Článek
A že nás tam bylo! Davy, mladí, staří, rodiny s dětmi, psi v oblečcích, pán s levitujícími kouličkami. Vánoční výzdoba, rozhovory, kdo už má jakou tržbu, kdo včera s kým, co měl. Vánoční výzdoba, rozhovory, kdo už má jakou tržbu, kdo včera s kým, co měl. Frmol. Mixér hlasů, vůní, hrdých nosičů tašek, plačících dětí. Dívám se na to poněkud zmateně a místo přívalů radosti se ve mně začíná rozlévat pocit smutku.
Z nás. Ze sebe. Z toho co vidím, co se dozvím. O nás. O sobě.
Krásné Vánoce přeci!
Bože, proč tak pláče, otáčím hlavu doleva…. Klečící tatínek se snaží plačící dceři otírat ručku. Vedle stojí bráška a maminka v překrásném zeleném kabátu odchází. Malá slečna lká. Na nablýskané podlaze leží hromádka s rukavicemi, růžovou čepicí a hromadou kapesníčků. „Proč jsi na to sahala, proč?,“ zajíká se maminka, ale nečeká už na odpověď a odchází od nich, nejspíš pro další kapesníčky…. Je krásná, taková jako z časopisu. Ještě se stihne otočit, šlehnout pohledem po tatínkovi, co se snaží stále posledním kapesníčkem otírat drobnou dětskou ručku a růžový dětský kabátek. „A ty s tím něco udělej!“ Co všechno stačí k radostným nákupům? Výlet se ještě určitě podaří. Všechno bude dobré, ujišťuji v duchu tu malou holčičku. Janek Ledecký situaci uzavře: “Vždyť je čas Vánoc…:)
I přes to všechno jsem optimista, snažím se sebe samu přesvědčit. Jsme o patro výš a objednáváme jídlo. Na zašedlý kulatý papírový tácek, na plastový tác. Platím za dvě. Kartou. Nechávám dýško a snažím se té paní podat minci. Usmívá se a nechápe. „To je pro Vás,“ říkám. Paní se zastaví. V tu chvíli se zastavil čas a všechno kolem nás.
„To už ale lidi přeci nedělají, usmívá se zeširoka“. Usměju se, vzdechnu, zpitvořím se a a pokrčím rameny. Paní pokračuje. Začíná se svěřovat, pouští si mě k sobě. Dává mi důvěru… Barvitě popisuje, jak s ní hosté zacházejí. Ale, že ona se nedá, ona jim to oplatí! :) Když po mě hází peníze, jak po psovi, tak já jí po nich takhle mrsknu účtenku, předvádí mi to včetně naštvaného obličeje. Nikdo nezdraví, nikdo neděkuje, pokračuje… Zakoulím očima a přesto se tomu zasmějeme. Z rozhovoru nás ale vytrhne fakt, že tam nejsme sami, dívá se na nás dalších dvacet lidí. Přesně těch, které popisovala… Dostáváme ten svůj smažák a extra porci tatarky!
Těžce dosedáme ke stolečku pro dva a vydechujeme. Díváme se kolem sebe na ten šrumec a věříme, že bude líp. Aspoň se lidi baví. Aspoň se baví mezi s sebou. Také se pouštíme do řeči o posledních zážitcích, světě, sobě, svých rozhodnutích a těch dalších… Všechny naše i jejich bolesti, strasti i radosti překrývá mix vánočních písní a rockových balad. Ten, kdo nasazoval ten playlist, má vkus, probíhá mi hlavou a ví o tom celém epicentru emocí, ještě víc než já.
Co se má stát, to se stane. Nic se neděje bezdůvodně. A vždycky bude líp. Hůř už totiž bylo. A o tom ale až někdy jindy. Už nejsou čtyři a duše má klid, leží tady vedle mě na psacím stole, stáčí se do kolečka a jde spát. No konečně, říká si a já taky.
