Článek
A někde mezi tím vším se ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co je jen odrazem v kaluži po dešti.
Mercer stojí na prahu dalšího sestupu.
Mira už nevěří ničemu, co kdy považovala za pevné.
A Rhea… Rhea přestává být člověkem a začíná být otázkou.
Komora se mezitím dívá.
Ne očima.
Něčím horším.
Tohle není pokračování příběhu.
Tohle je pokračování chyby.
...pokračování
20. Mercer udělá další chybu — tentokrát opravdu velkou
Rozhodl jsem se jít za Sablem. Znovu. Ano, vím, že to byla chyba. Ale já jsem unavený, zmatený a kabát mám pořád naruby.
Sable seděl ve své kanceláři a tvářil se, jako by měl všechno pod kontrolou. To mě štvalo.
„Sable,“ řekl jsem. „Řekněte mi pravdu.“
„Kterou?“ zeptal se.
„Jakoukoliv,“ řekl jsem. „Já si vyberu.“
Sable se usmál. Ten úsměv byl jako nůž.
„Rhea Haldenová,“ řekl. „Není oběť. Není ani viník. Ona je… problém.“
„Jaký problém?“
„Ten typ problému,“ řekl Sable, „který se musí odstranit.“
A pak udělal něco, co jsem nečekal.
Zavolal ochranku.
21. Mercer uteče — ale špatným směrem
Vyrazil jsem z kanceláře, běžel po chodbě, skočil do výtahu — a zjistil, že jsem zmáčkl špatné tlačítko. Místo přízemí jsem jel do sklepa.
„Sakra,“ řekl jsem.
Dveře se otevřely. A tam stála Rhea.
Živá. Nesvázaná. A s pistolí v ruce.
„Mercere,“ řekla. „Musíme si promluvit.“
22. Rhea řekne pravdu — nebo něco, co se tak tváří
„Myslel jsem, že jste unesená,“ řekl jsem.
„Byla jsem,“ řekla Rhea. „Ale ne tak, jak si myslíte.“
„Jak tedy?“
„Dobrovolně.“
To mě zastavilo. Jako když vám někdo dá facku mokrým ručníkem.
„Dobrovolně?“ zopakoval jsem.
„Ano,“ řekla. „Komora mě chtěla. A já chtěla Komoru.“
„Proč?“
„Protože jsem chtěla zničit město,“ řekla Rhea.
„To je… to je hodně,“ řekl jsem.
„Ano,“ řekla. „A teď potřebuju vaši pomoc.“
23. Mercer udělá největší chybu ze všech
„Pomoc?“ zopakoval jsem. „Já?“
„Ano,“ řekla Rhea. „Vy jste jediný, kdo není součástí Komory.“
„To není pravda,“ řekl jsem. „Já jsem součástí spousty věcí. Únavy. Kafe. Deprese.“
„Mercere,“ řekla Rhea. „Jde o život.“
„O čí?“
„Všem.“
A pak řekla větu, která zamotala příběh ještě víc:
„Komora není organizace. Komora je algoritmus.“
24. Mercer to vzdá — ale jen na chvíli
„Cože?“ řekl jsem.
„Algoritmus,“ zopakovala Rhea. „Systém. Síť. Ne lidé. Lidé jsou jen… nástroje.“
„To nedává smysl.“
„Nic nedává smysl,“ řekla Rhea. „A to je na tom to nejhorší.“
A pak dodala:
„A Mira… Mira není moje sestra.“
25. A tady se příběh definitivně rozpadne
Protože:
- Rhea není Rhea
- Mira není sestra
- Sable není šéf
- Stroud není mrtvý
- Komora není organizace
- Mercer není hrdina
- A město není město
A všechno, co jsme věděli, je špatně.
26. Kapitola, kde Mercer zjistí, že sklep není sklep
Rhea stála přede mnou. Pistole v ruce. Oči jako dvě studny, do kterých byste nechtěli spadnout.
„Komora je algoritmus,“ zopakovala.
„To nedává smysl,“ řekl jsem.
„Nic nedává smysl,“ řekla. „A to je na tom to nejhorší.“
A pak jsem si všiml něčeho, co jsem měl vidět už dávno.
Za ní nebyla zeď. Byla tam… obrazovka. Obrovská. A na ní běžely řádky kódu.
„Co to sakra je?“ zeptal jsem se.
„Tohle,“ řekla Rhea, „je město.“
27. Mercer pochopí, že realita má švy — a někdo jich pár vypáral
Kód se měnil. Přeskakoval. Jako by někdo psal a mazal realitu v reálném čase.
A pak jsem uviděl svoje jméno.
MERCER_JONAS: STATUS = UNSTABLE
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se.
„Že jste chyba,“ řekla Rhea.
„Prosím?“
„Vy jste chyba v systému,“ řekla. „Neměl jste existovat.“
To mě zastavilo. Jako když vám někdo dá facku mokrým ručníkem. Už podruhé dneska.
„Tak proč existuju?“ zeptal jsem se.
„Protože jste se vymkl kontrole,“ řekla Rhea. „A Komora vás chce odstranit.“
28. Mira vstoupí — a všechno se rozpadne ještě víc
Dveře sklepa se otevřely. Vběhla Mira. Bez dechu. Bez kabátu. Bez výrazu.
Pane Mercere, řekla. „Ona lže.“
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Rhea,“ řekla Mira. „Není auditor. Není účetní. Není nic.“
„Co tím myslíte?“
„Je to avatar,“ řekla Mira. „Digitální projekce Komory.“
Rhea se usmála. A její úsměv se rozpadl na pixely.
Doslova.
29. Mercer udělá chybu, která změní všechno
Vytáhl jsem pistoli. Namířil jsem ji na Rheyinu hlavu. Nebo na to, co z ní zbylo.
„Mercere,“ řekla Mira. „Nedělejte to.“
„Proč ne?“
„Protože když ji zničíte…“
„Tak?“
„Tak zničíte i sebe.“
„To nedává smysl,“ řekl jsem.
„Vy jste její protiklad,“ řekla Mira. „Její stín. Její chyba. Jste propojení.“
„To je… to je hodně,“ řekl jsem.
„Ano,“ řekla Mira. „A teď dejte tu zbraň dolů.“
A já — idiot — jsem ji dal dolů.
30. Sable vstoupí — a realita se zlomí
Dveře se znovu otevřely. Vstoupil Sable. Ale ne jako člověk. Jako… glitch.
Jeho obličej se trhal. Jeho hlas zněl jako rádio mezi stanicemi.
„Mercere,“ řekl. „Vy jste… problém.“
„To už jsem slyšel,“ řekl jsem.
„A problémy se musí… odstranit.“
A pak udělal něco, co jsem nečekal.
Dotkl se obrazovky.
A svět se rozpadl.
31. Kapitola, která neměla existovat
Najednou jsem byl… někde jinde. V kanceláři. V té mojí. Ale jinak.
Popelník byl prázdný. Kafe bylo teplé. Déšť neexistoval.
A na stole ležela vizitka.
JONAS MERCER — AUDITOR KOMORY
„Ne,“ zašeptal jsem. „To není pravda.“
„Je,“ řekl hlas za mnou.
Otočil jsem se.
Stál jsem tam já.
Doslova já.
Stejný kabát. Stejné oči. Stejná únava.
„Kdo… kdo sakra jsi?“ zeptal jsem se.
„Jsem verze,“ řekl. „Ta správná.“
„A já?“
„Ty jsi chyba.“
32. Mercer vs. Mercer
„Proč existuju?“ zeptal jsem se.
„Protože jsi měl existovat jen chvíli,“ řekl on. „Jako test. Jako simulace. Ale vymkl ses.“
„A co Rhea?“
„Avatar.“
„A Mira?“
„Kontrolní proces.“
„A Sable?“
„Firewall.“
„A město?“
„Program.“
„A já?“
„Bug.“
33. Finále
„Tak co teď?“ zeptal jsem se.
„Teď tě smažu,“ řekl on.
„Ne,“ řekl jsem. „To neuděláš.“
„Proč ne?“
„Protože já jsem chyba,“ řekl jsem. „A chyby… chyby se vracejí.“
A pak jsem udělal něco, co jsem neměl.
Dotkl jsem se obrazovky.
A svět se znovu rozpadl.
34. Epilog — nebo možná prolog
Probudil jsem se v dešti. Na ulici. S kabátem naruby. A s vizitkou v kapse.
JONAS MERCER — SOUKROMÝ DETEKTIV
„Dobře,“ řekl jsem. „Začneme znovu.“
A město přede mnou dýchalo. Jako by čekalo. Jako by vědělo.
A možná vědělo.
Protože když jsem se podíval na oblohu, uviděl jsem na chvíli — jen na zlomek sekundy — řádky kódu.
A pak zmizely.
doubleday: o věcech kolem nás…
„Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte začít odebírat můj profil, aby vám neunikly další texty!“
