Článek
Mý drazí rodiče, když vám říkám, že moje generace nevěří v budoucnost, nejsou to jen prázdná slova. Nedělám to pro to, abych viděl vaše pohoršené výrazy, ani proto, že bych si přál vidět zklamání ve vašich očích. Říkám to, protože vám důvěřuji a protože vím, že mne milujete, ikdyž jsem si k vaší lásce dlouho hledal cestu a snažil se pochopit, jak ji vlastně vyjadřujete. Říkám vám to proto, že doufám, že u vás najdu nějaké pochopení.
Pochopení pro to, že ikdyž po materiální stránce máme věci, o kterých se předchozím generacím nesnilo, po té emoční strádáme. Pochopení pro to, jaký vztek a zoufalství cítíme, když stejně jako vy každý den posloucháme zprávy o tom, jak je svět špatný místo a že cítíme hrozivou bezmoc z toho, že s tím nemůžeme nic dělat. Pochopení pro to, že škola nás na život nepřipravila, a to dokonce ani na zaměstnání, na které jsme se učili. Protože doba prostě postupuje až příliš rychle a my se v týhle divoký řece plný kamenů cítíme zmatení a bezbranní. Pochopení pro to, že pořídit si vlastní bydlení je dnes téměř nedosažitelný sen i pro ty z mých kamarádů, kteří vydělávají dobře. Pochopení pro to, když vám říkám, že si nejsem jistý, jestli budu mít děti. Ne proto, že bych nechtěl, ale protože se bojím o jejich budoucnost snad ještě víc, než o tu svojí. Pochopení pro to, jaký je to pocit, když se vám zabije kamarád, protože z tohohle všeho nevidí východisko.
Mý drazí, milující rodiče. Zaplatili jste mi kroužky, když jsem na ně chtěl, doučování, když jsem ho potřeboval, uvařili jste, vyprali, postarali se. Dali jste mi všechno, co jste mohli. Ale nenaučili jste mě, jak se smířit s vlastním životem. Jak vidět smysl ve světě, který se mění až příliš rychle a jak se vyrovnat se všemi těmi emocemi, které to v člověku vyvolává. Nemám vám to za zlé, sami to neumíte. Tak, jak bych po vás mohl chtít abyste to naučili mě.
Přijdete domů z práce a díváte se na televizi, stejně tupě jako se já dívám do obrazovky telefonu, protože si stejně jako já přejete nemyslet na všechny ty děsivý věci. Na práci, kterou nenávidíte, ale přesto do ní chodíte, na to, že vám přes ni nezbyli žádní opravdoví přátelé, na které byste se mohli obrátit, i na to, že vedle sebe po desítkách let manželství sedíte jako dva cizí lidi, protože jste vše obětovali svým pracím a dětem, a to včetně svého manželství a lásky jeden k druhému.
Nechci po vás omluvy, není za co je chtít. Nežádám po vás ani změnu, sám vím, jak je těžká a že vy už jste unavení životem. Prosím vás jen o pochopení. O to, když vám všechny tyhle věci říkám, abyste mi naslouchali a snažili se mě pochopit. Protože každá ze slz, kterou prolévám nad tímto textem, je malá prosba o to být viděný. Protože být vidět znamená být milován. Snažím se vás vidět, zkuste to prosím i vy.
