, vyslechla je a dala jim prostor, aby to mezi sebou napravili. Věřila jim, že to dokážou. A sama jim přitom ukázala, jak se dá s druhými jednat, když je mezi nimi problém.
I pokažené kamarádství stojí za čas a pozornost dospělého. Když učitelka řeší už malé neshody, ukazuje dětem, že na jejich vztazích záleží.
Co děti učíme tím, co trestáme?
Co vlastně chceme děti naučit, když hodnotíme jejich chování? Aby dodržovaly pravidla, i když se nikdo nedívá? Aby přemýšlely nad tím, co jejich jednání udělá s druhým člověkem? Asi obojí. Ale když na porušení zákazu reagujeme rázněji než na ubližování spolužákovi, co z toho jim dáváme za důležitější?
A možná spolu ty dva průšvihy souvisejí víc, než se na první pohled zdá. Proč si kluci ten vapík podávali zrovna ve škole a tak na očích? Možná to byla obyčejná zvědavost. Ale možná v tom hrálo roli i to, kdo se před ostatními odváží potáhnout a kdo bude za sraba, když odmítne. Když synovec přemýšlí, co by to udělalo s jeho postavením ve třídě, kdyby se nepřidal k posměškům, proč by podobný tlak nemohl fungovat i u vapování? Porušení pravidla je v takové chvíli možná jen to, čeho si dospělí všimnou jako prvního. Kolik dalších průšvihů budeme řešit, když se nezeptáme, jak to mezi dětmi ve třídě chodí?
Po dětech chceme, aby se ozvaly, když vidí, že někdo někomu ubližuje. Jenže ozvat se může znamenat, že se příště parta otočí proti nim. Co jim ukazujeme my dospělí, když po nich chceme, aby tohle riziko podstoupily? A podle čeho mají poznat, že nám na tom opravdu záleží? Podle toho, co jim o respektu říkáme, nebo podle toho, za co jsme ochotní se ve třídě postavit?
