CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ: Reportáž ze zákulisí natáčení

Realita plná strachu, intrik, vyčerpání, politických zásahů a nečekaných osobních dramat. Tahle reportáž vás vezme do zákulisí natáčení jednoho z nejdražších a nejriskantnějších filmů české kinematografie. A ukáže, že Císařův pekař – Pekařův císař nebyl jen film. Byl to boj o svobodu v době, kdy svoboda nebyla samozřejmostí.

Reportáž ze zákulisí natáčení, kde se střetávaly ambice, politika, ego i genialita.

1. Den první: Barrandov se probouzí

Ráno na Barrandově mělo v roce 1950 zvláštní pach. Směs čerstvě natřených kulis, studeného železa, cigaretového kouře a něčeho, co by se dalo nazvat „studiovým adrenalinem“. Když člověk otevřel dveře do hlavní haly, měl pocit, že vstupuje do jiného světa. A přesně to se dělo: svět renesanční Prahy se rodil mezi betonem a dřevem.

V rohu stál obrovský rám budoucí Rudolfovy pracovny. Na zemi ležely role barevného filmového materiálu, který byl tehdy vzácnější než dobrá nálada na stranické schůzi. A uprostřed toho všeho seděl Jan Werich, zabalený v kabátu, s cigaretou v ruce, a pozoroval chaos, který měl brzy řídit.

„Tohle bude buď zázrak, nebo průser,“ řekl prý tehdy. A měl pravdu.

2. Werich: muž, který nechtěl být císařem, ale musel

Jan Werich byl v té době už ikonou. Ale ikonou unavenou, opatrnou, někdy až podezíravou. Věděl, že doba se změnila. Že humor už není jen humor. Že každé slovo může být interpretováno. A že film, který chce natočit, může být vnímán jako příliš svobodný.

Werich měl dvojroli – císaře Rudolfa II. a pekaře Matěje. A dvojrole je vždycky schizofrenie.

Maskér Gustav Hrdlička vzpomínal, že Werich někdy seděl v maskérně mlčky, jako by se snažil pochopit, kdo vlastně je. Císař? Pekař? Herec? Nebo člověk, který se snaží přežít v systému, který mu nerozumí?

„Honzo, dneska jsi pekař,“ říkal mu Hrdlička. „To jsem rád,“ odpovídal Werich. „Pekař má aspoň jasno, co má dělat.“

3. První konflikt: Krejčík vs. Werich

Původním režisérem měl být Jiří Krejčík. Mladý, energický, tvrdohlavý. A to byla chyba.

Krejčík chtěl přesnost. Werich chtěl poezii. Krejčík chtěl disciplínu. Werich chtěl improvizaci. Krejčík chtěl film. Werich chtěl svět.

Jejich spolupráce trvala jen pár týdnů. Krejčík později říkal, že Werich odmítal hrát podle jeho představ. Werich zase tvrdil, že Krejčík nerozumí humoru.

A tak přišel první velký zlom: Krejčík byl odvolán. A na jeho místo nastoupil Martin Frič.

4. Frič: režisér, který držel film pohromadě silou vůle

Martin Frič byl profesionál. Jeden z největších, jaké český film měl. Když vstoupil do ateliéru, všichni ztichli. Ne proto, že by se báli. Ale proto, že věděli, že přišel někdo, kdo ví, co dělá.

Frič měl dar: dokázal uklidnit i ty největší bouře. A že jich bylo.

Frič pracoval do vyčerpání. Doslova. Po dokončení filmu se jeho zdravotní stav zhoršil. Ale film dokončil. A zachránil.

5. StB vstupuje do hry

Tohle není metafora. Na natáčení byl skutečně dosazen příslušník StB – strážmistr Silný.

Jeho úkol?

Silný chodil po ateliérech s blokem v ruce. Někdy se schovával za kulisy. Někdy se tvářil jako technik. Někdy se ptal herců na jejich názory.

A všichni věděli, že je lepší říkat to, co se má říkat.

6. Golem: monstrum, které žralo peníze

Golem byl symbolem filmu. A zároveň jeho největším technickým problémem.

Socha byla:

Uvnitř seděl kaskadér, který měl Golema rozhýbat. Jenže mechanismus se často zasekával. A jednou se Golem dokonce převrátil.

„Tohle monstrum nás jednou zabije,“ řekl prý Frič. A nebyl daleko od pravdy.

7. Trnka: výtvarník, který dal filmu duši

Jiří Trnka navrhl kostýmy i výtvarnou koncepci. A to je důvod, proč film dodnes vypadá jako malovaný.

Trnka měl cit pro barvu, detail, atmosféru. Jeho kostýmy byly drahé, ale nádherné. A jeho kulisy měly duši.

Když se kamera rozjela, svět se proměnil. A divák měl pocit, že se ocitl v renesanční Praze.

8. Herci: galerie osobností

Film je přehlídkou tehdejší herecké elity:

A mezi dvorními dámami se mihla i mladá Věra Chytilová.

9. Lokace: Praha jako renesanční kulisa

Ačkoliv většina filmu vznikla v ateliérech, některé scény se točily v Praze:

Dnes ta místa vypadají téměř stejně. A když tam člověk stojí, má pocit, že slyší Werichův hlas.

10. Politika: co muselo pryč a co muselo zůstat

Film musel být ideologicky „v pořádku“. A tak se škrtalo.

Zároveň musel film obsahovat „správné poselství“:

A tak vznikla i exportní verze – očištěná od všeho, co by mohlo vadit.

11. Píseň, která přežila dobu

„Ten dělá to a ten zas tohle“ – píseň, která se stala symbolem filmu.

Werich ji napsal se Zdeňkem Petrem. A dodnes ji zná každý.

12. Únava, která se nedá hrát

Natáčení trvalo dlouho. Příliš dlouho.

Štáb byl vyčerpaný. Herci byli vyčerpaní. Frič byl vyčerpaný. Werich byl vyčerpaný.

Ale když se rozsvítila světla, všichni hráli. Protože věděli, že tohle je film, který přežije.

13. Premiéra: 1951

Když film vstoupil do kin, stal se hitem. Diváci milovali Wericha. Milovali humor. Milovali barevnost.

A funkcionáři byli spokojení. A to bylo nejdůležitější.

14. Co zůstalo skryto

Werich

Byl unavený. Ale vytvořil jednu z nejlepších dvojrolí českého filmu.

Frič

Zaplatil zdravím. Ale zachránil projekt.

Gollová

Byla vděčná za návrat. Ale stále cítila tlak.

15. Digitální obnova: nový život

Film prošel digitální obnovou. Barvy znovu ožily. Detail kostýmů je vidět jako nikdy.

A film žije dál.

16. Epilog: Proč film přežil?

Protože je v něm:

A protože vznikal v boji. A filmy, které se rodí v boji, bývají nejsilnější.

doubleday: o věcech kolem nás…

„Pokud se vám článek líbil, nezapomeňte začít odebírat můj profil, aby vám neunikly další texty!“

Zdroje: