Článek
Dopis pro přítelkyni:
Chtěla bych svým příběhem podpořit někoho, kdo zde jistě bude a nevěří, že dokáže vyřešit svůj problém.
Je to hodně let, ale podobné příběhy se stále opakují a mají stále stejný scénář.
Vdala jsem se velice mladá, z toxického otčímova prostředí jsem vstoupila do toxického manželství.
Protože jsem nějak nastavena, věřila jsem, že i ostatní jsou podobným způsobem nastaveni. Proto jsem byla důvěřivá a málo obezřetná.
Manžela jsem si vzala až po té, co mě zlomil a já si bláhově myslela, že je to osud. Ale nic takového jako předurčení neexistuje. Člověk má svůj osud, možnost volby ve svých rukou. Jen to často nevidí.
Byl to stalker, který nerespektoval žádná pravidla, žádná má rozhodnutí, jako například, že se s ním rozcházím. V zaměstnání o pauzách a vlastně i během práce, dělal že se nic neděje a že se nic nezměnilo, že jsme se nerozešli. Když jsem balila věci, tak mě prostě znásilnil. A ve mně se vše zlomilo. Už to bylo jiné. Omluvil se, ale já nabyla dojmu, že to nelze změnit. Že to tak má být. Proč? Protože mě otčím naučil, že se nesmím bránit, že když se začnu bránit, slíznu další a další fyzický trest. A také mě jako dítě zneužíval. Byla jsem dokonalý terč pro domácí násilí.
Takže jsem se vdala, protože jsem čekala dítě a věřila, že se vše změní, že manžel přece musí pochopit jak ho miluji a věřím, že svou láskou ho změním.
Počáteční, že jsem jeho ,,Východ sluníčka" ze změnil v to, že jsem ,,Nikdo, koho nikdo jiný nebude chtít."
Postupně mě oddělil od přátel: ,,Svobodní přátelé na Tebe nemají čas, věnuj se raději dítěti a zahradě (jeho domu). Vždyť nemusíš jezdit za rodiči, tak často. Mají svůj život. Nechoď za sousedkou na kafíčko a pokec, lidé tě pomluví, že jsi líná a sem se nehodíš. Vypadá to blbě.
Nikdy jsem pro manžela a jeho rodinu (nechápu, co se s nimi dělo) nebyla dost dobrá, neuměla jsem to či ono… špatně hrabala seno… děsná prča, jak se holka z města snaží… Když se něco rozbilo, byla to moje chyba, já to nejvíce používala. Dítě bylo také často nemocné kvůli mně. Byla to má chyba.
Nic a nikdo mi nezbyl. Byla jsem na mateřské a manžel ke všemu začal pít a fyzicky mě trestat. Samozřejmě i psychicky. Kontroloval mě všude, jen jsem odešla na WC, zda tam nejsem hodně dlouho. To nebyl problém z gauče slézt a zvednou se od TV. Jeho názory, že žena patří do kuchyně a mlčet, praktikoval velice tvrdě a často. S penězi jsem dokázala vyjít. Chyba mít společný účet. Ale já si nesměla založit vlastní. Přece nebudeme platit dva účty. Jeho matka se snažila do všeho mluvit. Nezmínila jsem, že jsme bydleli v dvougeneračním domku. Zdůrazňovala, že nemám nic nového kupovat ani oblečení na dítě, ani na sebe. Vždyť oni mi dávali obnošené věci vhodné na doma. No co, vždy jsem žila skromně.
Změna nastala nástupem do zaměstnání po mateřské. Vlastní účet byl podmínkou. Takže jsem konečně měla vlastní účet. Když manžel mlátil opilý do nábytku, ať mu dám na hospodu, tak jsem mu žádné peníze nedala. Tím se zvýšilo fyzické napadání. On si zdůvodnění vždycky našel. Poznala jsem nové přátele, to bylo velice důležité. Viděla jsem, jak se jinak a hezky chovají muži ke svým ženám. Získala jsem nové vzory. Milovala jsem hudbu, tak jsem začala chodit do sboru, kde jsem získala mnoho dalších nových přátel. Jiný nadhled z bubliny. Hledala jsem možnosti, jak odejít do bezpečí. Manžel mě hlídal, tak jakákoliv změna byla vidět. Musela jsem mít něco jistého, abych mohla odejít ze dne na den. Věděl i o tom, když jsem přestěhovala byť jediný hrneček. Třeba svůj oblíbený, kterého bych se nerada vzdávala.
S pomocí nových přátel jsem postupně našla bydlení u starého pána. V podkroví hezkého domečku. Krása.
Když to shrnu: Je důležité mít přátele, aby Vám zbyl nadhled na soužití dvou bytostí, vlastní příjem, aby Vám dal svobodu se rozhodnout dle svých tužeb a bezpečí, koníčka - něco navíc, kde objevíte svou šikovnost a přestanete věřit, že jste k ničemu. A hlavně získáte v kolektivu mnoho nových přátel a názorů.
Věřím, milá přítelkyně, že to zvládneš. Ano, je o těžká cesta, potkáš lidi, kteří se Ti vysmějí, odsoudí, ale Ty jsi něco víc. Ty to žiješ, ostatní o tom ví houby ,a když ti dají najevo pohrdání a posmívání, nic to nevypovídá o Tobě, ale o nich samotných. A to je jen jejich příběh, Ty máš ten svůj a vyhraješ.
Hodně štěstí.
